34. Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 48, str. 873) Ústavní soud konstatoval, že není v rámci přezkumu ústavnosti zákonů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a čl. 88 odst. 2 Ústavy kompetentní přezkoumávat soulad vnitrostátního práva s právem Evropských společenství. Aplikace práva Evropských společenství jako bezprostředně použitelného práva je podle názoru Ústavního soudu v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností o aplikaci tohoto práva možnost, popř. povinnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou podle čl. 234 SES. Ústavní soud zde opět odkázal na rozsudek Soudního dvora Simmenthal II. Ačkoliv se závěry vyslovené v posledně jmenovaném nálezu vztahují především k vymezení referenčního rámce přezkumu ústavnosti zákonů, lze z nich učinit závěr, že Ústavní soud zdůrazňuje odpovědnost obecných soudů za náležitou aplikaci práva Evropských společenství. Pokud tedy před obecným soudem vyvstane otázka rozporu ustanovení vnitrostátního práva s právem Evropských společenství, obecný soud není oprávněn obracet se na Ústavní soud s návrhem na zrušení takového ustanovení pro jeho rozpor s právem Evropských společenství ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy a musí namísto toho sám rozhodnout o jeho nepoužití na základě výše citované judikatury Soudního dvora. V tomto ohledu se řízení zahájené na návrh soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, odlišuje od řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a), zahájeného ve smyslu § 64 odst. 1 a 2 na návrh tam uvedených subjektů, jejichž aktivní legitimace není svázána nutností aplikace napadeného ustanovení, což vyplývá mj. i z charakteru tam vymezených navrhovatelů.
35. Ústavní soud je toho názoru, že navrhovatel měl i ve zkoumaném případě rozhodnout v prvé řadě na základě požadavků stanovených rozsudkem Simmenthal II o případné nepoužitelnosti napadeného ustanovení pro jeho rozpor s právem Evropských společenství. Pokud se obecný soud zaměří na zkoumání souladu s právem Evropských společenství a tvrdí - jako v tomto případě - že napadené ustanovení zákona je s ním v rozporu, musí z tohoto svého přesvědčení vyvodit důsledky v souladu s požadavky judikatury ESD, tzn. napadené ustanovení neaplikovat (k tomu srov. obdobný postup německého Spolkového ústavního soudu v rozsudku ze dne 11. 7. 2006 ve věci 1 BvL 4/00, BVerfGE 116, 202 na s. 214, body 51 až 53). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vstupovat do úvah obecného soudu co do důvodnosti jeho závěru o rozporu napadeného ustanovení s právem Evropských společenství; upozorňuje však, že takový závěr musí být řádně odůvodněn, jinak by se mohl stát předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti v tom směru, zda soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. V dané věci je však navíc zřetelným vodítkem i to, že zákonodárce v mezidobí napadená zákonná ustanovení změnil zjevně zcela v intencích práva komunitárního (viz výše).
36. Jelikož tedy uplatnění požadavků judikatury ESD vycházející z rozsudku Simmenthal II nebrání existence podstatných náležitostí demokratického právního státu a zároveň i navrhovatel uvádí, že napadené ustanovení je (bylo) podle jeho názoru v rozporu s právem Evropských společenství, je sám povinen zajistit plný účinek tohoto práva i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá napadené ustanovení, které by jinak měl ve věci ještě aplikovat, nepoužité.
37. Ústavní soud si uvědomuje, že smlouva o poskytnutí úvěru byla sice v daném případě, který byl pro městský soud základem podání návrhu Ústavnímu soudu, uzavřena již dne 21. 11. 2001, tedy před vstupem České republiky do EU. To však na podstatě výše uvedených úvah nic nemění; na důsledky uvedené smlouvy lze komunitární právo aplikovat.
