58. Kromě toho stěžovatelé namítají, že obecně v celém trestním řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, a z toho důvodu chybí základní složka trestnosti činu, čímž se diskvalifikuje možnost jejich potrestání. Ústavní soud tuto námitku považuje za neopodstatněnou a nemá žádných ústavněprávních námitek proti právnímu názoru, že u trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 bývalého trestního zákona postačí, pokud úmysl pachatele figuruje alespoň ve formě srozumění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1174/2004, dostupné na www.nsoud.cz).
59. V případě stěžovatelů považuje Ústavní soud za nesporné, že zavinění stěžovatelů ve formě přinejmenším nepřímého úmyslu dáno bylo. Až za absurdní lze považovat argumentaci, že držením daných symbolů hnutí, o jehož protiprávnosti bylo pojednáno výše, nebyli stěžovatelé srozuměni s jeho propagací. Tento fakt bezesporu vyplývá nejenom z aktivní činnosti stěžovatelů na inkriminovaném shromáždění, ale rovněž z jejich komunikace před shromážděním a v jeho celkové přípravě tak, jak vyplývají z vyžádaného spisu.
60. Ústavní soud nemůže přitakat ani námitkám stěžovatelů na nedostatek kontrolních mechanismů v celém řízení; ze spisu naopak vyplývá, že celé řízení před nalézacím soudem bylo pečlivě vedeno. Až po řádném provedení celé řady důkazů a až po jejich ústavně bezchybném vyhodnocení bylo rozhodnuto o vině stěžovatelů. Obdobně rozsudky vyšších soudních instancí nelze hodnotit tak, že by porušovaly funkci, která je jim právním řádem dána.
61. Stěžovatelé konečně brojili proti způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly se znaleckými posudky, a vznášeli námitky proti ustanovení a způsobu práce znalce M. M. v kontrastu s posouzením znaleckého posudku znalce Z. Z.
62. Za zcela neopodstatněnou pokládá Ústavní soud námitku týkající se samotného ustanovení znalce M. M. Ústavní soud poznamenává, že již ze shora citované zásady volného hodnocení důkazů [srov. nález sp. zn. II. ÚS 56/95 (viz výše) či nález sp. zn. I. ÚS 478/97 ze dne 17. 6. 1999 (N 94/14 SbNU 275)] plyne, že je právem soudu přibrat více znalců, a to zejména tehdy, pokud se jedná o složitou věc, jíž projednávaný případ bezpochyby byl. Pokud stěžovatelé (a z ústavní stížnosti vyplývá, že tomu tak bylo) již při přibrání znalce měli o jeho osobě jakékoli pochybnosti, měli je uplatnit procesními prostředky, které jim k tomu dává trestní řád (srov. ustanovení § 105 odst. 3 tr. ř.). Ze soudního spisu je zřejmé, že tento postup stěžovatelé neuplatnili, a již z toho důvodu jejich až nyní přednesené (a tudíž nepřípustné) námitce údajně ústavně nekonformního ustanovení znalce přisvědčit nelze.
63. Stěžovatelé rovněž brojili proti způsobu, jakým soudy přistupovaly k oběma znaleckým posudkům, a poukazovali na prý zjevné upřednostnění znaleckého posudku znalce M. M. Z ustálené judikatury vyplývá, že v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 849/2008, dostupné na http://www.nsoud.cz či rozhodnutí č. R 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při provedeném dokazování však byl dle Ústavního soudu postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu ústavně konformním projevem zásady volného hodnocení důkazů, tedy i vyžádaných znaleckých expertiz. Skutkový stav byl prokázán do takové míry, že z něj obecné soudy mohly vyvodit dostatečné závěry a přiklonit se k posudku znalce M. M. Fakt, že závěry tohoto znalce nesvědčí obžalovaným, nemůže pochopitelně odůvodnit zpochybňování jeho odborné způsobilosti či dokonce použitelnosti znaleckého posudku jím vypracovaného. Neměl-li soud po zhodnocení všech provedených důkazů o správnosti tohoto posudku pochyby, nebyl žádný důvod jeho přezkoumávání nařizovat.
III.
64. Pro uvedené nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat úsudek obecných soudů, dle něhož bylo možno na základě provedených důkazů učinit závěr, že stěžovatelé jako čelní představitelé krajně pravicové scény v České republice svými projevy propagovali nenávistné, rasistické a xenofobní hnutí směřující proti základním právům a svobodám, nezříkající se i možnosti použití násilí, hlásající zášť vůči mnohým menšinám (Romové, Židé, homosexuálové) a podkopávající demokratický řád České republiky. Trestní postih za toto jednání byl z hlediska stěžovatelů dostatečně předvídatelný a trestní proces s nimi vedený lze jako celek označit za spravedlivý a souladný s ústavními zásadami. Proto Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy dospěl k závěru, že potrestání stěžovatelů bylo ústavně konformní.
65. Z uvedených důvodů Ústavní soud zamítl ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
---------------- 1) znějící: "Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let."