Uvedené závěry Ústavního soudu je nutno aplikovat též na situaci stěžovatele. Orgán veřejné moci, který rozhoduje o vynucení nebo sankcionování zákonné povinnosti podrobit se očkování, musí proto vzít v potaz výjimečné stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování. V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby, to ovšem při současném zachování opačně působícího veřejného zájmu (viz kupř. důsledky "proočkovanosti" dle výkladu shora), a tedy pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci zmíněnou povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat. Současný zákon č. 200/1990 Sb. umožňuje vzít tyto ústavně relevantní úvahy v úvahu při rozhodování o individuálním přestupku. Ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona umožňuje vzít v potaz ústavněprávní relevanci jednání osoby, která se odmítla podrobit očkování, např. v materiálním znaku přestupku (podle citovaného ustanovení je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně). V této souvislosti Ústavní soud rovněž připomíná institut i ideovou základnu institutu upuštění od potrestání v kontextu trestněprávním.
Orgán veřejné moci, a v řízení o správní žalobě pak správní soud, vezme při svém rozhodování v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou tvrzených důvodů, jejich ústavní relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat. Významným aspektem bude také konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby. V situaci, kdy určitá osoba s příslušným orgánem veřejné moci od počátku nijak nekomunikuje a teprve v pozdější fázi řízení svůj postoj k očkování ospravedlní, nebude zpravidla předpoklad konzistentnosti postoje této osoby a naléhavosti ústavního zájmu na ochraně její autonomie dán. Jedná-li se o osobu nezletilou, reprezentovanou zákonným zástupcem, měl by být zohledněn též zájem této nezletilé osoby, je-li to s ohledem na její věk a okolnosti případu možné (srov. k tomu také čl. 6 odst. 2 větu druhou Úmluvy).
Aplikací těchto konkrétních kritérií na situaci stěžovatele se jeví, že zejména podmínky konzistentnosti jeho postoje nebyly v daném případě splněny (stěžovatel začal vysvětlovat svůj postoj k očkování ústavně relevantními důvody pro jeho odmítnutí teprve v relativně pozdní fázi správního řízení), je však na Nejvyšším správním soudu, aby podle kritérií stanovených tímto rozhodnutím celou věc posoudil.
V.
Ústavní soud opakuje, že český ústavní pořádek nezná žádné základní právo na to nebýt očkován. Z hodnoty autonomie jednotlivce a jeho primátu na státu, která se promítá též v ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny, nicméně vyplývá právo stěžovatele na to, aby správní orgán při rozhodování o pokutě přihlédl ke všem aspektům jeho případu a výjimečně jeho jednání nesankcionoval z důvodů ochrany základních práv chráněných ústavním pořádkem. Protože Nejvyšší správní soud tyto ústavní aspekty případu nevzal dostatečně v úvahu, Ústavní soud jeho rozsudek, z důvodů shora podaných, zrušil.
Stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti též požadavek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. I když ústavní stížnosti bylo vyhověno, a účastník byl tedy úspěšným, tento úspěch ve sporu není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Přitom naplnění ostatních předpokladů, spočívajících v mimořádných okolnostech, Ústavní soud neshledal, a proto danému návrhu nevyhověl.
Odlišné stanovisko soudce Jana Musila
Nesouhlasím s výrokem II a s odůvodněním nálezusp. zn. III. ÚS 449/06. Podle § 22 zákona o Ústavním soudu zaujímám k nálezu odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:
1. Výrokem II nálezu, k němuž uplatňuji odlišné stanovisko, byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2006 č. j. 5 As 17/2005-66.
2. Po meritorní stránce jde v dané kauze správního soudnictví o to, že stěžovateli byla v přestupkovém řízení uložena pokuta ve výši 3 000 Kč za spáchání přestupku na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. Přestupku se měl dopustit tím, že se odmítl dostavit se svými dvěma nezletilými dětmi ke stanovenému druhu pravidelného a povinného očkování proti infekčním nemocem. Stěžovatel nebyl úspěšný se svými opravnými prostředky ani před správními orgány ani před správními soudy.
3. Plně souhlasím s tím, že Ústavní soud nynějším nálezem nevyhověl stěžovatelovým námitkám, pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozoval porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny, k němuž mělo údajně dojít nesprávnou aplikací článku 10 Ústavy v návaznosti na články 5 a 6 Úmluvy a porušení článku 32 odst. 4 Listiny o právu rodičů pečovat a vychovávat své děti.
4. Souhlasím také s argumentací nálezu, že článek 26 Úmluvy, která je ve smyslu judikatury Ústavního soudu součástí ústavního pořádku České republiky, zásadně nezakládá možnost Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost či neústavnost zákonné povinnosti podrobit se určitému druhu očkování. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho rozhodnutí zásadně nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování.
5. Za zcela správné pokládám též obecné konstatování nálezu, že povinné očkování je ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny). Ostatně Ústavní již ve své dřívější judikatuře zaujal stanovisko, že autonomie rodičů při rozhodování o zdravotnických zákrocích vůči jejich dětem není absolutní, ale naopak může být omezena, a to i tehdy, pokud rodiče nesouhlasí se zdravotnickým zákrokem z náboženských důvodů (viz nálezsp. zn. III. ÚS 459/03).
6. Nemohu však souhlasit s tím, že v této věci třetí senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud svým rozsudkem porušil základní právo stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru ve smyslu článku 16 Listiny. K tomuto protiústavnímu zásahu mělo dojít tím, že Nejvyšší správní soud se prý problému kolize mezi zájmem na ochraně veřejného zdraví na jedné straně a mezi právem svobodně projevovat své náboženství nebo víru na straně druhé "věnoval jen velmi stručně a zcela formálně a nedostatečně".
7. Domnívám se, že tato výtka vůči postupu Nejvyššího správního soudu není v tomto případě namístě. K tomu, aby jakýkoli soud mohl v konkrétním případě nalézt spravedlivou rovnováhu mezi různými dotčenými (kolidujícími) zájmy, musí mít k dispozici informaci o tom, o jaký zájem jde, jakou hodnotu mají tyto porovnávané zájmy a jak intenzivní je zásah do těchto zájmů. V případě tak subjektivních, niterných a pro vnějšího pozorovatele skrytých hodnot, jako je náboženství a víra, není prakticky vůbec možné zjistit tato porovnávaná kritéria jinak než tím, že informace o nich poskytne samotná osoba, která se těchto chráněných hodnot dovolává.
8. Rozhodně nelze požadovat, aby v tomto případě samy správní orgány nebo správní soudy ex officio a bez součinnosti stěžovatele zjišťovaly, jak intenzivně byl dotčen na svobodě náboženství a víry. Pro osobu, která se hodlá ve správním řízení nebo v soudním sporu domáhat ochrany svého kolidujícího zájmu, existuje břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Pro řízení tohoto typu platí klasická právní formule vigilantibus iura scripta sunt ("každý nechť si střeží svá práva"); z ní lze dovodit, že je na stěžovateli, aby sám předložil argumenty pro svá tvrzení o údajném porušení jeho základních práv a svobod.
9. Je skutečností, že v tomto případě neposkytl stěžovatel správním orgánům a správním soudům ani Ústavnímu soudu žádná potřebná relevantní tvrzení a důkazy pro řešení této otázky. Jeho argumentace, kterou v řízení předkládal, se na prvém místě týkala medicínské problematiky, tedy zpochybňování užitečnosti a zdůrazňování údajné obecné škodlivosti povinného očkování pro lidské zdraví; jak je uvedeno shora, tato argumentace je pro správní orgány a pro soudy irelevantní, protože jim nepřísluší tyto otázky posuzovat.
10. Na druhé straně stěžovatel sám nijak nekonkretizoval druh a hloubku svého náboženského vyznání ani neurčil, jak intenzivní zásah do jeho náboženské víry představuje očkování dětí. Dokonce ani v řízení před Ústavním soudem stěžovatel neposkytl pro nalezení spravedlivé rovnováhy mezi kolidujícími hodnotami žádné konkrétní skutkové či právní argumenty. Ve své ústavní stížnosti ze dne 4. června 2006 (část II) se omezil toliko na strohé označení článků 15 a 16 Listiny. Při ústním jednání, které se konalo před Ústavním soudem dne 26. ledna 2011, stěžovatel na dotaz soudu prohlásil, že primárně mu jde o důvody zdravotní, neboť "očkování škodí dětem"; výslovně zdůraznil, že otázka filozofická nebo náboženská je pro něj až druhotná.
11. Pokládám za užitečné zdůraznit, že s individuálním zájmem stěžovatele na ochraně jeho náboženského vyznání a víry koliduje velmi silný veřejný zájem na ochraně veřejného zdraví. Riziko přenosu nebezpečných infekčních chorob, jemuž má být povinným očkováním zabráněno, neohrožuje toliko vlastní děti stěžovatele; pokud by tyto děti onemocněly, stávají se potenciálním ohniskem nákazy pro své okolí, např. pro jiné děti, které nemohou být očkovány z důvodu zdravotní kontraindikace. Jde často o velmi závažné choroby s fatálními následky, jejichž výskyt byl v minulosti (před zavedením povinného očkování) hromadný.
12. Nález ve svém odůvodnění vyslovuje požadavek, "aby povinné očkování nebylo proti povinným subjektům ve výjimečných případech vynucováno". S tímto názorem naprosto souhlasím, domnívám se však, že na tyto výjimečné situace je dostatečně pamatováno v ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., kde se praví, že "pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace)".
13. Nález patrně vychází z představy, že nad rámec těchto zákonných výjimek by bylo možno připustit ještě nějaké další výjimky. Tato otázka je ovšem odborně sporná a obecně přijatelné řešení by muselo být hledáno po odborné a následné politické diskusi novou (doplňující) legislativní úpravou. Ústavní soud nemůže být v této věci arbitrem.
14. Nález dále deklaruje, že další výjimky by bylo možno připustit při řešení individuálních případů s tím důsledkem, že by se výjimečně upustilo od ukládání sankcí. Nález takovou možnost připouští touto úvahou: "V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby a pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat."
15. Chci upozornit, že takto naznačená cesta "výjimečného nesankcionování" je z ústavněprávního hlediska velice povážlivá a riskantní. Nejenom v oblasti "pravého" trestního práva, nýbrž i v oblasti práva přestupkového je nutno respektovat pravidlo "nullus delictus, nulla poena sine previa lege" (srov. čl. 39 Listiny), které požaduje, aby veškeré podmínky odpovědnosti za delikty byly stanoveny předem zákonem. Toto pravidlo platí i pro stanovení podmínek beztrestnosti - i ony musí být zákonem stanoveny zásadně obecně, pro všechny případy stejně. Zákonodárce tak činí např. pomocí institutů okolností vylučujících protiprávnost činu (viz např. § 28 až 32 trestního zákoníku, § 2 odst. 2 zákona o přestupcích) nebo upuštění od potrestání (viz např. § 46 a 47 trestního zákoníku, § 11 odst. 3 zákona o přestupcích). Pokud by se připustilo, že v konkrétním případě je možno se od těchto obecných pravidel odchýlit a že je pouze věcí volné úvahy soudu či správního orgánu, zda sankce bude či nebude uložena, hrozí porušení ústavního principu rovnosti před zákonem (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny).
16. Nejenom v oblasti trestního řízení, nýbrž i v oblasti správního trestání platí obecně zásada legality, nikoliv zásada oportunity - státní orgány jsou povinny tyto delikty stíhat a trestat z úřední povinnosti. Případná možnost uplatnění principu oportunity je výjimkou a musí být upravena zákonem.
17. Jestliže nález deklaruje, že v daném posuzovaném případě mělo být výjimečně upuštěno od uložení sankce zcela volnou úvahou, a z tohoto důvodu zrušil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, měl Ústavní soud zároveň naznačit, v čem spočívá výjimečnost tohoto konkrétního případu; to však v nálezu nenacházím.
18. Taková výjimečnost zajisté nemůže být spatřována toliko v obecném a ničím nekonkretizovaném tvrzení stěžovatele, že očkování dětí je v rozporu s jeho náboženskou vírou. K zavedení takového obecného pravidla exkulpace by byl oprávněn toliko zákonodárce, nikoliv soud v případech aplikace práva ad hoc.