Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RP Racing, s. r. o., se sídlem v Brně, Příkop 843/4, zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem v Osové, Osovec 6, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009 č. j. 31 Af 18/2010-39 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010 č. j. 7 Afs 76/2010-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 1. 2. 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů. Dle tvrzení stěžovatelky jimi byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že finanční úřad dvěma dodatečnými platebními výměry ze dne 8. 9. 2008 doměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty. Stěžovatel požádal o přezkum těchto dvou rozhodnutí. Finanční ředitelství dvěma rozhodnutími ze dne 29. 1. 2010 přezkumné řízení nepovolilo. Stěžovatel podal správní žalobu, jež byla usnesením krajského soudu odmítnuta. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud. Správní soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí finančního ředitelství o nepovolení přezkumu dle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je ze soudního přezkumu vyloučeno dle § 70 písm. a) ve spojení s § 68 písm. e) soudního řádu správního.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti citovala ze své kasační stížnosti a dále citovala z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. Namítla, že Nejvyšší správní soud porušil § 109 soudního řádu správního, neboť se vůbec nezabýval v odůvodnění svého rozhodnutí argumentací stěžovatelky, přestože je vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud nezabýval její argumentací uvedenou v kasační stížnosti, tedy že stěžovatelce odepřel spravedlnost (soudní ochranu). S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje, neboť Nejvyšší správní soud se kasační stížností dostatečně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí jasně, přehledně a logicky vysvětlil závěr svůj i krajského soudu o vyloučení předmětného rozhodnutí správního orgánu ze soudního přezkumu ve správním soudnictví. Dostatečně reagoval na tvrzení stěžovatelky, že tato má "právo na přezkum" předmětného správního rozhodnutí a že "každé povinnosti jedné strany daňového řízení odpovídá logicky právo stany druhé", vyložil v odůvodnění podstatu daného institutu přezkumu (jedná se o dozorčí institut), a rovněž skutečnost, že stěžovatelce právo na soudní přezkum dodatečných platebních výměrů odepřeno nebylo (tyto samotné byly stěžovatelkou napadnutelné mimo dozorčí institut). Ústavní soud poukazuje také na svá předchozí rozhodnutí (viz např. sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000, II. ÚS 330/2005, I. ÚS 1601/08 nebo III. ÚS 653/08).
Ústavní soud nemá za to, že by se Nejvyšší správní soud nezabýval tvrzeními uvedenými stěžovatelkou v kasační stížnosti, těmito se dostatečně zabýval a neodepřel stěžovatelce spravedlnost, proto Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Pokud jde o napadené usnesení krajského soudu, proti tomuto stěžovatelka nic konkrétního v ústavní stížnosti nenamítala (jen uvedla články Listiny a Úmluvy, které měly být tímto usnesením porušeny). Ústavní soud však přesto provedl obecný přezkum ústavnosti daného usnesení a dospěl k závěru, že usnesením krajský soud nevybočil z mezí ústavnosti, je zřejmé, že soud se zabýval stěžovatelčinou žalobou a svůj závěr (výrok) dostatečně vyložil v odůvodnění usnesení, rozhodnutí je jasné a srozumitelné. Proto Ústavní soud také ohledně napadeného usnesení krajského soudu ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu