Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Mgr. A. K., zastoupeného Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Heyduk a Sedláček (případně Heyduk a spol.) Brno, Jaselská 27, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2010, č.j. 1 T 7/2010-923, a Vrchního soudu v Olomouci 12. dubna 2011, č.j. 2 To 98/2010-1206, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na obhajobu, zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 3, písm. c) Úmluvy, právo na rovnost stran řízení, zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny, a v čl. 96 Ústavy České republiky, právo na presumpci neviny a zachování zásady in dubio pró reo, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy, právo na veřejné projednání věci, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo vyslýchat svědky a výslech svědků za shodných podmínek, zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, a právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zakotvené v čl. 7 odst. 1 Listiny, ve spojení s právem na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého života zakotveného v čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na respektování soukromého života zakotveného v čl. 8 odst. 1 Listiny.
Navrhovatel ve svém podání uvedl, že společně s ústavní stížností podal i dovolání k Nejvyššímu soudu, které však podle jeho přesvědčení může dovolací soud odmítnout jako nedůvodné, což by vedlo k zbavení se možnosti podat ústavní stížnost později. Ústavní soud se proto nejprve obrátil na Krajský soud v Brně se žádostí o zapůjčení spisu vedeného ve věci pod sp. zn. 1 T 7/2010, resp. sdělení překážek. Krajský soud spis Ústavnímu soudu nezaslal a potvrdil informaci o podaném dovolání. Jak Ústavní soud dále zjistil, dovolání je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 8 Tdo 1131/2011.
Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se počítá lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Za takové prostředky jsou považovány i mimořádné opravné prostředky, vyjma obnovy řízení. Dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se počítá lhůta k podání ústavní stížnosti v případě, že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný, a to výhradně z důvodů závisejících na uvážení příslušného soudu. Přípustnost dovolání v trestních věcech je upravena v ustanovení § 265a trestního řádu. Jako předpoklady přípustnosti jsou zde obligatorně uvedeny existence pravomocného rozhodnutí ve věci samé a dále napadení toliko důvodů rozhodnutí a nikoliv výroku samého (což je postup, který Ústavní soud u navrhovatele, na základě obsahu ústavní stížnosti, nepředpokládá). V trestním řádu tedy není definována možnost, aby Nejvyšší soud sám posoudil přípustnost na základě vlastního uvážení.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje nejasnost v označení advokátní kanceláře právního zástupce stěžovatele, když údaje na hlavičkovém papíře se neshodují s údaji na plné moci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2011
Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka