29. Již uvedené skutečnosti odůvodňují závěr, že napadené ustanovení neobstojí ve druhém kroku testu proporcionality, neboť zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu ze strany orgánů činných v trestním řízení nepodmiňuje požadavkem nezbytnosti a pro jeho aplikaci nestanoví účinné prostředky kontroly, jež by umožňovaly účinnou ochranu základního práva na informační sebeurčení dotčených uživatelů v průběhu celého období, kdy tyto orgány disponují předmětnými údaji. Pro úplnost je však třeba uvést, že by neprošlo ani v jeho třetím a zároveň finálním kroku, jehož podstatou je posouzení proporcionality v užším smyslu. Napadené ustanovení totiž nepřikládá žádný význam povaze a závažnosti trestného činu, pro který je trestní stíhání vedeno, a to navzdory tomu, že tyto skutečnosti jsou již v obecné rovině významné pro výsledek poměřování v kolizi stojícího základního práva na informační sebeurčení a veřejného zájmu na předcházení a postihování trestných činů. Jinými slovy, tomuto veřejnému zájmu nelze ani za splnění výše uvedené podmínky potřebnosti přiznat přednost v předmětné kolizi pokaždé. Je naopak třeba vždy zvažovat, zda vzhledem k významu objektu určitého trestného činu, jenž měl být spáchán, převáží zájem na jeho stíhání nad právem jednotlivce rozhodovat sám o tom, zda a komu zpřístupní svá osobní data. Je věcí zákonodárce, aby určil, v případě kterých trestných činů tento veřejný zájem převažuje, přičemž ve svém rozhodnutí musí, obdobně jako např. v případě stanovení výše trestních sazeb, zohlednit jejich závažnost. Zbývá dodat, že ze stejných zásad vychází i omezení možnosti vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 trestního řádu pouze na trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, byť zákonodárce mohl uvedený výčet trestných činů vymezit i jiným způsobem. Obdobně právní úprava uchovávání dat podle směrnice o data retenci stanoví, že jejím cílem je zajistit dostupnost těchto údajů pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, k čemuž je třeba zdůraznit, že v tomto nálezu uvedené požadavky ve vztahu k zákonodárci nijak neznemožňují adekvátní transpozici této směrnice, nýbrž jsou naopak plně v souladu s jejím takto vymezeným účelem.
VIII.
Závěr
30. Lze shrnout, že ačkoliv § 88a trestního řádu obsahuje úplnou právní úpravu přístupu orgánů činných v trestním řízení k údajům o uskutečněném telekomunikačním provozu, tento přístup výslovně podmiňuje pouze tím, že předmětné údaje umožňuje zjistit výlučně k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Posouzení splnění této podmínky sice svěřuje předsedovi senátu, resp. v přípravném řízení soudci, který rozhoduje o nařízení sdělení těchto údajů, její velmi obecné a neurčité vymezení při současné absenci bližší úpravy následné dispozice s těmito údaji ale s ohledem na to, že sdělení předmětných údajů představuje ve vztahu k dotčeným uživatelům služeb elektronických komunikací zásah do jejich základního práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny a čl. 8 Úmluvy, nelze považovat za dostatečné. Zákonodárce do napadeného ustanovení především nijak nepromítl požadavek proporcionality zásahu do základního práva s ohledem na sledovaný účel, neboť přístup k předmětným údajům upravil v podstatě jako běžný prostředek zaopatřování důkazů pro účely trestního řízení, a to dokonce vedeného pro jakýkoliv trestný čin. Takovéto omezení přitom vzhledem k závažnosti předmětného zásahu do soukromé sféry jednotlivce obstojí toliko tehdy, bude-li respektovat podmínky vyplývající z principu proporcionality. To znamená, že přístup orgánů činných v trestním řízení k údajům o uskutečněném telekomunikačním provozu přichází v úvahu pouze za předpokladu, že účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak, že právní úprava obsahuje dostatečné garance, aby nedošlo k použití těchto údajů k jinému než zákonem předpokládanému účelu, a že omezení práva jednotlivce na informační sebeurčení není nepřiměřeným zásahem s ohledem na význam konkrétních společenských vztahů, zájmů nebo hodnot, jež jsou objektem trestného činu, pro který je vedeno předmětné trestní řízení. Tato omezení napadené ustanovení nerespektuje, přičemž tento nedostatek nelze odstranit ani prostřednictvím jím stanovené soudní kontroly. Soudy při svém rozhodování o nařízení sdělení předmětných údajů sice mohou poskytnout ochranu základnímu právu na informační sebeurčení s ohledem na skutkové okolnosti konkrétní věci, svojí judikaturou však nemohou nahrazovat absenci dostatečně určité zákonné právní úpravy, jež je ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny předpokladem omezení základních práv a svobod v obecné rovině.
31. Na základě výše uvedené argumentace Ústavní soud konstatuje, že napadené ustanovení je v rozporu se základním právem na respektování soukromého života v podobě práva na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny, jakož i čl. 8 odst. 2 Úmluvy, neboť umožňuje orgánům činným v trestním řízení zasahovat do něj za účelem prevence a stíhání trestných činů způsobem neodpovídajícím požadavku proporcionality jeho omezení, vyplývajícímu ze zásady právního státu vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Pro úplnost zároveň dodává, že uvedený derogační důvod se sice obsahově nedotýká i § 88a odst. 2 trestního řádu, Ústavní soud však přistoupil k jeho zrušení, neboť vyhověním návrhu toliko ve vztahu k odstavci 1 napadeného ustanovení by se i tak stal obsoletním.
32. Závěrem Ústavní soud podotýká, že uvedené derogační důvody nelze vykládat tím způsobem, že samotná aplikace napadeného ustanovení měla v případě dotčených uživatelů služeb elektronických komunikací pokaždé za následek porušení jejich základního práva na soukromí. Napadené ustanovení i dosud umožňovalo, aby soud v konkrétní věci posoudil přiměřenost nařízení sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu z hlediska základního práva na informační sebeurčení a žádost orgánu činného v trestním řízení v neodůvodněných případech zamítl. Nelze tedy učinit apriorní závěr, že každým rozhodnutím vydaným na základě § 88a trestního řádu před vyhlášením tohoto nálezu ve Sbírce zákonů došlo k porušení základního práva nebo svobody dotčeného uživatele služeb elektronických komunikací. Rovněž tímto nálezem není dán žádný důvod, který by obecně bránil použití doposud získaných údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v rámci dokazování v trestním řízení. Oprávnění obecných soudů posoudit v rámci své rozhodovací činnosti, zda předmětným postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení základních práv nebo svobod, těmito závěry není dotčeno. Zároveň je Ústavní soud přesvědčen, že výše uvedené nedostatky vytvářejí významný prostor pro nepřiměřený nebo svévolný postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování a nakládání s předmětnými údaji, který vzhledem k možným budoucím negativním dopadům znemožňuje ponechání napadeného ustanovení v účinnosti na delší než jen minimálně potřebnou přechodnou dobu. Ústavní soud proto - i při vědomí přípravy nové právní úpravy - odložil účinnost derogačního výroku ve vztahu k napadenému zákonnému ustanovení pouze na dobu do 30. září 2012, kterou považuje za dostatečnou pro dovršení nového legislativního procesu.
33. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu.
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
Ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko k výroku a k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 24/11. Uvedeným nálezem vyhověl Ústavní soud návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 a vydal výrok, jímž se ruší ustanovení § 88a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dnem 30. 9. 2012. Základem odůvodnění je závěr, že uvedené ustanovení neobstojí ve druhém kroku testu proporcionality, neboť zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu ze strany orgánů činných v trestním řízení nepodmiňuje požadavkem nezbytnosti a pro jeho aplikaci nestanoví účinné prostředky kontroly, jež by umožňovaly účinnou ochranu základního práva na informační sebeurčení dotčených uživatelů v průběhu celého období, kdy tyto orgány disponují předmětnými údaji (bod 29). Odůvodnění nálezu dále shrnuje, že § 88a trestního řádu obsahuje úplnou právní úpravu přístupu orgánů činných v trestním řízení k údajům o uskutečněném telekomunikačním provozu a přístup podmiňuje pouze tím, že tyto údaje umožňuje zjistit výlučně k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení (bod 30 a podrobněji body 24 a 25).
Považuji za nezbytné nejprve konstatovat, že Ústavní soud již v několika nálezech v minulosti formuloval ústavní meze postupu orgánů činných v trestním řízení při získávání údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu. Ještě než zákonodárce přijal současné znění ustanovení § 88a trestního řádu, se tak stalo v nálezechsp. zn. II. ÚS 502/2000ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83),sp. zn. IV. ÚS 536/2000ze dne 13. 2. 2001 (N 29/21 SbNU 251) čisp. zn. IV. ÚS 78/01ze dne 27. 8. 2001 (N 123/23 SbNU 197). Uvedl, že článek 13 Listiny základních práv a svobod nezakládá pouze ochranu tajemství vlastního obsahu telefonických zpráv, ale i dalších údajů evidovaných při registraci telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétním osobám. "Orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány před zahájením trestního stíhání jsou tedy v případě pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle § 88 trestního řádu, resp. podle § 36 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s tím, že pojem "záznam" se vztahuje také na údaje získané evidováním telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo osobám. Touto ústavně konformní interpretací citovaných ustanovení lze dosáhnout účinné kontroly před neoprávněnými zásahy do daného základního práva ze strany státních orgánů, když současně nebude vyloučena pro tyto orgány možnost pořizovat nepochybně často nezbytný typ důkazů pro plnění jejich funkcí, a to případně do doby přijetí specifické právní úpravy ohledně pořizování těchto údajů.".
Na těchto závěrech dle mého názoru nezměnilo nic ani přijetí ustanovení § 88a trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Dle interpretace Ústavního soudu takto závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují "nosné" důvody. Zároveň je nutno připomenout, že Ústavní soud se dlouhodobě řídí zásadou priority ústavně konformní interpretace před derogací.
Z možnosti ústavně konformní interpretace napadeného ustanovení dosud vycházel i Ústavní soud. Zejména v nálezusp. zn. II. ÚS 789/06ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489) Ústavní soud podrobně vyložil, že záruky ochrany čl. 13 Listiny při aplikaci v oblasti telekomunikací podle § 88 a 88a trestního řádu leží především v oblasti soudní kontroly. Připomněl, že i v trestním řízení je úkolem soudů poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům [srov. nálezsp. zn. II. ÚS 93/04ze dne 27. 5. 2004 (N 75/33 SbNU 239)], a to i právům a svobodám zaručeným ústavním pořádkem. V bodu 19 a násl. pak vyslovuje požadavek proporcionality zásahu při zkoumání řady prvků případu (včetně charakteru trestného činu a intenzity veřejného zájmu). V bodu 30 se pak vyslovuje pro interpretační a aplikační analogii se zárukami obsaženými v § 88 trestního řádu, s cílem zajistit obdobný stupeň ochrany právům plynoucím z čl. 13 Listiny. V podrobnostech na tento nález odkazuji. Z požadavku - a tedy z objektivní možnosti - ústavně konformní interpretace napadeného ustanovení § 88a trestního řádu vycházel i další nálezsp. zn. IV. ÚS 1556/07ze dne 3. 8. 2010 (N 152/58 SbNU 289), který orgány činné v trestním řízení opět odkázal na interpretační závěry nálezusp. zn. IV. ÚS 78/01. Při implicitním setrvání Ústavního soudu na požadavku ústavně konformní interpretace napadeného ustanovení pak námitky směřující proti aplikaci ustanovení § 88a trestního řádu v konkrétním trestním řízení neuspěly v řadě řízení o individuálních ústavních stížnostech (namátkou usnesenísp. zn. III. ÚS 120/03ze dne 12. 2. 2004; usnesenísp. zn. I. ÚS 227/06ze dne 2. 4. 2007; usnesenísp. zn. III. ÚS 260/06ze dne 10. 5. 2007; usnesenísp. zn. II. ÚS 395/09ze dne 12. 3. 2009; usnesenísp. zn. I. ÚS 694/08ze dne 23. 6. 2009, ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ve shodě s citovanou judikaturou lze napadené ustanovení § 88a trestního řádu interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy důvody pro jeho zrušení nejsou dány. Většina pléna však výše uvedené závěry bezdůvodně opustila ve prospěch názoru, že napadené ustanovení představuje "úplnou právní úpravu" (bod 30 nálezu), tedy patrně izolovanou od ostatních ustanovení trestního řádu.
Zrušované ustanovení § 88a je systematicky zařazeno do části první hlavy čtvrté oddílu sedmého trestního řádu, a to společně s ustanovením § 88, pod názvem "Odposlech a záznam telekomunikačního provozu.". Obě tato ustanovení je proto nezbytné interpretovat ve vzájemných souvislostech, byť ustanovení § 88a bylo do této pasáže doplněno až novelizací provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. V této době již byl účinný § 88 trestního řádu obsahující omezení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pouze na některá trestní řízení. Doplnění tohoto oddílu o další ustanovení umožňující zjištění údajů o telekomunikačním procesu je třeba proto chápat jako ustanovení navazující na prvotní prolomení ochrany informací. Z tohoto důvodu dospívám k závěru, že omezení uvedená v § 88 trestního řádu lze vztáhnout i na § 88a trestního řádu. Případný restriktivní výklad, který je naznačen v komentářové literatuře (např. P. Šámal a kol.: Trestní řád, komentář - díl. I., 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 747), že záruky § 88 trestního řádu se na § 88a trestního řádu nevztahují, není vystavěn na ústavněprávní argumentaci a koliduje s judikaturou Ústavního soudu (zcela nepochybně s nálezemsp. zn. II. ÚS 789/06).
K pochybnostem o odůvodněnosti návrhu předloženého Obvodním soudem pro Prahu 6 přispívá i skutečnost, že návrh samotný ústavněprávní argumentaci neobsahuje a navrhovatel v zásadě odkazuje toliko na závěry obsažené v nálezusp. zn. Pl. ÚS 24/10ze dne 22. 3. 2011 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.) k § 88a trestního řádu, které zjevně nejsou závěry nosnými. Meritem přezkumu v nálezusp. zn. Pl. ÚS 24/10byl zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), nikoliv otázky záruk v trestním řízení.
Hodnocení provedené plénem není provedeno abstraktně - v rovině objektivní možnosti či nemožnosti ústavně konformní interpretace, nýbrž ve světle konkrétních (statistických) indicií rekapitulovaných v nálezusp. zn. Pl. ÚS 24/10; ty však nevyplývají z právní nemožnosti ústavně konformní interpretace napadeného ustanovení, nýbrž z "nevůle" orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů, Ústavním soudem předložený ústavně konformní výklad respektovat. Žádoucí kultivace praxe orgánů činných v trestním řízení však vede jen přes změnu jejich náhledu na používání prostředků obsažených v trestním řádu proporcionálně k základním právům a svobodám jednotlivce, nikoliv přes (formální) změnu ustanovení, jehož výklad dosud nebyl respektován. Je totiž zřejmé, že nadměrné užívání postupu dle ustanovení § 88a trestního řádu je založeno na rutinní praxi orgánů činných v trestním řízení, a to bez ohledu na to, co Ústavní soud považuje za platné právo. Nová právní úprava na zmíněné "inflaci návrhů" na postup podle § 88a trestního řádu proto, obávám se, mnoho nezmění.
K otázce intertemporálních účinků derogačního nálezu se vyslovuje bod 32, jímž jsou vyloučeny takové (zpětné) účinky nálezu, které by znemožňovaly použití důkazů dosud opatřených podle ustanovení § 88a trestního řádu. Zjišťuji však, že se nález dostatečně jasně nevyjádřil k otázce účinků po dobu odložené derogace napadeného ustanovení do dne 30. září 2012, eventuálně po 30. září 2012. S poukazem na přístup vyjádřený v bodu 54 nálezusp. zn. Pl. ÚS 15/09ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), v němž Ústavní soud vyslovil nutnost aplikace v budoucnu zrušovaného ustanovení s ohledem na již existující derogační důvody vyslovené v nálezu, což považuji za požadavek obecný, domnívám se, že do předmětného data jsou orgány činné v trestním řízení povinny interpretovat a aplikovat zrušované ustanovení ústavně konformně - právě ve smyslu zmíněného nálezusp. zn. II. ÚS 789/06- a v případě marného uplynutí lhůty poskytnuté zákonodárci ve smyslu závěrů zmíněných nálezůsp. zn. II. ÚS 502/2000,sp. zn. IV. ÚS 536/2000asp. zn. IV. ÚS 78/01. Pokud nyní mají orgány činné v trestním řízení vyhovět požadavkům na ochranu základních práv dotčených osob a zároveň pokračovat v efektivním odhalování a postihování kriminality, budou muset postupovat právě ve smyslu dřívějších nálezů. Tato skutečnost mě utvrzuje v přesvědčení, že poskytnutí priority ústavně konformnímu výkladu před derogací by bylo ze strany Ústavního soudu adekvátní reakcí.
Již toliko de lege ferenda považuji za vhodné směrem k zákonodárci poznamenat, že má-li být výsledkem nové právní úpravy snížení počtu excesivních návrhů na zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, nelze opomenout klíčovou dozorovou roli a odpovědnost státního zástupce v trestním řízení, který může rozhodujícím způsobem přispět k ochraně informační autonomie jednotlivce při rozhodování soudu.
Z výše uvedených důvodů se domnívám, že návrh měl být zamítnut s tím, že Ústavní soud v nálezu závazně vysloví ústavně konformní interpretaci napadeného ustanovení.