Sporný názor nepatří ostatně ani mezi tzv. rozhodovací důvody dovolávaného usnesení, jelikož jeho těžištěm - a vypořádáním se s tamní ústavní stížností - je závěr, že "akcionáři akciové společnosti nejsou účastníky rejstříkového řízení", neboť před rejstříkovým soudem se nerozhoduje o právech a povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného do obchodního rejstříku. Ten Ústavní soud formuloval již dříve v usnesení sp. zn. I. ÚS 185/98 ze dne 18. 5. 1999 (U 35/14 SbNU 331), v němž dal najevo, že "se ztotožnil s argumentací Nejvyššího soudu, že účastenství akcionářů akciové společnosti v rejstříkovém řízení by ve skutečnosti znamenalo značné průtahy v takovém řízení, což je způsobilé ve svém důsledku ochranu práv akcionářů spíše oslabovat. Právě z důvodu tzv. principu veřejné víry neboli materiální publicity vyplývá, že zapisované skutečnosti je do obchodního rejstříku nezbytné zapisovat bez zbytečného odkladu tak, aby odpovídaly skutečnému stavu. Tento princip, obsažený v § 27 odst. 2 obchodního zákoníku, má sloužit především k ochraně třetích osob, které jednají v důvěře ve skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku a jejichž zájem může kolidovat se zájmem celé společnosti i se zájmy jednotlivých akcionářů.".
Ad 5 - Zde postačí odkázat na závěry vyslovené výše ad 3, a zvláště se - znovu - připomíná, co je předmětem daného ústavněprávního přezkumu.
Ad 6 - Není ani rozhodný spor o to, komu svědčí "spíše" ochrana dobré víry a právní jistoty; platí totiž jako podstatné, co uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. III. ÚS 527/04 (viz výše), na které v ústavní stížnosti (v replice k vyjádření společnosti Teva Czech Industries, s. r. o.) odkazuje sám stěžovatel: "Právní úprava postupu soudu v rejstříkovém řízení odpovídá smyslu a účelu další související právní úpravy týkající se přeměny obchodních společností, jejímž cílem je bez průtahů umožnit zápis těchto změn, ke kterým dochází na smluvním základě jejich společníků, a to s ohledem na to, že proces přeměny společnosti, který je závažným zásahem do existence společnosti, je od určitého okamžiku s ohledem na jeho právní, ekonomické a technické aspekty procesem těžko zvratitelným. Uvedenému nasvědčuje ustanovení § 131 odst. 4 a konečně i § 220h obch. zák., podle něhož od okamžiku zápisu do obchodního rejstříku je považován vzniklý stav za nezvratný, a to i se zřetelem na zájmy třetích osob, které jsou upřednostňovány před zájmy vlastních akcionářů. Ústavní soud neshledává, že by se v případě převodu jmění na jediného akcionáře ve vazbě na jeho zápis do obchodního rejstříku a na možnost sporného řízení ohledně neplatnosti usnesení valné hromady jednalo o situaci natolik odlišnou od jiných přeměn společnosti, že by v tomto případě měl zaujmout jiné stanovisko než ve svých předchozích rozhodnutích týkajících se analogické problematiky; i v ostatních případech platí, že od okamžiku zápisu společnosti do obchodního rejstříku soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady, i kdyby ji shledal.".
Podobně Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Kohlhofer a Minarik v. Česká republika v bodu 98 uznal, "že poskytnutí flexibility společnostem při určování jejich vlastníků a s tím související omezení možnosti napadnout převod jmění, jakmile již byl zapsán, lze chápat jako podporu obchodu a ekonomického rozvoje", a že i "ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) obch. zák. může vést k zamezení průtahům způsobeným zneužíváním opravných prostředků proti usnesením společnosti, což podporuje stabilitu na obchodních trzích a také přispívá k obchodu a ekonomickému rozvoji", a to "přesto, že v projednávaných případech měl z převodu přímý užitek hlavní akcionář. Samotná skutečnost, že z právní úpravy měla prospěch soukromá osoba, ještě neznamená, že napadená právní úprava nemohla sledovat veřejný zájem (viz James a ostatní proti Spojenému království, rozsudek ze dne 21. února 1986, série A č. 98, §§ 39-40)".
Ad 7 - Dílčí, resp. izolované posouzení otázky, zda je možné procesní nástupnictví v řízení o neplatnost usnesení valné hromady, či nikoli, není produktivní, neboť rozhodné závěry byly v širším kontextu již vysloveny výše.
Stěžovatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2008 sp. zn. 29 Odo 1315/2006 se týká předmětově odlišného usnesení valné hromady, a nelze je proto přímo promítnout do věci posuzované nyní, což plyne ostatně i z toho, že v době vydání rozhodnutí zde napadeného (24. 6. 2009) bylo dovolacímu soudu známo, aniž by je jakkoliv zohlednil.
Co do následujícího řízení o ústavní stížnosti samozřejmě platí, že není stěžovatelovou starostí ochrana procesních práv společností Teva Czech Industries, s. r. o., a První Opavské, a. s.; ostatně tato otázka byla posouzena rovněž dříve, shora.
Tím jsou jednotlivé námitky stěžovatele vypořádány.
VIII.
Nelze ovšem pominout potřebu "vypořádat se" s rozsudkem ESLP ve věci Kohlhofer a Minarik, na který stěžovatel odkazoval rovněž.
Klíčová argumentace je však obsažena v odůvodnění, jímž bylo výše reagováno na druhý okruh stěžovatelových námitek, shrnutých v části ad 2.
Evropský soud pro lidská práva sice konstatoval existenci legitimního cíle rozhodné právní úpravy vtělené jak do ustanovení § 131 odst. 3 písm. c), tak § 220 odst. 4 obch. zák., nicméně nepřisvědčil tomu, že představuje i opatření "přiměřené", a to ani se zřetelem k existenci navazujících a předjímaných řízení o "přezkumu vypořádání", náhradu škody a přiměřené zadostiučinění. Tato řízení mají "jiný cíl a zabývají se samostatnou otázkou peněžního zadostiučinění" a "vláda neprokázala, že tyto právní prostředky mohly vést k projednání otázky platnosti usnesení za okolností srovnatelných s přezkumem v rámci řízení o vyslovení neplatnosti". Tím podle Soudu nebyly prokázány ani "žádné důvody, které by toto omezení činily přiměřeným ve vztahu k legitimnímu cíli, jímž bylo podporovat stabilitu v obchodních kruzích zamezením zneužívání opravných prostředků proti usnesením".
To však nyní - vzhledem k prezentovanému právnímu výkladu vzájemné provázanosti dotčených řízení předjímaných ustanovením § 220v, resp. § 220h obch. zák. (o dorovnání § 220k, náhradu škody nebo přiměřené zadostiučinění) s řízením o neplatnost usnesení valné hromady - za prokazatelné lze již mít, pakliže bylo nově petrifikováno, nad rámec těch právních znaků, jež byly "ve hře" před Evropským soudem pro lidská práva, že jsou identifikovány (v ustanovení § 131 odst. 4 obch. zák.) tím základem, jenž nachází ukotvení právě v důvodech neplatnosti usnesení valné hromady (a to "i v případě, že soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady z důvodů uvedených v odstavci 3"). S tím koresponduje shora vyslovený závěr, že otázka platnosti, resp. neplatnosti usnesení valné hromady je otázkou, již soud v navazujících řízeních o těchto "nových" nárocích posuzuje jako předběžnou, a v těchto řízeních, jejichž plnohodnotným účastníkem stěžovatel je (mohl být), svá práva včetně adekvátní oponentury usnesení valné hromady může relevantně hájit. Bylo rovněž řečeno, že stěžovatelem požadovaná "deklarace" v odůvodnění usnesení, jímž se řízení o neplatnost usnesení valné hromady zastavuje, pak rozhodný význam postrádá (měla-li jej vůbec), a stejně tak bylo konstatováno, že přiznání "určitých nároků na náhradu škody a přiměřené zadostiučinění" je již tím způsobilé vyjádřit, že předtím napadené usnesení valné hromady trpělo některým z těch deficitů, jež stěžovatel namítá.
Pakliže je uznáno, že je opodstatněné mít důsledky zápisu v obchodním rejstříku ohledně zániku původní společnosti rozdělením na dvě nástupnické společnosti za nezvratné, jsou výše uvedené nároky jedinými, jež stěžovatel reálně může sledovat. S tím stěžovatel ani nepolemizuje; spor vede toliko o to, zda tak lze s úspěchem činit, aniž by zde bylo "meritorní" rozhodnutí ve věci neplatnosti usnesení valné hromady, případně aby tak bylo "alespoň vyjádřeno v odůvodnění rozhodnutí, jímž se takové řízení zastavuje.
Bylo právě dovozeno, že stěžovatelem tvrzené podmínky splnit netřeba; postačovalo jen příslušná řízení v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku řádně zahájit.
Evropský soud pro lidská práva neuvedl, jaká metoda je "přiměřená" v situaci, kdy je vznesena námitka neplatnosti usnesení valné hromady o sloučení nebo rozdělení po zápisu do obchodního rejstříku. Byť teze ohledně "okolností srovnatelných s přezkumem v rámci řízení o vyslovení neplatnosti" nevyznívá přehnaně kategoricky (ponechá-li se stranou otázka, zda po výmazu rozdělované společnosti může být z logiky věci o "srovnatelných okolnostech" ještě řeč), návrat v předchozí stav (bez poškození řádného ekonomického chodu společností) je nereálný nejen vzhledem k platné právní úpravě, ale zejména z důvodů věcných, z nichž podstatná část je zaznamenána coby vyjádření společnosti Teva Czech Industries, s. r. o., shora. Ztěžka představitelná (a to i z ústavněprávních hledisek) je právní úprava donucující rozdělené společnosti k opětovnému sloučení (a naopak) a nesnadné je rovněž řešení spočívající - v případě rozdělení obchodní společnosti s nerovnoměrným výměnným poměrem - v donucení nástupnických společností (resp. některých z nich, zde Teva Czech Industries, s. r. o.) vydat navrhovateli určitý majetkový podíl (oproti vrácení části podílu ve společnosti jiné, v daných souvislostech První Opavské, a. s.), aby se výsledek podobal (byť jinak strukturované) investici před spornou podnikovou přeměnou. [Uvedené naráží mimo jiné na problém nabytí vlastních akcií (resp. vlastních obchodních podílů, srov. § 113 a 121 obch. zák.) nástupnickými (akciovými) společnostmi, které by je posléze měly převést navrhovateli. Jejich nabytí přímo od ("donucených") dosavadních akcionářů se jeví být zvláště obtížné u listinných akcií na majitele.]
IX.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 9. 2009 č. j. 5 Cmo 187/2008-510 zčásti změnil a zčásti potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2007 č. j. 15 Cm 1/2004-380 tak, že bylo rozhodnuto 1. navrhovatelé a) R. M. a b) S. M. jako akcionáři nástupnické společnosti První Opavská, a. s., vzniklé rozdělením zanikající společnosti IVAX - CR, a. s., IČ: 47675764, mají vůči společnosti IVAX Pharmaceuticals, s. r. o., právo na doplatek na dorovnání podle § 220k ve spojení s § 220v odst. 2 obch. zák. ve výši 940,70 Kč na jednu akcii společnosti První Opavská, a. s., 2. návrh na zahájení řízení navrhovatele R. M. ze dne 31. 12. 2003 na zaplacení se co do částky 788 264,40 Kč zamítá, 3. účastník řízení IVAX Pharmaceutials, s. r. o., je povinen zaplatit navrhovateli R. M. částku 289 735,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 31. 12. 2001 do zaplacení. O dovolání, které podali všichni účastníci, nebylo dosud (v řízení vedeném pod sp. zn. sp. zn. 29 Cdo 2085/2010) rozhodnuto.
Sledoval-li stěžovatel ústavní stížností zrušení rozhodnutí obecných soudů, jímž bylo řízení o neplatnost usnesení valné hromady zastaveno, se záměrem toto usnesení odstranit, usvědčuje jej takový procesní postup z vnitřní nekonzistence, jestliže se v právě identifikovaném řízení domáhal (a domohl) přisouzení nároků, jež mohou být oprávněné jen tehdy, je-li sporné usnesení platné či - alespoň - jeho vady byly "sanovány".
Nicméně - na druhé straně - je odtud patrné, že dovozovaná ochrana stěžovatele, jejíž nedostatky vytýkal, je i reálně naplnitelná.
X.
Shrnutím úvah předestřených zejména v oddílech VII a VIII výše je tak hodnocení, že v judikatuře Ústavního soudu standardně traktované podmínky jeho zásahu do rozhodovací činnosti soudů obecných v dané věci splněny nejsou (předjímané v oddílu VI), odůvodněno.
Na tomto základě tudíž Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - jak je uvedeno ve výroku I nálezu - zamítl.
XI.
S tím pak koresponduje posouzení s ústavní stížností spojených návrhů na "vyslovení rozporu" ustanovení § 220h obch. zák., "ve znění platném ke dni konání valné hromady", "s ústavním pořádkem" a návrh na zrušení § 131 odst. 3 a 4 obch. zák., neboť platí, že jakožto návrhy akcesorické zásadně "sdílí její osud".
Aniž by bylo nevyhnutelné dovozovat speciální důsledky z toho, že stěžovatel těmto ustanovením oponuje (resp. byly v jeho věci užity) jen parciálně [proti pravidlu vtělenému do § 131 odst. 3 písm. c), resp. jeho důsledkům], je již proto namístě tyto návrhy odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.
Shora bylo dovozeno, že tyto právní normy lze interpretovat ústavněprávně konformním způsobem, a takové interpretaci je ve smyslu tzv. Schumannovy formule třeba dát přednost před jejich zrušením (a analogicky i před deklarací jejich protiústavnosti).
Výrok II nálezu je tak odůvodněn.
XII.
Tím není řečeno, že Ústavní soud opouští názor dříve vyslovený (viz kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 527/04, zmíněné též výše), že "propojenost" dotčených řízení "není optimální". Odstranění takového nedostatku však není přímým úkolem Ústavního soudu, a sám o sobě důvod ke kasaci rozhodnutí obecných soudů, jež na jeho podkladě byla vydána, rovněž nepředstavuje.