52. Ústavní soud konstatuje, že takový způsob zákonné úpravy, jaký byl dříve obsažen v ustanovení § 180d trestního zákona, je krajně nežádoucí a mohl by vést k závěru o protiústavnosti a k eventuálnímu derogačnímu zásahu Ústavního soudu. V tomto řízení ovšem nejsou pro takový postup splněny podmínky - jednak proto, že ustanovení § 180d trestního zákona již bylo zrušeno dnem 1. ledna 2010 po nabytí účinnosti nového trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.), jednak proto, že toto ustanovení nebylo předmětem nynějšího řízení před Ústavním soudem (nebude ani aplikováno navrhujícím krajským soudem).
53. Ústavní soud si je dále vědom toho, že současná právní úprava správních deliktů a správních sankcí trpí mnoha nedostatky, na něž je v odborné literatuře právem poukazováno [viz např. Prášková, H.: Správní trestání. In: Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009; Prášková, H.: Východiska budoucí právní úpravy správního trestání. (1. část). Právní praxe č. 6/1999; (2. část) Právní praxe č. 7/1999; Mikule, V.: Poznámky k českému trestnímu právu správnímu. In: Pocta prof. JUDr. Otovi Novotnému k 70. narozeninám. Praha: Codex Bohemia, 1998; Mazanec, M.: Několik poznámek k reformě správního trestání. Správní právo č. 1/2002; Vopálka, V.: Cíle správy a správní tresty. Správní právo č. 1/2002]. Ústavní soud vyslovuje naději, že zákonodárce bude na tuto oprávněnou kritiku reagovat budoucí komplexní a dokonalejší úpravou správního trestání.
54. Bylo by žádoucí, aby zákonodárce brzdil pozorovatelnou legislativní expanzi správní deliktní odpovědnosti tím, že trestnost omezí toliko na případy závažnějších porušení právních povinností. Toho lze docílit např. tak, že zákonodárce ve skutkové podstatě patřičně vymezí materiální znaky svědčící o škodlivosti deliktu, např. respektováním podmínky, že deliktní odpovědnost není založena jakýmkoliv porušením jiného právního předpisu, nýbrž až vyvoláním stavu ohrožení nebo způsobením škodlivého účinku. Žádoucí je konkretizace a diferenciace skutkových podstat správních deliktů a sankcí, což umožní přesně rozlišit stupeň závažnosti deliktního jednání a podle toho též diferencovat výši sankcí. Takovýto způsob právní úpravy lépe vyhovuje hledisku zákonnosti a ústavnosti.
55. Zatímco současnou právní úpravu sankcí ukládaných za přestupky je možno pokládat za vcelku vyhovující, úprava sankcí za jiné správní delikty je velmi špatná a chaotická; zejména výše sankčních sazeb není často proporcionální ve vztahu k typové závažnosti deliktu.
56. V současné úpravě chybí některé obecné instituty správního trestání, např. úprava souhrnného a úhrnného trestu (sankce) při spáchání více deliktů.
57. Ústavní soud dává zákonodárci k úvaze, zda de lege ferenda neupravit též v oblasti sankcionování správních deliktů (včetně přestupků) obecné instituty zmírnění sankcí pod spodní hranici sazby a upuštění od potrestání, které jsou v trestním právu známy. Ústavní soud si je ovšem vědom odlišností institucionálních a procesních poměrů ve správním a trestním řízení (rozdílná úroveň soudní kontroly a kontroly ze strany veřejnosti, rozdílná úroveň právní kvalifikace správních orgánů a orgánů činných v trestním řízení, absence účasti státního zástupce na správním řízení, rozdílné opravné prostředky atd.). Má-li se zabránit tomu, aby při aplikaci těchto institutů nedocházelo k libovůli, excesům a k pokusům o korupční praktiky, musela by se zvolit specifická hmotněprávní a procesní úprava, která by zabránila jejich zneužití.
X.
Závěr
58. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud neshledal důvody pro vyslovení protiústavnosti návrhem napadeného zákonného ustanovení. Proto byl návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut.
1. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
Nesouhlasím ani s výrokem ani s odůvodněním nálezu, a to z následujících důvodů:
I. Hranice mezi přestupkem a trestním obviněním v izolacionistickém pojetí?
Stanovisko většiny vyšlo při posuzování napadeného ustanovení zákona z velmi úzce chápaného ústavního pořádku, resp. vyšlo toliko z jeho doslovného jazykového vyjádření. Odmítlo na posuzování právní úpravy přestupků aplikovat ta ustanovení ústavního pořádku, která se vztahují (slovně vyjádřeno) k trestným činům, a proto zjevně odmítlo aplikovat i ústavní judikaturou dovozené principy a maximy, které se aplikují při posuzování trestních věcí. Nevzalo přitom v potaz ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ani pojetí zahraničních úprav přestupků a i k nim se vážících ústavněprávních principů. Zjevně z těchto důvodů odmítlo zkoumat i proporcionalitu spodních hranic povinně kumulativně ukládaných sankcí za přestupek dle § 22 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o přestupcích (ve znění platném do 31. 7. 2011), které činí ve vztahu k pokutě 25 tisíc Kč a k zákazu činnosti 1 rok zákazu řízení motorových vozidel, ač jde o sankce drakonické, jak doložím komparativně. Stanovisku většiny dále vytýkám, že se odmítlo hlouběji zabývat typologií přísnosti sankcí ukládaných za přestupky a za trestné činy, neboť je evidentní, že sankce je odrazem jak typologické nebezpečnosti určitého jednání pro společnost, tak i výrazem vnímání jeho škodlivosti ve společnosti, resp. jeho odmítání společností.
Z judikatury ESLP vyplývá, že domácí kvalifikace jednání jako správní delikt (přestupek, disciplinární delikt) je toliko formální a indikativní a ESLP sám z materiálních hledisek nakonec posuzuje, zda je určité jednání trestným činem, anebo správním deliktem. Používá přitom tzv. třístupňový Engel test, uplatněný v rozhodnutí Engel a ostatní ze dne 8. 6. 1976, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72, 5370/72, který byl dále rozvíjen v jeho jednotlivých stupních další judikaturou ESLP. Prvním krokem testu je posouzení domácí klasifikace jednání (rozhodnutí Öztürk v SRN z 21. 2. 1984, stížnost č. 8544/79), druhým je povaha obvinění, tj. zjištění intenzity protiprávnosti jednání při zvážení účelu trestních sankcí (ty posuzuje skrze účel, jímž je potrestání a odstrašení od dalšího obdobného jednání) a třetím krokem je posouzení povahy a přísnosti trestu, přičemž naplnění posledních dvou kroků nemusí být nutně kumulativní, nýbrž postačuje i alternativní. Pro posouzení druhého kroku, tj. zjištění, zda jde o trestní obvinění z pohledu Úmluvy, je mj. důležité, zda dotčené osobě hrozí sankce, která je svou povahou a stupněm přísnosti přiřaditelná do trestněprávní sféry (rozhodnutí Lutz v. SRN, z 25. 8. 1987, stížnost č. 9912/82). Kumulativní posouzení obou posledně jmenovaných kritérií bude pak použito tam, kde izolovaná hodnocení obou nedávají jasný podklad pro rozhodnutí, zda vskutku jde o trestní obvinění. V rozhodnutí Lauko v. Slovensko ze dne 2. 9. 1998, stížnost č. 4/1998/907/1119, ESLP uvedl, že pokuta uložená stěžovateli ve výši 300 korun slovenských zamýšlela vyvolat odstrašující efekt zabraňující opakování přestupku. Měla proto trestající charakter, který je zvykově považován za rys trestních sankcí. Okolnosti, jimiž argumentovala slovenská strana, a to, že přestupky nejsou postižitelné trestem odnětí svobody a jejich potrestání se nezapisuje do trestního rejstříku, nebyly shledány relevantními pro posouzení přestupku ze strany ESLP jako trestního obvinění, z čehož vyplynula aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy. Obecnost stěžovatelem napadené zákonné úpravy spolu s odstrašujícím a represivním účelem postihu stěžovatele dostatečně prokázaly trestněprávní povahu jeho obvinění, a to i přes relativně nízkou uloženou sankci.
II. Konec proporcionality?
Ze svrchu uvedeného dle mého názoru zcela zřetelně plyne, že napadená skutková podstata konstituuje ve smyslu štrasburských kritérií skutkovou podstatu trestného činu (trestního obvinění), a to ve smyslu druhého a třetího kroku testu [který ovšem většinové stanovisko nejenže neprovedlo, nýbrž naopak skrze své úvahy (zejména body 47 a 48) potvrdilo, že účely obou předvídaných sankcí mají trestněprávní charakter], a proto je třeba napadené ustanovení posuzovat všemi hledisky, která jsou uplatnitelná pro trestněprávní normy. Zejména je třeba posoudit, zda zákonodárcem zvolená koncepce umožňuje naplnit požadavek toliko proporcionálního trestání v individuální věci. Požadavek toliko proporcionálního trestání platí jako princip v ústavním právu členských států Rady Evropy odvozovaný i z konceptu právního státu, který mj. velí, že jakékoliv omezování základních práv smí být toliko proporcionálním omezením. Která základní práva jsou ve hře, bude osvětleno níže. Stejně se zmíněný princip uplatňuje i jako součást primárního práva Evropské unie. Dříve jako nezpochybnitelný, byť i nepsaný, doktrinárně dovozený právní princip, který je společný ústavnímu právu států Evropské unie. Tato skutečnost nakonec našla odraz v jeho zpozitivnění skrze Listinu základních práv Evropské unie, v níž čl. 49, nazvaný "Zásady zákonnosti a přiměřenosti trestných činů a trestů" v bodě 3 stanoví, že "Přísnost trestů nesmí být nepřiměřená trestnému činu.". Jde přitom o primární právo Evropské unie.
Na první pohled je patrné, že svrchu zmíněné spodní hranice souběžně ukládaných trestů za předmětný přestupek - trestní obvinění, bez možnosti jejich zmírnění, nemohou vystihnout pestrou paletu případů, které přináší život a nutně povedou k excesivní represi, která může mít potenciál přivodit mezinárodněprávní odpovědnost České republiky. Pokuta ve výši trojnásobku životního minima, resp. 4,5násobku průměrné podpory v nezaměstnanosti v roce 2010, spolu s nejméně jednoletým zákazem činnosti, může být pro sociálně slabé osoby (což je zjevně i případ osoby, který byl podnětem k vyvolání řízení o přezkumu norem) likvidační a navíc jim ještě zákaz činnosti znemožňuje či výrazně snižuje možnost uplatnění na pracovním trhu. Je evidentní, že pokuta uložená ve výši 25 tisíc Kč osobě, která disponuje měsíčním příjmem z podpory v nezaměstnanosti ve výši 5 a půl tisíce Kč měsíčně, je jen cynickým útokem na lidskou důstojnost takové osoby, která je pilířem, o nějž se opírá reálné požívání všech ostatních základních práv. Odejmutí řidičského průkazu na jeden rok v takové konstelaci znamená ve skutečnosti "navždy", neboť není v silách takové osoby, aby po vykonání sankce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel mohla vynaložit další desetitisíce za zopakování autoškoly, testů atd. tak, aby se opět mohla dobrat oprávnění k řízení motorových vozidel. Čím je taková osoba starší, tím hůře pro ni... Státní moc její poměry zjevně nezajímají, vždyť paragrafy má v jedné "patrontaši". Tato představa přetrvává, ač z rovnosti osob v důstojnosti (čl. 1 Listiny) plyne, že všem nelze měřit formálně stejně dlouhým metrem, neboť, jak naznačeno, dopady mohou být velmi různé.
V této souvislosti není od věci, a to pro porovnání, zmínit § 17 německého přestupkového zákona (OWiG), dle jehož odstavce 1 lze za přestupek uložit pokutu od 5 eur, a pokud zákon nestanoví jinak, do 1 tisíce eur. Německá horní hranice pokuty tedy odpovídá naší zpochybněné spodní hranici. Již z uvedeného je zjevné, že naši úpravu nelze nazvat jinak než drakonickou. Avšak zajímavý je i další pohled na toto německé ustanovení. V odstavci 3 je stanoveno, že základem pro posouzení přiměřenosti pokuty je význam přestupku a význam konkrétního vzneseného obvinění. Dále zde nalézáme příkaz k zohlednění hospodářských poměrů pachatele, jež lze nezohledňovat jen v případě nepatrných přestupků. Podle § 18 tohoto zákona lze povolit i plnění pokuty ve splátkách, odůvodňují-li to hospodářské poměry pachatele přestupku. Nelze nevidět, že jde o pokyny, které mají být zohledněny v zájmu toliko proporcionálního ukládání sankce za přestupek. Ostatně příkaz k proporcionálnímu omezování základních práv nacházíme i v jiných ustanoveních tohoto zákona (např. § 24). A konečně § 46 tohoto zákona stanoví, že v řízení o ukládání pokut, nestanoví-li zákon jinak, platí předpisy uplatňované v trestním řízení, přirozeně s různými omezeními. Z úpravy však jasně plyne věcná souvislost přestupkové a trestní agendy, která nachází odraz v pokynu k dodržování základních trestněprávních maxim.
Velmi zajímavý je i fakt, že trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel není v SRN možno uložit jako samostatný trest. O jeho zavedení pro různé trestné činy, které ani nesouvisejí s řízením motorových vozidel, se vede velmi důkladná veřejná debata, což odpovídá významu takového omezení. Podle § 44 německého trestního zákoníku (StGB) je možné zakázat řídit motorová vozidla na 1 až 3 měsíce, a to vedle peněžitého trestu nebo trestu odnětí svobody, je-li trest ukládán za trestný čin, který souvisel s řízením motorového vozidla, nebo porušil-li pachatel povinnosti řidiče motorového vozidla. Odejmout řidičské oprávnění lze jen v případě, že se z prokázaného činu podává neschopnost pachatele řídit motorová vozidla. Jen v tomto případě je vyžadováno opakování přezkoušení řidiče atd.
Naznačená, citlivě odstupňovaná trestněprávní (!) úprava je pochopitelná z dobrých důvodů. Je třeba si uvědomit, že v dnešní době se znemožnění mobility, zejména pro osoby žijící v malých obcích bez dopravní obslužnosti, prakticky rovná profesní a sociální vyloučenosti, s důsledky ne nepodobnými trestu odnětí svobody. Přinejmenším však jde o výrazné omezení svobody pohybu, jehož přiměřenost by měla být vždy (bez ohledu na to, je-li jednání posuzováno jako přestupek či trestný čin), a to v individuálních případech, zkoumána v soudním přezkumu právě z hlediska přiměřenosti takového omezení práva na svobodný pohyb, resp. i práva na soukromí v jeho objektivněprávní, ochranné funkci. Takovéto omezení je totiž v určitých případech schopno likvidovat naplnění i jen základních sociálních vztahů a samozřejmě i vztahy rodinné. Proto musí mít soud vždy možnost uvážení, zda lze uložit takovou sankci, aniž by byla zcela neproporcionálně zkrácena naznačená základní práva konkrétní osoby. Konstrukce napadeného ustanovení to však neumožňuje.
III. Neschopnost státu jako důvod pro neproporcionální omezení základních práv?
V části "obiter dictum" sice mnou disentovaný nález opatrně naznačuje, že v budoucnu by právní úprava měla lépe zohlednit obecné instituty zmírnění sankcí pod spodní hranici sazby a upuštění od potrestání, které jsou v trestním právu známy (bod 56), avšak vzápětí (bod 57) zcela nepřijatelně z pohledu ústavního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) dodává, že si je Ústavní soud vědom "odlišností institucionálních a procesních poměrů ve správním a trestním řízení (rozdílná úroveň soudní kontroly a kontroly ze strany veřejnosti, rozdílná úroveň právní kvalifikace správních orgánů a orgánů činných v trestním řízení, absence účasti státního zástupce na správním řízení, rozdílné opravné prostředky atd.). Má-li se zabránit tomu, aby při aplikaci těchto institutů nedocházelo k libovůli, excesům a k pokusům o korupční praktiky, musela by se zvolit specifická hmotněprávní a procesní úprava, která by zabránila jejich zneužití.". Tento názor nepovažuji za ústavně konformní. Dle mého mínění nelze totiž ústavněprávně zohledňovat, resp. kompenzovat neschopnost řádné kontroly výkonu státní moci skrze neproporcionální omezování základních práv jednotlivců. Neschopnost řádné kontroly výkonu státní moci není v mých očích veřejný statek, který by umožňoval jakékoliv krácení základních práv.
Tím, že Ústavní soud nevyslovil protiústavnost napadeného ustanovení, promarnil jak šanci ke kultivaci veřejného prostoru, tak šanci k tomu, aby přispěl k rozvíjení evropsky srovnatelného chápání možností při skutečně proporcionálním omezování základních práv na svobodu pohybu (čl. 14 Listiny) a svobodu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), a to při respektu k ústavně všudypřítomné lidské důstojnosti (čl. 1 Listiny). Mohl tak přispět k vývoji doktrín, které by naše přestupkové právo zevropštily, a naznačit i zákonodárci, jakými ústavněprávními úvahami by se měl řídit při tvorbě či doplnění obecné části zákona o přestupcích.
2. Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko směřující proti výroku, jakož i proti odůvodnění nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 14/09.
Úvodem je nutno připomenout, že řízení o tzv. konkrétním přezkumu ústavnosti zákona bylo zahájeno na návrh soudce, který v souvislosti se svou rozhodovací činností (§ 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že norma, která má být aplikována ve věci před ním projednávané, je protiústavní. V tomto řízenísp. zn. Pl. ÚS 14/09po Ústavním soudu není žádáno, aby se vyjádřil k tomu, zda ve věci konkrétního žalobce před obecným soudem může dojít k individuálnímu zásahu do základního práva fyzické osoby, nýbrž aby posoudil napadené ustanovení sice ve světle konkrétních skutečností předložených obecným soudem, avšak v plné šíři objektivního přezkumu ústavnosti. V této rovině přezkumu ústavnosti zákona považuji za nezbytné neomezovat své úvahy pouze situací konkrétního žalobce před obecným soudem ani pouze na "standardní situace" (bod 44 většinového stanoviska); proto zcela abstrahuji od řešení otázky, zda je zvažovaná nejnižší sankce (25 000 Kč) ústavně akceptovatelná ve vztahu ke konkrétnímu žalobci před obecným soudem. To není pro posouzení návrhu klíčové.
Nicméně je nutno vycházet z toho, že navrhovatel o eventualitě protiústavnosti přesvědčen je a povinností Ústavního soudu je mu dát uspokojivou odpověď. Při zamítavém výroku marně hledám ve většinovém stanovisku interpretativní závěry, které by dopadaly na jiné než zmíněné "standardní situace.". Jimi rozumím situace, kdy pachatel přestupku vykazuje standardní (průměrné) majetkové poměry a zároveň jím spáchaný přestupek standardní společenskou nebezpečnost.
Do množiny možných aplikačních situací napadeného ustanovení při zvažování jeho ústavnosti je však nutno zařadit i zcela reálné situace, které za "standardní" ve smyslu většinového stanoviska považovat nelze (bez ohledu na to, zda se ztotožňuji s hodnocením těchto podmínek učiněným navrhovatelem ve vztahu ke konkrétnímu stěžovateli).
Znění ustanovení § 22 odst. 4 zákona o přestupcích (platné do 31. 7. 2011) je:
"Pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let se uloží za přestupek podle odstavce 1 písm. c), d), e) bodů 1 a 5, a písm. h).".
Domnívám se, že ústavní relevance návrhu je dána především při zohlednění těchto dvou rovin:
- společenská nebezpečnost deliktu [skutkové podstaty dle § 22 odst. 1 písm. c), d), e) bodů 1 a 5 a písm. h) zákona o přestupcích mohou zahrnovat jak skutečně nebezpečné jednání, které bylo dokonce v rozhodné době trestné i podle trestního zákona, tak zcela bagatelní delikt založený formálním opomenutím požádat o navrácení oprávnění],
- majetkové poměry delikventa (individualizace trestu s ohledem na celkové poměry delikventa).
Mezi těmito (přinejmenším) dvěma rovinami je nutno hledat proporcionalitu ve vztahu k trestu.
Otázkou přípustnosti stanovení dolní hranice pro uložení pokuty pro správní delikt se Ústavní soud již zabýval v nálezechsp. zn. Pl. ÚS 3/02ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.) asp. zn. Pl. ÚS 12/03ze dne 10. 3. 2004 (N 37/32 SbNU 367; 300/2004 Sb.).
Ústavní soud v nich uvedl (Pl. ÚS 3/02), že "dospěl-li zákonodárce k závěru, že dosavadní výše pokut je nedostatečná, je plně v jeho kompetenci přijmout příslušná opatření. Na druhé straně je třeba rozlišovat mezi horní a dolní výší pokuty. Je-li nedostatečná její maximální výše, může to - bez ohledu na skutečnost, jak správní orgány pracují - znamenat, že právo se v podstatě stane nevymahatelným. Oproti tomu žádná nebo "nízká" minimální výše pokuty sama tento stav nijak způsobovat nemůže, pokud se k tomu nepřipojí neefektivní výkon státní správy jak v oblasti prevence, tak i represe. Pokud jde konkrétně o otázku represe, lze v rámci zlepšení fungování státní správy, např. zvýšením kontrolní činnosti, přijetím interních pokynů o ukládání pokut, dosáhnout přinejmenším shodných výsledků, jakých lze dosáhnout zvýšením spodní hranice pokuty.". Dále uvedl, že "je třeba připomenout, že stanovení dolní sazby pokuty zákonodárcem omezuje správní uvážení příslušného orgánu, což ovšem ve svém důsledku může znamenat překážku pro přihlédnutí nejen k faktické závažnosti konkrétního protiprávního jednání, ale i k ekonomické situaci odpovědného subjektu. To může způsobovat, že se v určitém případě či u skupiny případů pokuta - byť uložená v minimální výši - jeví jako krajně "nespravedlivá".".
Ve věcechsp. zn. Pl. ÚS 3/02aPl. ÚS 12/03šlo o násobně vyšší částky (500 000 Kč a 200 000 Kč), ovšem je třeba mít na paměti, že při zvažování tzv. "likvidačního charakteru" nelze vztahovat stejná měřítka na fyzické osoby, podnikatele či osoby právnické. Excesivní zasažení majetkové podstaty právnické osoby vedoucí k jejímu zániku, resp. ukončení podnikání fyzickou osobou, nelze plně srovnávat se zásahem do samotného základu živobytí fyzické osoby, u níž nepochybně použití výrazu "likvidační charakter" ve výše uvedeném smyslu není přiléhavé. Nelze však neuvést, že při zcela legální a společensky akceptované minimální mzdě 8 000 Kč (hrubého) tvoří pokuta 25 000 Kč více než trojnásobek měsíčního příjmu delikventa. Takto koncipovanou sankci ve spojení s kumulativním trestem zákazu činnosti na nejméně jeden rok - při nemožnosti jinak zohlednit eventuální bagatelní společenskou nebezpečnost přestupku - považuji za nespravedlivou a nepřiměřenou nejen majetkovým poměrům delikventa (zásah do vlastnického práva), nýbrž i za překračující únosnou mez z hlediska navazujícího uplatnění v konkurenci na trhu práce, obecně minimálních podmínek pro osobnostní rozvoj.
Aby mi bylo správně rozuměno: nevolám po odstupňování sankcí podle majetkových poměrů delikventa, nýbrž odvolávám se na zásadu proporcionality (při zásahu do vlastnického práva) a požadavek individualizace (přiměřenosti) trestu, což ovšem stávající právní úprava (ani právní úprava účinná do 31. 7. 2011) dopadající na fyzické osoby v různorodých situacích nemůže zajistit. Nutno připomenout, že trestní zákon tehdy účinný (§ 53 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) stanovoval spodní hranici peněžitého trestu na 2 000 Kč, tedy na zlomku nyní posuzované spodní hranice 25 000 Kč. Kromě toho lze poukázat dále na § 54 trestního zákona, který rovněž stanovoval, že při výměře peněžitého trestu přihlédne soud k osobním a majetkovým poměrům pachatele; peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.
Konečně v nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/02ze dne 9. 3. 2004 (N 36/32 SbNU 345; 299/2004 Sb.) je výslovně uvedeno: "Z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného. Stejná výše pokuty uložená majetnému se bude jevit jako směšná a neúčinná, zatímco v případě postihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně. Není tedy porušením principu relativní rovnosti, když dvěma osobám v různých situacích bude uložena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry. Z věcného hlediska (účel zákona) lze dokonce dospět k závěru, že kritérium zkoumání majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty je nezbytné a komplementární - nikoli ovšem proto, že vysoké pokuty by byly nevymahatelné (jak tvrdí Poslanecká sněmovna), ale vzhledem k riziku "likvidačního" účinku nepřiměřeně vysoké pokuty. Pokuta jakožto trest musí být diferencovaná, aby efektivně působila jako trest i jako odstrašení (individuální a generální prevence). Ústavní soud již před časem vyslovil, že "egalitářský universalismus by nutně vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky" (srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 4/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, str. 215; nález byl vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.). Problematikou přiměřenosti majetkových sankcí ve vztahu k osobním poměrům sankcionovaných osob se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém nálezusp. zn. Pl. ÚS 3/02, na který odkazuje, a považuje za nezbytné zdůraznit, že i v tomto nálezu konstatoval, že "pokuta může být slučitelná s čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu, jestliže umožňuje - alespoň do určité míry - vzít v úvahu majetkovou situaci delikventa" (srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 3/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 27, str. 187; nález byl vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.).".
Z citovaných nálezů plyne, že již v minulosti vyslovil Ústavní soud k otázce přiměřenosti správních sankcí silné právní názory, které většinové stanovisko v bodech 45 až 48 potlačilo, čímž dle mého názoru rozostřilo čitelnost a používání judikatury Ústavního soudu. Zejména pak nepovažuji za přesvědčivé ty úvahy většinového stanoviska, které argumentují druhou krajností, tedy "nulovou" výměrou a úplným odstraněním spodní hranice sankce - navrhovatel nezpochybňoval podstatu institutu spodní hranice výměry pokuty, nýbrž její aktuální výši. Derogační zásah Ústavního soudu neměl být konečným stavem, nýbrž toliko předpokladem pro novou úvahu zákonodárce, který by mohl spodní hranici sankce znovu stanovit, ovšem s přihlédnutím k množině rozličného jednání s různou eventuální mírou společenské nebezpečnosti. Ještě lépe však měl být impulzem k celkové revizi koncepce správního trestání.
Zatímco trestní zákoník vykazuje v oblasti trestů a jejich výměr důmyslné propracování a umožňuje přiléhavou diferenciaci a individualizaci trestu s přihlédnutím ke společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání, oblast správního trestání celkově je tomuto stavu vzdálena. V ostatním se ztotožňuji s kritikou stávající právní úpravy, která je obsažena ve většinovém stanovisku, žel toliko obiter (body 50-57).
Domnívám se, že spodní hranice pokuty v ustanovení § 22 odst. 4 zákona o přestupcích [dnes v ustanovení § 125c odst. 4 písm. c) a odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů] je protiústavní, neboť zahrnuje několik přestupkových podstat s různou eventuální společenskou nebezpečností reglementovaného jednání. Tento právní stav zvláště dopadá i na přirozeně myslitelné a zcela realistické situace, pro něž je uvedená výše sankce zjevně nepřiměřenou, a to aniž by zákonodárce pro výši pokuty připouštěl uplatnění jiného korekčního institutu. Obdobné platí pro minimální výši trestu zákazu činnosti podle napadeného ustanovení.
Podle mého přesvědčení měla být vyslovena protiústavnost ustanovení § 22 odst. 4 zákona o přestupcích (ve znění do 31. 7. 2011) ve slovech "od 25 000 Kč" a "od jednoho roku.".