38. Opěrným bodem této úvahy je zejména skutečnost, že již v Evropské dohodě zákládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (tzv. asociační dohoda), ve znění dodatkových protokolů, podepsané dne 4. 10. 1993 (tedy osm let před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne 21. 11. 2001), která vstoupila v platnost dne 1. 2. 1995, byly jednoznačně vyjádřeny určité principy, kterými se ve zkoumané oblasti za účelem slučitelnosti právních předpisů ČR s EU měla naše legislativa řídit. Tu lze zdůraznit zejména oddíl III., čl. 70 asociační dohody, podle něhož sbližování práva bude zahrnovat - mimo jiné - zejména oblast ochrany spotřebitele; v čl. 92 této dohody se strany zavázaly spolupracovat za účelem dosažení plného přizpůsobení České republiky systému ochrany spotřebitele ve Společenství. Uvedené principy vyplývaly z citované Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 9. 4. 1993, která tedy v době podpisu asociační dohody již existovala. (pozn.: Sama vlastní smlouva o přistoupení ČR k EU, č. 44/2004 Sb. m. s., která vstoupila v platnost dne 1. 5. 2004, není přímo použitelná, neboť byla uzavřena až po shora uvedené smlouvě o poskytnutí úvěru ze dne 21. 11. 2001.)
39. Jestliže - za tohoto stavu - explicitní intertemporální ustanovení relevantních novel občanského zákoníku (dopadajících na souzenou věc) neexistují (srov. zejména novely občanského zákoníku č. 367/2000 Sb. a 155/2010 Sb.), tj. pokud zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí právní úpravy zachován, tak i k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle názoru Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva. Právě tomu odpovídá použití evropského práva opírající se o principy vycházející z asociační dohody mezi ČR a EU a ze Směrnice Rady EHS, jak je výše uvedeno.
40. V daném případě tedy Ústavní soud dovozuje, že navrhovatel nesplňuje podmínky aktivní legitimaci k podání návrhu a Ústavnímu soudu nezbývá, než jeho návrh podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
41. Ústavní soud však považuje za potřebné zdůraznit, že věcně plně sdílí názory navrhovatele, který koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Aby bylo těchto ústavních předpokladů dosaženo, je nezbytné porušení zákonných pravidel, obsažených v ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku k vyvážení uvedené faktické nerovnosti, spojit s absolutní neplatností nastávající ze zákona, ke které soud přihlíží ex offo, aniž by se spotřebitel musel neplatnosti smlouvy dovolat. Tu lze zopakovat, jak uvedeno již v závěru bodu 32., že vodítkem je i to, že zákonodárce v mezidobí změnil napadená ustanovení v intencích komunitárního práva.
42. Sama instituce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv vede, respektive vedla - i podle názoru Ústavního soudu - k nepřijatelným právním důsledkům a k zřejmé nespravedlnosti, umožňující dodavatelům porušovat práva spotřebitelů a následně z takového protiprávního jednání výrazně profitovat. Typické případy, týkající se úvěrových smluv, vyjmenované příkladmo navrhovatelem se již dávno staly problematickým celospolečenským fenoménem. Pokud např. spotřebitelské smlouvy pravidelně obsahují či obsahovaly ujednání, jež zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen (neboť uhrazení jistiny znamená zastavení dalšího narůstání příslušenství i smluvní pokuty), vede to pravidelně ke vzniku spirály dalších dluhů, kdy spotřebitelé nejsou schopní své dluhy splatit vůbec, protože částka, o kterou takto jejich dluh narůstá, je vyšší než ta, kterou jsou schopni splácet. Jestliže jsou navíc ve spotřebitelských smlouvách stanoveny různě kombinované či kumulované sankce - pouze pro spotřebitele - resp. ujednání, která umožňují dodavateli jednostranně měnit obsah závazku nebo prorogační dohody, jimiž je sjednána místní příslušnost soudu v obvodu sídla dodavatele (v důsledku čehož jsou spotřebitelé zbaveni možnosti hájit se u soudu v místě svého bydliště), nelze - ve svém souhrnu - než považovat takové odsouzeníhodné, vpravdě lichvářské smlouvy za protiprávní a zákonná ustanovení, jež je umožňují, za protiústavní.
43. Ústavní soud proto dovozuje, že kdyby nebylo výše popsané situace, která umožňuje obecnému soudu ponechat napadená a v mezidobí již zrušená ustanovení občanského zákoníku (jež byla zcela zjevně v nesouladu s komunitárním právem) v konkrétním případě nepoužitá (srov. bod 33) a rozhodnout spravedlivě v souladu s právem evropským, nezbylo by, než deklaratorním výrokem vyslovit, že předmětná ustanovení byla v nesouladu i se shora citovanými články Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu