42. Ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu upravené v hlavě páté Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v hlavě čtvrté Ústavy zajišťuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Po obsahové stránce to znamená zajištění práva na projednání věci spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, dále zajištění principu rovnosti a kontradiktornosti řízení, principu nezávislosti a nestrannosti zákonného soudu a soudce, principu ústnosti a přímosti, poučovací povinnosti soudu a principu rozhodování bez zbytečných průtahů. Každá fyzická i právnická osoba má tedy v České republice ústavně zaručeno právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
43. Postavení soudců Nejvyššího soudu v rámci kárného řízení NKÚ jako orgánu rozhodujícího v obou stupních kárného řízení NKÚ vyplývá ze specifického poslání NKÚ jako nezávislého kontrolního orgánu, jehož existence vychází přímo z Ústavy (čl. 97), a tím i specifické úpravy kárné odpovědnosti a kárného řízení před NKÚ. NKÚ plní svoji funkci samostatně a není závislý ani na moci zákonodárné (parlamentu) ani na moci exekutivní (vládě) tak, aby byly eliminovány politické vlivy na jeho činnost. Bylo zcela na vůli zákonodárce rozhodnout o složení Kárné komory NKÚ i o tom, jaký soud bude rozhodovat o podaných opravných prostředcích, neboť primárním je především požadavek vrcholného a nestranného orgánu, který v případě Nejvyššího soudu byl splněn.
44. K tomu je třeba rovněž poznamenat, že v roce 1993, kdy byla úprava kárného řízení před NKÚ schvalována, byla kupř. kárná odpovědnost soudců upravena zákonem č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, přičemž s účinností od 1. ledna 1993 platilo, že o odvoláních rozhodoval, šlo-li o odvolání proti rozhodnutí kárného senátu vyššího vojenského soudu nebo vrchního soudu, kárný senát Nejvyššího soudu [ustanovení § 18 odst. 3 písm. b)]. Za stavu, kdy na jedné straně předseda Nejvyššího soudu JUDr. Otakar Motejl jmenoval za členy Kárné komory NKÚ dne 23. července 1993 JUDr. Pavla Kučeru a dne 24. listopadu 1993 JUDr. Karla Hasche, za náhradníka pak dne 23. července 1993 JUDr. Františka Púryho a předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Iva Brožová jmenovala náhradníkem dne 22. října 2009 JUDr. Jana Bláhu a na druhé straně jsou dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. ledna 2010 do 31. 12. 2010 členy zvláštního senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu soudci JUDr. Jiří Pácal, JUDr. Petr Šabata a JUDr. Vladimír Veselý, nelze bez dalšího dovodit ani případnou podjatost soudců Nejvyššího soudu. Lze proto uzavřít, že navrhovatelem tvrzené právo jednotlivce na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není porušeno, neboť členy Kárné komory NKÚ a členy zvláštního senátu Nejvyššího soudu nejsou titíž soudci.
45. Ústavní soud vychází z názoru, že úmyslem navrhovatele nebylo podáním návrhu na zrušení napadeného ustanovení zpochybnit nezávislost, nestrannost a spravedlivost soudců Nejvyššího soudu při rozhodování, ale toliko zpochybnit roli Nejvyššího soudu jako soudu rozhodujícího o opravném prostředku. I když je toto postavení Nejvyššího soudu výjimečné, nelze než uzavřít, že není protiústavní ani neporušuje princip dělby moci.
46. Navrhovatel tvrdí, že pokud se na rozhodování Kárné komory NKÚ v postavení správního orgánu podílí soudci Nejvyššího soudu (§ 6 odst. 3 kárného řádu NKÚ), mohla by tato úprava být v rozporu s čl. 82 odst. 3 Ústavy. I v souvislosti s další námitkou navrhovatele, zda je porušeno právo jednotlivce na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny v případě, že prezident NKÚ je na jedné straně navrhovatelem dle § 39 odst. 1zákona o NKÚ a na straně druhé členem, resp. předsedou Kárné komory NKÚ rozhodující o kárném provinění dle § 38 odst. 2 zákona o NKÚ, Ústavní soud konstatuje, že řešení těchto otázek přímo nesouvisí s rozhodovací činností navrhovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 zákona o NKÚ. Navrhovatel zde zpochybňuje ústavnost ustanovení, které návrhem nebylo napadeno. Ústavnímu soudu proto nepřísluší uvedené posuzovat. Nicméně v této souvislosti je třeba poznamenat, že není standardní úpravou, aby kárný žalobce současně vystupoval jako kárný soudce, a taková úprava by mohla za splnění určitých konkrétních podmínek být i v rozporu s principy chráněnými ústavním pořádkem.
47. Zbývá posoudit poslední vznesenou námitku navrhovatele, zda je absence procesního předpisu pro řízení u Nejvyššího soudu coby odvolací instance proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvujícím právo jednotlivce na spravedlivý proces, neboť jednotlivec nemá k dispozici procesní právní předpis, podle něhož může postupovat při své obraně. Navrhovatel v této souvislosti argumentuje, že užití trestního řádu coby procesního předpisu trestního práva pro kárné řízení coby řízení správní se jeví jako neadekvátní.
48. Exkursem do problematiky procesních předpisů pro kárná řízení lze uvést, že úprava kárného řízení se soudci, státními zástupci a exekutory je upravena v zákoně č. 7/2002 Sb., přičemž dle ustanovení v tomto zákoně uvedených je kárným soudem Nejvyšší správní soud (§ 3 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění zákona č. 314/2008 Sb.), a nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu (§ 25 zákona č. 7/2002 Sb.), čímž je umožněna subsidiární aplikace trestního řádu. Ustanovení § 21 citovaného zákona pak stanoví, že odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné. Zde je namístě připomenout, že úpravu kárného řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů ve vztahu k právu na odvolání v kontextu spravedlivého procesu (§ 21 zákona č. 7/2002 Sb.) Ústavní soud přezkoumával v nálezu ze dne 29. září 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.).
49. Naproti tomu v posuzované věci kárnou odpovědnost zjišťuje a kárná opatření ukládá Kárná komora NKÚ dle ustanovení § 34 a násl. zákona o NKÚ. Ustanovení § 43 odst. 2 zákona o NKÚ pak výslovně stanoví, že proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ lze podat odvolání k Nejvyššímu soudu. Zákon o NKÚ přitom neobsahuje zvláštní procesní ustanovení pro jím zakotvené projednání odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ Nejvyšším soudem, pouze § 21 kárného řádu NKÚ umožňuje podpůrné použití ustanovení trestního řádu, a to pro kárné řízení před Kárnou komorou NKÚ. Pokud se tak navrhovatel v souvislosti s podáním předmětného návrhu odvolává na ustanovení § 224 odst. 5 trestního řádu, je si zcela vědom možného podpůrného použití ustanovení trestního řádu i pro řízení odvolací. Analogicky lze pak dovodit i možnost využití platné úpravy řízení ve věcech, kde zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů, i v řízení o odvolání vedeném Nejvyšším soudem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není jeho úkolem (jako orgánu ochrany ústavnosti) hodnotit vhodnost přijatého modelu pro řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ ani odbornou kvalifikaci soudců Nejvyššího soudu k rozhodnutí o odvolání, ale provést abstraktní kontrolu ústavnosti a posoudit, zda napadené ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
50. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně dovodil, že státní moc - ve vztahu k normativním právním aktům zvláště pak moc zákonodárná - je ve své činnosti vedena příkazem proporcionality (přiměřenosti) a zákazem legislativní svévole. Východiskem je test ústavnosti napadeného právního předpisu, založený na postupném zkoumání splnění tří podmínek pro ústavněprávní akceptaci tohoto předpisu: vhodnosti (účelu), potřebnosti (nezbytnosti) a přiměřenosti (v užším smyslu). V rámci tohoto testu ústavnosti jde o posouzení toho, zda zvolený prostředek (zásah) je vůbec způsobilý dosáhnout zamýšleného cíle, zda neexistuje šetrnější prostředek, který by mohl vést k obdobnému efektu, a konečně, zda nedochází k přílišnému a nedůvodnému upřednostňování jednoho základního práva před právem jiným. Přitom musí platit, že čím intenzivnější zásah veřejná moc činí, tím silnější musí na tomto omezení existovat legitimní obecný zájem [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.)].
51. Účelem napadeného ustanovení je umožnit tomu, proti kterému se kárné řízení vede, podat odvolání, které má odkladný účinek, k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud má za to, že možnost podání opravného prostředku k Nejvyššímu soudu je jistě legitimním cílem a napadené ustanovení je způsobilé dostát požadavkům stanoveným čl. 1 a 4 Ústavy. Takovéto opatření je totiž schopno dosáhnout způsobilosti naplnění účelu (zamýšleného cíle), jímž je zajištění spravedlivého procesu a ochrana důvěry v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.
52. Zkoumat je však dále třeba potřebnost zvoleného prostředku z pohledu jeho šetrnosti ve vztahu k základním právům, která jsou podle názoru navrhovatele porušena, tj. k porušení práva na spravedlivý proces. Z pohledu principu potřebnosti je v předmětné věci dáno racionální spojení mezi cílem a prostředky vybranými k jeho prosazení. S ohledem na povahu kárného (disciplinárního) řízení a možnou závažnost dopadu rozhodnutí Kárné komory NKÚ na kárně obviněné lze podání opravného prostředku k Nejvyššímu soudu chápat jako zcela legitimní právo kárně obviněných na opravný prostředek v rámci soudního přezkumu rozhodnutí Kárné komory NKÚ. Podání odvolání jako prostředku použitého k dosažení cíle (přezkumu zákonnosti rozhodnutí) je tedy prostředkem šetrným a nezbytným ve vztahu k zajištění práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy).
53. Z hlediska třetího kritéria, tedy kritéria přiměřenosti (v užším smyslu), újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Ústavní soud neshledal, že by napadené ustanovení v porovnání s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle neústavním postupem omezovalo právo toho, proti komu se kárné řízení vede, na spravedlivý proces či bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Zákonodárce byl povinen dbát na to, aby zvolený postup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti.
54. Úpravě kárného řízení před NKÚ nelze upřít odlišnost od úpravy kárných řízení kupř. soudců, státních zástupců a exekutorů zákonem č. 7/2002 Sb. Tuto odlišnost lze ovšem vysvětlit jak specifičností postavení NKÚ, tak nereflektováním aktuální právní úpravy, což působí zdání její nekoncepčnosti. Nekoncepčnost však neznamená automaticky protiústavnost. Nelze mít za to, že pokud zákonodárce v souvislosti s přijetím zákona č. 7/2002 Sb. a s. ř. s., se zřízením Nejvyššího správního soudu a se zrušením původní úpravy v o. s. ř. (§ 250l až 250s) ve věcech rozhodování o nepravomocných rozhodnutích správních orgánů nezměnil rovněž úpravu kárné odpovědnosti prezidenta, viceprezidenta a členů NKÚ, jakákoliv jiná úprava kárného řízení není v souladu s ústavním pořádkem. Z hlediska třetího principu přiměřenosti (v užším smyslu) proto nelze, a to i v porovnání s úpravou kárné (disciplinární) odpovědnosti v ostatních státech EU, než konstatovat, že zvolená opatření jsou přiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, a to ochraně práva na spravedlivý proces osob, proti kterým byla podána kárná žaloba.
55. Ústavním soudem tedy nebylo zjištěno, že by napadené ustanovení princip proporcionality ve vztahu ke všem třem posuzovaným komponentům porušovalo ani že by v důsledku jeho aplikace došlo ke zneužití práva chráněného ústavním pořádkem.
56. Lze tak uzavřít, že veřejný zájem na zachování autority a nestrannosti soudní moci je chráněn tím, že o odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ rozhoduje zvláštní senát Nejvyššího soudu, tedy vrcholná soudní instance, garantující nezávislost a nestrannost soudu. K tomu lze dodat, že za stavu, kdy jako úpravu pravidel řízení o odvolání před Nejvyšším soudem lze analogicky využít platnou úpravu řízení ve věcech, kde zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů, je zcela na zákonodárci, zda s ohledem na zvláštní postavení NKÚ rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ upraví tak, aby odpovídalo posunu ve vývoji legislativy, který nastal od doby přijetí zákona o NKÚ, či ponechá stávající úpravu.
57. Vycházeje z naznačených hledisek ústavního posouzení dané věci, Ústavní soud nenalezl žádné argumenty, jež by odůvodňovaly vyhovění návrhu, ani neshledal rozpor napadeného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky. Proto návrh na zrušení ustanovení § 43 odst. 2 zákona o NKÚ v části "k Nejvyššímu soudu" podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.