Ústavní soud rozhodl dne 28. listopadu 2011 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 14 Cmo 56/2011-196 ze dne 10. 8. 2011 a výrokům I., III., IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Cm 325/2009-117 ze dne 19. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. 11. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze sdělení Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 14 Cmo 56/2011-196 ze dne 10. 8. 2011 dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přičemž dovolací soud doposud ve věci stěžovatele nerozhodl.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že dovolání je nutno považovat za procesní prostředek k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1, resp. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel může v jeho rámci namítat mj. i porušení svých ústavně zaručených práv. Stěžovatel sice nebyl povinen tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti využít, neboť přípustnost opravného prostředku závisí v tomto konkrétním případě na uvážení Nejvyššího soudu [§ 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 občanského soudního řádu], nicméně jestliže se rozhodl dovolání podat a jestliže řízení o něm stále probíhá, brání tato skutečnost meritornímu projednání jeho ústavní stížnosti. Pokud by se totiž Ústavní soud ústavní stížností meritorně zabýval dříve, než ve věci rozhodne Nejvyšší soud, zasáhl by nepřípustně do jeho kompetence a porušil by zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud odkládal své rozhodnutí do doby až bude znám výsledek dovolacího řízení, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž není žádný důvod, neboť stěžovatel může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž mu s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího.
Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj