Za této situace, pokud odvolacím soudem nebyl zjištěn opak, nemohla být výše vyjádřená "pochybnost" o vhodnosti umístění dítěte do psychiatrické léčebny Ústavním soudem reflektována jinak než závěrem, že psychiatrická léčebna vhodným prostředím zde nebyla.
Stojí za zaznamenání, že ke shodnému závěru vede srovnání obsahu daného předběžného opatření se zjevně mírnějšími instrumenty, jež zakotvuje již shora zmíněný § 273 odst. 2 o. s. ř., což se zjevuje významně potud, že jsou obsahem přísnějšího institutu, totiž (až) výkonu rozhodnutí.
Je namístě dílčí závěr, že lokalizací předběžného opatření do prostředí psychiatrické léčebny byla porušena nejen výše zaznamenaná ústavně zaručená práva dítěte a jeho matky (stěžovatelky) dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny, nýbrž i právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže odvolací soud pro volbu místa předběžného opatření zcela pominul si opatřit poznatky, jež by mohly toto místo jako vhodné přesto identifikovat, a svůj - pouze implicitní - úsudek v tomto směru ani nikterak neodůvodnil. Přitom právě náležité, srozumitelné a přesvědčivé odůvodnění soudního rozhodnutí je požadavkem, jehož nedostatek nabývá v judikatuře Ústavního soudu tradiční ústavněprávní reflexi a uplatňuje se i ve vztahu k rozhodnutím, jež se týkají předběžných opatření.
Ústavní soud nemá ambici vyloučit daný typ léčebny z použití pro účel sledovaný odvolacím soudem vůbec (jeho povinností je posoudit konkrétní věc); nevhodnost prostředí, jež psychiatrická léčebna představuje, se v daném případě (vedle toho, co již bylo řečeno) spojuje současně s tím, na jakou dobu měla být pro tento účel použita.
Co do tohoto druhého aspektu, k posouzení shora již obecně předznačeného, totiž času trvání předmětného opatření, jest vyjít z toho, že nezletilý byl umístěn v psychiatrické léčebně na základě dřívějším rozhodnutím odvolacího soudu nařízeného předběžného opatření, v níž setrval (do rozhodnutí soudu prvního stupně o jeho zrušení) po dobu cca šesti měsíců, a ústavní stížností napadeným usnesením odvolacího soudu bylo de facto rozhodnuto, že jeho nucený pobyt v léčebně (a tím i jeho vytržení z rodinného prostředí, resp. z prostoru jeho osobní svobody - viz výše) má trvat i nadále, a to bez jakéhokoliv předem stanoveného časového omezení.
V této souvislosti pak nelze přehlédnout (podobně jako v předchozích úvahách o vhodnosti prostředí psychiatrické léčebny), že pro předběžné opatření dle § 76a o. s. ř. - tedy pro extrémní situace ohrožení dítěte - zákon předpokládá, že trvá po dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti s tím, že pouze z důvodů v zákoně uvedených (§ 76a odst. 4 o. s. ř.) může být prodlouženo.
I kdyby mohlo v daném případě jít o situaci připodobitelnou vážnému ohrožení života nebo příznivého vývoje nezletilého či jeho (logicky obdobně vážnému) narušení - přičemž tento předpoklad ovšem naplněn očividně není - pak předmětným předběžným opatřením, aniž bylo předem limitováno v čase, a nadto reálně a svojí intencí významně přesahující doby předjímané pro předběžné opatření dle § 76a o. s. ř., byl nastolen stav uplatnění prostředku, který k sledovanému cíli byl disproporcionální zcela zjevně, a to již na základě tohoto srovnání, resp. srovnání hodnot, jejichž ochraně opatření dle § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. oproti opatření dle § 76a o. s. ř. slouží. Nepřiměřenost (zde časovou neomezeností) tohoto opatření se zjevuje ostatně i v přímé konfrontaci s tím statkem, který zasahuje, totiž s chráněným zájmem dítěte nebýt odloučen proti své vůli od svého rodiče (matky nezletilého), jakož i s tím souvisejícím právem stěžovatelky zakotveným v čl. 32 odst. 4 Listiny.
Bez povšimnutí nelze ve sledovaných souvislostech ponechat ani okolnost, kterou pokládal za relevantní soud prvního stupně, že "výsledkem téměř šestiměsíčního pobytu" nezletilého v psychiatrické léčebně, bylo, že "neodmítal kontakt s otcem", který probíhal v prostorách psychiatrické léčebny za přítomnosti jejích pracovníků, "nereagoval na otce odmítavě, kontakt probíhal bez neurotických scén", nicméně že "k navázání citového vztahu A. vůči otci nedošlo" a "nepodařilo se ani rozšířit kontakt nezletilého A. s otcem mimo tyto prostory". Jinak řečeno, již z minulosti byly k dispozici signály, jež perspektivu dalšího trvání předběžného opatření - z pohledu efektu, který je způsobilé přinést - činily nepřehlédnutelně omezenou.
Není důvod zpochybňovat závěr odvolacího soudu, podle něhož je právem nezletilého i to, aby si mohl utvářet a rozvíjet kladný vztah i ke svému otci, avšak je-li prostředek, jímž mělo dojít k naplnění tohoto nezpochybnitelného práva dítěte na oba rodiče a styk s nimi, který zvolil, i pro znak umístění nezletilého v psychiatrické léčebně na nikterak neomezenou dobu ("omezenou" v podstatě jen "dosažením zamýšleného účelu"), tedy evidentně nepřiměřený, pak se k tomuto úsudku v dalším obdobně uplatní závěry, jež byly vysloveny ve vztahu ku znaku vhodnosti prostředí v předchozím (z tohoto dílčího pohledu činí zvolené prostředí ještě "nevhodnějším"). Závěry o porušení tam identifikovaných ústavně zaručených práv jsou znakem času trvání předběžného opatření jen - a nikoli nevýznamně - posíleny.
Lze též připomenout závěry vyjádřené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 315/03 ze dne 8. 6. 2004 (U 36/33 SbNU 559), podle něhož "v případě, kdy jsou předmětem soudního sporu nezletilí, je třeba při soudním vynucování styku postupovat i s ohledem na ústavně chráněný zájem nezletilých, respektovat jejich přání a dbát na to, aby rozhodnutí soudu nepoškodilo jejich psychosociální vývoj (ať už tím, že se styk neumožní, nebo tím, že bude vynucen). Tento závěr platí i pro nucený výkon předběžného opatření".
Ad c)
Ústavní soud si je vědom, že v řízení o nařízení předběžného opatření obecně platí, že má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků "prokázána" [§ 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; současně však z povahy věci zde není prostor pro dokazování v procesním smyslu, přičemž co do ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny; soud proto rozhoduje bez slyšení účastníků (§ 75 odst. 3 o. s. ř.).
Řečené je důsledkem toho, že nařízení předběžného opatření reflektuje potřebu zatímní úpravy, která je naléhavá. Plynutí času, k němuž došlo v celém řízení o předběžném opatření [od zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně přes měnící rozhodnutí soudu odvolacího a dále zrušení předběžného opatření a nového měnícího rozhodnutí odvolacího soudu (od 28. 7. 2009 do 31. 8. 2010)], se však objektivně naléhavost předmětné úpravy zřetelně snížila, pročež jen pro tuto obecnou (nyní jen formální) charakteristiku předběžného opatření důvod pro vyloučení obvyklých prostředků ku zjištění skutkového základu věci (nadto relativně komplikovaného, utvářeného na základě znaleckých posudků) již zjevně nebyl, zejména pakliže potřeba takových zjištění, jako v dané věci, reálně vyvstala.
Tím se otevřel prostor i pro osobní slyšení nezletilého, zejména šlo-li o opatření, které již bylo v jeho případě reálně aplikováno, a šlo o to, má-li být zrušeno, jak rozhodl soud prvního stupně.
V již zmíněném rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1945/08 Ústavní soud dále dovodil (ve vztahu k závěru, že "vytržení dítěte z existujícího rodinného prostředí představuje nejen zásah do soukromého a rodinného života, ale do jisté míry i zásah do osobní svobody"), že "v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje [nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice č. 19970/04 ze dne 4. prosince 2008; aj.]" a "zásadně není důvod, aby dospělý měl základní právo být slyšen přímo před soudem, když je rozhodováno o omezení jeho osobní svobody, a dítě nikoliv".
Právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, zakotvené výslovně v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, jakož i v § 31 odst. 3 zákona o rodině a § 100 odst. 4 o. s. ř. poskytuje dítěti možnost, aby se tak stalo v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buďto přímo, nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství; jinými slovy, zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi.
Je přitom samozřejmé, že konečné hodnocení (posouzení) zájmu nezletilého dítěte příslušelo v projednávané věci obecnému soudu, v jehož dispozici bylo i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli; k názoru nezletilého přihlíží soud proto právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 707/04 ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 288/04 ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 2150/07 ze dne 28. 5. 2008 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Stěžovatelkou dovolávané právo dítěte být slyšeno v řízení, které se jej dotýká, sice bez dalšího náleží pouze dítěti, a nikoliv rodičům [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 393/05 ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 1818/07 ze dne 1. 11. 2007 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)], avšak ve vztahu k němu nelze přesto vyloučit, aby se tohoto práva dovolala i stěžovatelka (jako matka dítěte) právě v souvislosti s námitkou neoprávněného zásahu do svých práv, jmenovitě zásahu do (vlastního) soukromého a rodinného života, jakož i práva na spravedlivý proces v řízení, jehož byla sama účastníkem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. To je možné vztáhnout nejen k její výhradě, že v řízení nebyl vyslechnut nezletilý a do jeho výsledku nebyl dostatečně zakomponován jeho názor k odnětí z péče matky, nýbrž že tím byla pominuta i možnost zjištění ku konkrétnímu obsahu a výsledkům dříve nařízeného předběžného opatření, čímž zůstal skutkový základ věci neúplný.
V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledává relevantní důvod, pro který bylo nezletilému alespoň ve stadiu řízení před odvolacím soudem odepřeno právo na slyšení, ačkoliv v rozhodné době dosáhl věku více než 10 let a byl přitom psychicky vyspělým natolik (opak se ze soudního spisu nepodává), aby sám mohl odvolacímu soudu vysvětlit důvody svého (odmítavého) postoje k otci, čehož se stěžovatelka - jako významného skutkového zjištění - dovolávala.
Odvolací soud tím zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivé řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže nezjistil názory a poznatky nezletilého k věci samé jeho výslechem, spokojil se toliko s aplikací obecného pravidla, že v řízení o předběžném opatření se dokazování neprovádí, a aplikoval je i v řízení o jeho zrušení poté, co bylo již nepřehlédnutelnou dobu skutečně realizováno.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, ve všech třech rovinách, které byly výše zvoleny pro ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí, že byly předznačené ústavněprávní deficity zjištěny a doloženy. Z dílčích závěrů, jež byly vysloveny, plyne, že je zde situace, jež je způsobilá založit důvod pro zásah Ústavního soudu.
Je namístě proto uzavřít, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla základní ústavně zaručená práva stěžovatelky zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 8 Úmluvy, resp. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte vskutku porušena.
Na tomto základě Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 8. 2010 č. j. 70 Co 405/2010-979 v rozsahu části výroku I, jímž se mění výrok I usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 6. 2010 č. j. 40P 177/2000-885, tak, že "návrh matky na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 9. 2009 č. j. 70 Co 426/2009-75, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 11. 2009 č. j. 70 Co 426/2009-85, kterým bylo matce uloženo, aby nezl. A. předala do péče Psychiatrické léčebny v Opavě, se zamítá", podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.