33. S ohledem na právě uvedené má Ústavní soud za to, že hledá-li současná aplikační praxe (zvláště Nejvyšší soud) paralelu mezi některými obecnými principy ovládajícími institut náhrady škody, tak jak s ním počítá občanský zákoník, a náhradou škody podle citovaného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., pak jde o postup neadekvátní. Nezohledňuje, že na straně poškozeného - byť si jistě lze představit situaci, kdy si skutečně způsobil vzetí do vazby sám, a to tak, že poskytnutí odškodnění by se skutečně jevilo rozporným s principy spravedlnosti (srov. k tomu například skutkové okolnosti případu zmíněné v usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2005 sp. zn. II. ÚS 366/04, dostupném na http://nalus.usoud.cz) - k onomu "zavinění" nedošlo v rámci občanskoprávního vztahu, ale za okolností vážících se ke konkrétnímu trestnímu řízení, kdy stát reprezentovaný orgány činnými v trestním řízení nebyl s poškozeným ve výše zmíněné relaci rovnosti subjektů. Nadto, deklaruje-li se konceptuální shodnost mezi tím, že ani v § 441 občanského zákoníku ani v § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. zákonodárce nespecifikoval formu zavinění (má se tedy za to, že v obou případech postačí nevědomá nedbalost), neprovádí se toto srovnání uvážlivě, neboť ona "přísnost zákona" ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 441 občanského zákoníku je přiměřená mimo jiné proto, že poškozený měl možnost v obdobné míře jako škůdce ovlivnit, zda svým jednáním naplní všechny předpoklady vzniku odpovědnosti (jak bylo zmíněno výše), včetně intenzity jejich naplnění; srovnatelnou možnost přitom zjevně osoba vazebně stíhaná nemá. Jen na okraj lze k tomuto porovnání citovaných zákonných ustanovení dodat, že zatímco ustanovení § 441 občanského zákoníku počítá i s eventualitou snížení náhrady škody poškozenému vzhledem k jeho zavinění, ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. s touto alternativou nepočítá.
34. Ústavní soud již ve své judikatuře judikoval [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05 (N 133/46 SbNU 249)], že trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Již samotné trestní stíhání totiž výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to i tehdy, není-li stíhán vazebně. Takový zásah je citelnější o to více, je-li trestní řízení posléze skončeno zprošťujícím rozsudkem, neboť skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, se nestal, případně nebyl trestným činem. Právě při vědomí těchto souvislostí je pak třeba na případné zavinění si vazby nahlížet a při jeho výkladu dát vždy přednost ústavně konformnímu výkladu [srov. k chápání této interpretační metody za všechny například nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/08 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. To v souvislostech právě projednávaného plenárního nálezu znamená, že při zvažování toho, zda si jedinec vazbu přivodil nebo nepřivodil sám, musí soud posuzující tuto okolnost vyjít z toho, že smyslem společnosti formované v demokratický právní stát evropského typu je umožnit jednotlivci jeho všestranný a co možná nejširší rozvoj. Limitem tohoto rozvoje - řečeno zjednodušeně - je pak autonomní prostor ostatních členů společnosti, jejž i oni mohou využívat v souladu se svými hodnotovými preferencemi. Pokud už stát do autonomní sféry jednotlivců restriktivním způsobem zasahuje, činí tak (měl by tak činit) v ideálním případě pouze tehdy, je-li to nutné k ochraně společenského uspořádání zaručujícího jednotlivci (jednotlivcům) právě onu autonomii. Zasáhne-li však stát do autonomní sféry jednotlivce zbytečně nebo neadekvátním způsobem, je za to zásadně odpovědný, neboť tím je ve svých důsledcích opět realizováno zmíněné zobecněné poslání státu.
35. Na základě všech výše uvedených úvah je tedy možné uzavřít, že Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 590/08 nevyloučil možnost legitimní úvahy soudu o případném zavinění ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., resp. nezpochybnil dosavadní rozhodovací praxi, jež hodnotí pro účely případné odpovědnosti samostatně zastavení trestního stíhání a rozhodnutí o vazbě. Tento postup je totiž zpravidla sto naplňovat hodnoty demokratického právního státu, ke kterým se Česká republika hlásí. Může ovšem na druhou stranu nastat situace - jako se to stalo v případě událostí odehrávajících se na pozadí ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 590/08 - že jinak fungující systém odpovědnosti státu za škodu nejenže není schopen, byť třeba jen částečně, zmírnit způsobenou škodu, ale dokonce nastalou nespravedlnost ještě znásobí, a tím zpochybní demokratický právní stát jako takový. Pak je ovšem povinností soudů, aby v konkrétních případech takovýmto situacím zamezily, a to zejména pomocí ústavně konformního výkladu posuzovaného ustanovení (jeho relevantní části) tak, jak byl výše naznačen.
36. Ve světle těchto závěrů, ve vztahu k vlastnímu návrhu Obvodního soudu pro Prahu 2, Ústavní soud tedy konstatuje, že nejsou dány důvody ke zrušení ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., a to v té jeho části, která zní: "Právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu (...) zavinil sám, (...)", neboť tato část ustanovení není sama o sobě v rozporu ani s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ani s čl. 36 odst. 3 Listiny. Proto byl návrh Obvodního soudu pro Prahu 2 v této části podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut. V části, která zní: "Právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si (...) odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, (...)", byl pak návrh Obvodního soudu pro Prahu 2 odmítnut jako podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].