Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 30. června 2011 ve věci navrhovatele F. B., zastoupeného JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010 a Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 63 T 16/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž byl uznán vinným trestným činem loupeže a přečinem porušování domovní svobody, odsouzen pak k úhrnnému trestu v trvání 11 let. Uvedl, že dovolání, které proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal, bylo odmítnuto.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu ústavní stížnosti, brojící proti výše označeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně, a z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011 č. j. 6 Tdo 1535/2010-105 bylo zjištěno, že stěžovatel podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost. Proti tomuto rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovatel k ochraně svého tvrzeného práva využil, ústavní stížnost podána nebyla, návrh napadající rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze ani výtky vůči usnesení dovolacího soudu neobsahuje. Nutno tedy konstatovat, že ústavní stížnost, která nebrojí proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku (o odmítnutí dovolání pro zjevnou neopodstatněnost - nikoliv pro nepřípustnost, jak to má na mysli ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) využitém stěžovatelem k ochraně jeho práva, je stížností nepřípustnou.
S ohledem na výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2011
Pavel Holländer soudce zpravodaj