Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 o ústavní stížnosti M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 6. 2011 čj. 30 Co 268/2010-92 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Uvedla, že krajský soud jako soud odvolací vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť potvrdil rozsudek nalézacího soudu z jiného právního důvodu, než byl důvod, pro nějž byla žaloba zamítnuta.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Navrhovatelka však právně zastoupena advokátem nebyla.
Z elektronické evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž vícekráte byla vyzývána k odstranění vad návrhu a poučena o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (v řízeních sp. zn. I.ÚS 2574/10, II.ÚS 3568/10, III.ÚS 4/11, III.ÚS 2351/11). Ústavní soud tak nemá pochybnost o tom, že stěžovatelka byla řádně seznámena s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud tak v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj