Podstatou této části ústavní stížnosti (jejímž základem byla namísto relevantní ústavněprávní či lidskoprávní argumentace pouhá polemika s výkladem a aplikací zákonných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení, zejm. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. nalézacím soudem) bylo tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou projevem extrémní libovůle při aplikaci zákonných ustanovení a rozporná s "principem spravedlnosti", neboť "odměna za zastupování advokátem je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva", bagatelní povaha nároku nemůže vést k trivializaci základních práv a svobod, nerespektování ustáleného výkladu "jednoduchého práva" vykazuje známky svévole, porušuje právní jistotu a důvěru v předvídatelnost soudního rozhodování a že stěžovatelka se nemohla vyjádřit ke skutečnostem známým nalézacímu soudu z úřední činnosti, jimiž odůvodňoval svá rozhodnutí.
Základní právo na spravedlivý proces a pravidlo "de minimis" ve vztahu k náhradově nákladovým výrokům - obecné principy
Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že při rozhodování o ústavních stížnostech aplikuje pravidlo "de minimis"; jinak řečeno odmítá se zabývat "maličkostmi", tj. věcně projednávat "ústavní stížnosti bagatelní povahy".
Kritéria "de minimis" Ústavní soud dosud vyčerpávajícím (taxativním) způsobem nedefinoval s ohledem na různorodost a četnost těchto kritérií či pohledů na význam ústavní stížnosti.
Z judikatury Ústavního soudu (představované mj. usneseními ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, ze dne 8. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 2274/11, ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1036/11, ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10, ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 53/11, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 3449/10, ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1321/10, ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 1045/10, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1582/08, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 a z dne 26. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98, všechna - stejně jako usnesení dále uvedená - dostupná na http://nalus.usoud.cz) plyne, že jedním z důvodů pro závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je skutečnost, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí zákon nepřipouští s ohledem na nízkou výši peněžitého plnění řádný, resp. mimořádný opravný prostředek (srov. např. § 202 odst. 2 o. s. ř. o nepřípustnosti odvolání a § 237 odst. 2 o. s. ř. o nepřípustnosti dovolání). Toto kritérium nemůže být absolutní, neboť "levný spor" nemusí být vždy z hlediska základních lidských práv nevýznamný. Jak plyne z níže citovaného rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1321/10 "posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv."
Na malý význam ústavní stížnosti jako důvod zjevné neopodstatněnosti také Ústavní soud usuzoval již ze samotné skutečnosti, že její podstatou byl spor o náhradu nákladů řízení (srov. např. výše citované usnesení sp. zn. II. ÚS 3409/10 a v něm citovaná rozhodnutí).
V jiných případech (srov. výše cit. usnesení ze dne 8. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 2274/11, ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 53/11, ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 1045/10, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09) byla ústavní stížnost dokonce odmítnuta soudcem zpravodajem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným s odůvodněním, že bagatelní pohledávky nepožívají ústavněprávní ochrany.
Stěžovatelce je nepochybně známo usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1321/10 (neboť jí jako účastníku řízení bylo doručeno), jímž Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl její ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 3. 2010, jímž byla zamítnuta její žaloba o 1.015 Kč s příslušenstvím. Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že
Specifický přístup přitom zaujímá ... ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 1 015,- Kč.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000,- Kč (ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. června 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
....
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva "minima non curat praetor", jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
V usnesení ze dne 19. 9. 2011 IV. ÚS 2497/11 Ústavní soud uvedl, že kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou naříkaných náhradově nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 185/98, usnesení sp. zn. II.ÚS 53/11 obě dostupná v elektronické podobě); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení III.ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).
V usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 Ústavní soud konstatoval, že "Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal ... najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98)."
Aplikace obecných principů "de minimis" na projednávaný případ
Ústavní soud je toho názoru, že každou z 57 projednávaných ústavních stížností proti náhradově nákladovým výrokům rozsudků nalézacího soudu by bylo možno samostatně posoudit - v návaznosti na hodnotu předmětu sporu - jako splňující kritéria de minimis a tudíž bez dalšího za zjevně neopodstatněnou. Protože se však jedná o četné a opakující se bagatelní spory, lze mít za účelné, aby stěžované výroky byly podrobeny ústavnímu přezkumu z hlediska opodstatněnosti tvrzení o porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Základní právo na spravedlivý proces a náklady řízení - obecné principy
Ústavní soud úvodem připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy (v jeho tzv. civilní větvi), jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a neznamená záruku žádného materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků), tudíž ani práva na náhradu nákladů právního zastoupení. Jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo, tj. poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; dostupné na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
Ústavní soud proto není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávané věci nejsou, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Navíc je nutno připomenout, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001 IV. ÚS 101/01, in Sb. n. u., sv. 22, str. 387 (388-389)].
Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů lze - kromě již uvedené judikatury - poukázat na názor vyslovený ve výše citovaném usnesení ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10), dle něhož "Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko ... , že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta zástupce některého z účastníků řízení - a určování její výše, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; krom toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (výši odměny advokáta), bylo rozhodováno v bagatelním sporu, přičemž shodný přívlastek platí i pro výši vzniklých nákladů řízení.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, nověji pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a dalších rozhodnutích, dostupných v databázi NALUS), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt."
Aplikace obecných principů spravedlivého procesu na věc stěžovatelky
Stěžovatelka v ústavních stížnostech mj. tvrdila, že napadená rozhodnutí jsou projevem extrémní libovůle při aplikaci zákonných ustanovení a rozporná s "principem spravedlnosti", neboť "odměna za zastupování advokátem je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva".
Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
Zákonné principy obsažené v ustanoveních § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení § 150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález IV. ÚS 221/04, Sb. n. u., sv. 39, str. 111; usnesení II. ÚS 563/01, Sb. n. u., sv. 30, str. 519).
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup nalézacího soudu vedoucí k vydání napadených náhradově nákladových výroků nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Nalézací soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaných případech žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem nebyly ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. potřebné k účelnému uplatňování práva a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil v souladu s požadavky spravedlivého procesu, které lze vztáhnout i na rozhodování o nákladech řízení a dle nichž z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (a není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy - srov. např. nález III. ÚS 271/96, Sb. n. u. sv. č. 7, str. 153; nález III. ÚS 170/99, Sb. n. u sv. č. 18, str. 339, nález IV. ÚS 1007/07, dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz).
V projednávaných případech je Ústavní soud toho názoru, že požadavky spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodňování soudních rozhodnutí ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí (resp. jejich části) bezezbytku splňují. Jinak řečeno, svůj závěr, že náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, nalézací soud v ústavními stížnostmi napadených rozhodnutích ústavně relevantně odůvodnil, a proto je nelze označit za "svévolná".
K názorové nejednotnosti mezi nalézacím a odvolacím soudem ve stěžovatelkou výše citované věci nalézacího soudu (v níž nebyla účastníkem řízení) sp. zn. 33 EC 676/2010 Ústavní soud podotýká, že takové rozdíly jsou svou povahou důsledkem, který je vlastní každému soudnímu systému tvořenému soudy více stupňů; současně Ústavní soud připomíná, že podle čl. 88 odst. 2 Ústavy soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu.
Tvrzení stěžovatelky, že odměna za zastupování advokátem v civilním řízení před obecnými soudy je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva, Ústavní soud neakceptoval jako - obecně i ve vztahu k požadavkům ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. - nesprávné v případech (jimiž jsou i causy stěžovatelkou Ústavnímu soudu předložené), kdy obecný soud svůj náhled na nevhodnost aplikace tohoto principu jen jednoduchým právem založeného řádně odůvodní.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu