38. Uvedené nedostatky nelze považovat toliko za formální. Aby totiž protokoly o předmětných výsleších mohly být přečteny v hlavním líčení, a tedy provedeny jako důkaz, muselo se jednat skutečně o neodkladné nebo neopakovatelné úkony. Ani jeden z uvedených znaků ale v případě těchto výslechů z napadených rozhodnutí nevyplývá a nevyplývá ani z úkonů učiněných v souvislosti s jejich provedením. Skutečnost, že k jejich zaopatření došlo na základě dožádání prostřednictvím orgánů Polské republiky, tyto úkony sama o sobě nečiní neopakovatelnými, neboť se jedná o standardní způsob mezinárodní spolupráce v trestních věcech mající svůj základ v příslušných mezinárodních smlouvách (např. Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních), a tedy je lze činit i opakovaně. Z dožádání nakonec ani neplyne cokoliv jiného, co by znemožňovalo předpokládat, že tyto výslechy bude možné provést i s časovým odstupem. Jak svědek T. K., tak svědci V. Q. V. a H. Q. T., byť jsou občany Vietnamu, mají totiž trvalý pobyt na území Polské republiky, přičemž ani ze spisového materiálu neplyne nic, co by, zejména v případě prvních dvou jmenovaných, odůvodňovalo závěr o tom, že je v Polské republice nebude možné dál zastihnout. Jiný závěr neodůvodňuje ani poukaz na to, že bylo možné důvodně předpokládat, že se svědci nezúčastní hlavního líčení, a vzhledem k jejich pobytu v Polské republice k němu ani nemohli být předvedeni. Tento předpoklad totiž nebylo možné vztáhnout ani na nemožnost provedení opětovného výslechu formou dožádání. Z těchto důvodů považuje Ústavní soud závěr obecných soudů, že výslechy uvedených svědků byly provedeny jako neodkladný úkon, za nepřezkoumatelný, v důsledku čehož nemohly obecné soudy dospět ani k závěru, že byly splněny podmínky pro přečtení protokolů o těchto výsleších v hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 158a trestního řádu.
39. Ústavní soud zdůrazňuje, že žádným způsobem nezpochybňuje závěr orgánů činných v trestním řízení o účelnosti provedení těchto výslechů z hlediska získávání poznatků o trestné činnosti ještě před zahájením trestního stíhání konkrétních osob. Jeho závěry se týkají pouze otázky, zda jim bylo možné přiznat charakter neodkladného nebo neopakovatelného úkonu. Nepřezkoumatelnost závěrů obecných soudů v tomto bodě se promítá i do ústavněprávního posouzení napadených rozhodnutí, neboť jak vyplývá z jejich odůvodnění, byly to právě výpovědi T. K. a V. Q. V., jež byly zcela zásadní pro závěr obecných soudů o vině stěžovatele, a to zejména ve vztahu k založení a fungování předmětného zločinného spolčení (srov. bod 24). Nesplnění podmínky neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v případě výslechů provedených před zahájením trestního stíhání znamená, že omezení zásady kontradiktornosti řízení a práv obhajoby postrádá nejen prvek nezbytnosti, nýbrž i legitimní účel. V takovém případě ale není dán aprobovaný důvod pro zásah (omezení) do základního práva podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, resp. v tomto rozsahu čl. 36 odst. 1 Listiny, což samotné s ohledem na význam dotčených výpovědí pro závěr o vině stěžovatele dostatečným způsobem odůvodňuje závěr, že tato jeho základní práva byla porušena.
40. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že neshledal důvodnými námitky, jimiž byla zpochybňována zákonnost protokolů o výsleších z důvodu nepřítomnosti soudce a nedostatečného poučení. Poukaz na to, že se výslechů provedených na základě dožádání polskou stranou nezúčastnil i polský soudce, není v dané věci relevantní, neboť tyto výslechy, i následné protokoly o nich, byly provedeny podle polského práva, a musí proto odpovídat jeho požadavkům (srov. čl. 7 odst. 1 smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, publikované pod č. 42/1989 Sb.; též čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, publikované pod č. 550/1992 Sb.). Tuto skutečnost ale obecné soudy obecně posuzovat nemohou a nakonec takovýto rozpor netvrdí ani stěžovatel [srov. usnesení ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 59/04 (U 26/33 SbNU 479)]. Tyto závěry se přiměřeně uplatní i ve vztahu k námitce nedostatečného poučení svědků. V tomto případě navíc ze všech protokolů vyplývá, že svědci byli poučeni podle polského i českého trestního řádu, a to i o obsahu ustanovení umožňujících odepřít výpověď (srov. bod 19). Rozsah poučení tak nelze v žádném směru zpochybňovat [srov. usnesení ze dne 11. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 3233/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
IV./c
Ostatní námitky
41. Ústavní soud přezkoumal i ostatní námitky ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů, jež se týkaly nezákonnosti příkazů k provedení odposlechů a příkazů k odposlechu a záznamu telefonického hovoru.
42. Stěžovatel namítal porušení svých základních práv v důsledku toho, že předmětné příkazy k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor, neobsahovaly důvody, pro které měly být provedeny jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Ve své stížnosti přitom odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 298/05 (viz výše), ve kterém Ústavní soud označil postup, kdy Policie České republiky provedla prohlídku jiných prostor před zahájením trestního stíhání, "aniž by přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, proč provedení úkonu nebylo možné odložit na pozdější stadium trestního řízení," za vybočující z mezí ústavnosti [srov. též nález sp. zn. II. ÚS 474/07 (viz výše)].
43. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, uvedenou povinnost odůvodnění nelze "rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněny" [nález ze dne 1. listopadu 2006 sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239)]. "Již samotný příkaz k provedení domovní prohlídky, jakožto nezbytný právní základ k její realizaci, musel být v předmětném trestním řízení ... vydán s odůvodněním i toho, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný (§ 160 odst. 4 tr. řádu), což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce. Pakliže to není z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, jakkoli (ani interpretací) seznatelné, trpí příkaz k domovní prohlídce závažnou vadou", jež se dotýká ústavně zaručených práv stěžovatele [nález ze dne 25. srpna 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297)]. Zároveň je však nezbytné dodat, že "nesplnění podmínky neodkladnosti nebo neopakovatelnosti nemusí mít v každém libovolném případě za následek neúčinnost takto získaného důkazu. K tomu je třeba zvažovat, zda následkem takového opomenutí došlo k závažnému zásahu do práv, k jejichž ochraně citované ustanovení trestního řádu směřuje. ... Je třeba zvážit též konkrétní okolnosti případu a specifičnost informací, které byly v okamžiku provádění úkonu k dispozici." [usnesení ze dne 6. března 2008 sp. zn. III. ÚS 209/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
44. Uvedené závěry jsou relevantní i v této věci, protože jak příkaz a jemu předcházející návrh státního zástupce na nařízení domovních prohlídek, tak i příkazy k prohlídce jiných prostor a jim předcházející souhlas státního zástupce, postrádají jakékoliv odůvodnění toho, že jejich provedení má mít povahu neodkladného úkonu. Protokoly o jejich provedení se v tomto směru omezují toliko na konstatování, že k předchozímu výslechu držitele předmětných nemovitostí nedošlo "z důvodu neodkladnosti úkonu" (viz bod 20). Současně Ústavní soud neshledal, že by s ohledem na konkrétní okolnosti a účel provedených prohlídek byly důvody jejich neodkladnosti natolik zřejmé a jednoznačné, že by s ohledem na minimální míru zásahu do základních práv obviněného v důsledku předmětného opomenutí nebylo možné dovozovat jakýkoliv důsledek pro účinnost důkazů získaných na jejich základě. I v tomto případě proto bylo povinností obecných soudů, aby se vypořádaly s nedostatečným odůvodněním jednotlivých příkazů a posoudily případné důsledky této vady pro účinnost získaných důkazů. Ústavní soud proto spatřuje v tomto pochybení rovněž jeden z důvodů pro závěr, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zároveň však dodává, že s ohledem na rozsah důkazních prostředků opatřených v rámci uvedených prohlídek a jejich význam pro závěry obecných soudů o vině stěžovatele, by tato vada sama o sobě nepředstavovala dostatečný důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
45. Ústavní soud naopak nemohl přisvědčit námitkám stěžovatele, jež směřovaly proti příkazům k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu. Stěžovatel se v podstatě omezil na konstatování vágnosti a neurčitosti příkazu, aniž by vůbec specifikoval, ve vztahu ke kterému příkazu tyto námitky uplatňuje. Z tohoto důvodu se Ústavní soud omezil na posouzení, zda tyto příkazy (č. l. 458-459, 464-465, 470-471) odpovídají svými náležitostmi a odůvodněním požadavkům vyplývajícím z § 88 trestního řádu, ve znění účinném do 30. června 2008, a relevantní judikatury Ústavního soudu, a to především nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06 (viz výše), jehož obsáhlé pasáže citoval stěžovatel i ve své ústavní stížnosti, a nálezu ze dne 27. ledna 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08 (N 15/56 SbNU 143). S ohledem na jejich obsah, jehož shrnutí bylo uvedeno výše (viz bod 21), přitom nedospěl k závěru, že by tyto příkazy uvedeným požadavkům nedostály.
46. Zbylými námitkami stěžovatele, jež se týkaly především právních závěrů obecných soudů, se Ústavní soud s ohledem na zjištěné procesní vady dál nezabýval. Rovněž se nezabýval ani námitkou jeho nezákonné vazby ve vztahu k úvahám o výši trestu. Bude věcí obecných soudů, aby se v dalším řízení v souladu se závěry tohoto nálezu vypořádaly s otázkou zákonnosti jednotlivých důkazů, případně v tomto směru odstranily existující nedostatky a následně rozhodly o vině či nevině stěžovatele. Jejich závěry přitom Ústavní soud tímto nálezem žádným způsobem nepředjímá.
IV./d
Závěr
47. Ústavní soud tedy shrnuje, že ze všech výše uvedených důvodů bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu a rozsudkem krajského soudu porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., proto vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil v jeho prospěch.
48. Vzhledem k tomu, že důvody vyhovění ústavní stížnosti se týkají rovněž osoby spoluobžalovaného J. Š., u něhož byly dány shodné skutkové a právní okolnosti, aplikoval Ústavní soud vůči němu pravidlo beneficium cohaesionis podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 150 odst. 2, resp. § 261, § 265k odst. 2, § 269 odst. 2 a § 285 trestního řádu per analogiam a napadená rozhodnutí zrušil i v jeho prospěch [srov. např. nález ze dne 4. listopadu 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99 (N 156/16 SbNU 157), nález ze dne 17. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285)].