Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČE-NOVA CZ spol. s r. o., se sídlem Praha 4, M. Pujmanové 880, zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem v Praze 6, Uralská 770/6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2011 č. j. 28 Cdo 4812/2010-191, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2010 č. j. 29 Co 577/2009-168, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 11. 2010 č. j. 29 Co 577/2009-188, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 6. 2009 č. j. 9 C 219/2003-139, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 8. 2009 č. j. 9 C 219/2003-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, splňujícím formální požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 448.490,- Kč s příslušenstvím. V petitu je sice uvedeno, namísto v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jeho jiné rozhodnutí pod č. j. 21 Cdo 3623/2009-156, ale jedná se o zřejmou chybu. O ústavní stížnosti napadající toto rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl Ústavní soud usnesením pod sp. zn. III. ÚS 3701/10. Z obsahu ústavní stížnosti, i z příloh nyní posuzované ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2011 č. j. 28 Cdo 4812/2010-191.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a svobod a čl. 96 Ústavy ČR. Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak mělo stát tím, že obecné soudy prvního a druhého stupně nesprávně hodnotily provedené důkazy a nepřihlédly k naprosto jednoznačnému důkazu o existenci smlouvy o dílo. Obecné soudy, dle stěžovatelky, taktéž nesprávně posoudily otázku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v její věci. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že zcela pominul otázku uzavření smlouvy o dílo a ve svém rozhodnutí se zabýval pouze otázkou promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí. Dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu také nepřísluší přezkoumávat obecnými soudy provedený výklad podústavního práva.
Po prostudování ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka pouze opakuje námitky, které uplatnila již v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v právním závěru obecných soudů, týkající se otázky existence smlouvy o dílo a promlčení nároku na bezdůvodné obohacení. Obdobně jako v dovolacím řízení prosazuje svůj názor, že mezi ní a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o dílo, a zpochybňuje závěry o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
K této polemice se však již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, který se v odůvodnění svého rozsudku zabýval námitkami stěžovatelky, jež zopakovala i v ústavní stížnosti. Na toto odůvodnění Ústavní soud v dalším jen odkazuje. Ohledně námitky stěžovatelky, týkající se posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka požaduje na Ústavním soudu, aby přehodnotil výklad a aplikaci zákonných ustanovení v její věci. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní stížnost je tedy pouze pokračováním polemiky stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů. Obecné soudy ve věci stěžovatelky rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu