Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jozefa Višvadera, soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Praha 9, Ocelářská 799, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011 č. j. 62 Co 215/2011-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo k odvolání správce konkursní podstaty úpadce (povinné) zrušeno usnesení ze dne 28. 3. 2011 č. j. 100 EX 21/05-67, jež vydal jako soudní exekutor, o odpočtu nákladů exekuce a o vydání nerozvrženého exekučního výtěžku poníženého o tyto náklady ve prospěch majetkové podstaty úpadce.
Soud v napadeném usnesení vyložil, že stěžovatel neměl "rozhodnutí vůbec vydat", neboť ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu lze aplikovat pouze na insolvenční řízení zahájená a prováděná podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a nikoliv na konkursní řízení dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení s pokynem, aby v exekučním řízení pokračoval s vědomím, že exekuci nelze po dobu trvání konkursního řízení provést a že postup dle ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu zde není možný.
Podle názoru stěžovatele tímto usnesením bylo zasaženo do jeho ústavních práv vyplývajících z článku 95 odst. 1 Ústavy, který soudům ukládá řídit se při svém rozhodování zákonem. Je přesvědčen, že ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu se vztahuje i na konkursní řízení zahájená dle zákona o konkursu a vyrovnání, a odvolací soud mu tudíž odňal jeho zákonnou pravomoc a jeho činnost neoprávněně supluje. Pro případ, že Ústavní soud shledá ústavní stížnost nepřípustnou, stěžovatel navrhl, aby bylo jeho podání posouzeno jako návrh o rozhodnutí sporu o rozsah kompetencí mezi státními orgány dle ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Stěžovatel se rovněž dovolává nutnosti sjednotit rozhodovací činnost soudů, přičemž poukazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2011 č. j. 41 C 90/2010-89 v řízení o žalobě podané proti němu správcem konkursní podstaty úpadce o zaplacení exekučního výtěžku, který sice shledal existenci pravomoci stěžovatele rozhodnout dle ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu, ale z důvodu jeho nečinnosti dovodil rovněž pravomoc soudu, a proto mu uložil povinnost exekuční výtěžek správci konkursní podstaty vyplatit; tím mu byla uložena povinnost vydat exekuční výtěžek duplicitně.
Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem.
Z toho plyne, že stát a jiné orgány veřejné moci k ústavní stížnosti legitimovány nejsou.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Stejně tak Ústavní soud rozhodne, jde-li o návrh, k jehož projednání podle § 43 odst. 1 písm. d) není příslušný.
Exekutor je soukromou osobou, jež však ve vymezené právní sféře a z pověření soudu vykonává veřejnou moc, jelikož platí, že úkony exekutora pověřeného soudem provedením exekuce se považují za úkony soudu (srov. ustanovení § 28 exekučního řádu), a při výkonu této funkce exekutor logicky nadán být základními právy nemůže (srov. usnesení ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 3123/07).
Proto není ani osobou legitimovanou k podání ústavní stížnosti, nejde-li o situace, kdy jiné orgány veřejné moci rozhodují o jeho "osobních" nárocích, jmenovitě o nákladech exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu (srov. nález ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 630/03, N 162/35 SbNU 215 a usnesení ze dne 1. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 172/03). Tak tomu v dané věci není, neboť stěžovatel - jako rozhodující orgán - se domáhá "ochrany" před jiným rozhodujícím orgánem (vyššího stupně), který jím vydané rozhodnutí v řádném instančním přezkumném režimu zrušil. Což je totéž, jako kdyby se soud prvního stupně bránil ústavní stížností proti rozhodnutí soudu odvolacího, nebyl-li by spokojen s tím, že jeho rozhodnutí v konkrétní věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Je ostatně příznačné, že se stěžovatel co do dotčení svých ústavně zaručených práv dovolává toliko článku 95 odst. 1 Ústavy, který mu však žádné takové právo očividně nekonstituuje; ukládá sice soudu (a to i odvolacímu) řídit se zákonem, tomu však neodpovídá právo rozhodujícího orgánu nižšího stupně se toho domáhat.
Z posledně uvedených důvodů nelze stěžovatelovo podání pojímat (jak se domnívá) ani jako návrh v řízení ve sporu o rozsah kompetencí státních orgánů dle ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o vztah "kompetenční", nýbrž o kolizi v právním názoru ve vztahu (procesní) instanční podřízenosti. K projednání takového návrhu tudíž není Ústavní soud příslušný.
Příslušnost Ústavního soudu k rozhodování o stěžovatelově návrhu nemůže být založena ani tvrzenou nejednotnou rozhodovací činností Městského soudu v Praze, jelikož úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů. Ani o namítané duplicitě uložení povinnosti vydat exekuční výtěžek nemůže být řeč, neboť se tak mohlo stát toliko v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod. sp. 41 C 90/2010-89, jelikož v řízení předmětném bylo odvolacím soudem takové rozhodnutí odstraněno.
Poněvadž je tedy ústavní stížnost návrhem jednak podaným "někým zjevně neoprávněným", jednak k jeho "projednání není Ústavní soud příslušný", nezbylo ji než soudcem zpravodajem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a d) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Vladimír Kůrka soudce zpravodaj