33. Nicméně i s ohledem na skutečnost, že se dosavadní judikatura obecných soudů v oblasti ochrany osobnostních práv, zejména při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích do značné míry liší (především co do konkrétně přiznávaných částek ve skutkově i právně podobných případech), je nezbytné trvat na požadavku, aby obecné soudy ve své judikatuře respektovaly určitá společná obecná kritéria, jež by vždy braly v úvahu při určení konkrétního způsobu či stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Základním a určujícím hlediskem pro stanovení uvedených měřítek musí být hledisko závažnosti a intenzity ("blízkosti") zásahu do práv náležejících do tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce, dotýkajícího se samé podstaty lidství a lidské důstojnosti, který je s ohledem na její význam nezbytné vnímat jako zásah nejcitlivější a nejzávažnější bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o jednotlivce veřejně činného, známého, či nikoliv [srov. k tomu např. rozhodnutí ESLP ze dne 25. 11. 2008 ve věci Biriuk proti Litvě (č. 23373/03)]. Lidská důstojnost totiž představuje nejvyšší hodnotu stojící v základu celého českého právního řádu, jakož i ústavního pořádku, a lze ji tak nahlížet jako finální účel obou zmíněných, jimž dodává legitimitu (viz preambuli k Ústavě České republiky). Tím se lidská důstojnost stává objektivní ústavní kategorií a působí ve vztahu k ostatním jinak nehierarchicky uspořádaným základním právům (klasickým a politickým) jako hodnota nadřazená. Pod zorným úhlem výše uvedeného je tak jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti skutečně nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný, a tedy i stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou horizontálně neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích. Obecné soudy by tak měly brát v úvahu vyzařování jednotlivých základních práv a ústavních hodnot do aplikované právní normy a rozhodnout s ohledem na ně, tj. poskytnout jim co nejširší a nejadekvátnější ochranu, v případě zásahu do základního práva na soukromý a rodinný život (čl. 10 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy), včetně práv dotýkajících se tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce, a tedy samé podstaty lidství a lidské důstojnosti, o to více zesílenou. Tyto povinnosti soudů je možné dovodit z čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, které vymezují demokratický právní stát v jeho materiálním smyslu, tj. jako založený na úctě k základním právům a svobodám jednotlivce, jež staví pod ochranu soudní moci.
34. Při úvaze o přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je rovněž nezbytné přihlédnout k samotnému účelu a funkcím tohoto institutu při ochraně osobnosti (dle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák.). Názory právní teorie, z nichž ve většině případů vychází i dosavadní judikatura obecných soudů v oblasti ochrany osobnosti, se do značné míry shodují na primárním významu funkce satisfakční, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá "odškodnit" a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit, a lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění (satisfakci) (srov. M. Ryška: Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti, Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl.).
35. Shoda již ovšem nepanuje, což se ostatně projevuje právě v odlišném přístupu judikatury obecných soudů, na přítomnosti a významu preventivně-sankční funkce, kterou by výše náhrady nemajetkové újmy v penězích rovněž měla plnit. Ústavní soud v usnesenísp. zn. IV. ÚS 315/01ze dne 20. 5. 2002 (U 15/26 SbNU 361) konstatoval, že "odpovědnost za zásah do osobnostních práv je odpovědností objektivního charakteru, což znamená, že občanskoprávní sankce vzniká na objektivním základě, její nastoupení nevyžaduje zavinění. Vzniklá nemajetková újma na osobnosti postižené fyzické osoby je pro ni stejně závažná bez ohledu na to, jednal-li původce zásahu zaviněně či nikoliv. Subjektivní prvek zavinění má význam toliko při určování výše náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 3 obč. zák. v rámci zohlednění okolností, za nichž k porušení práva došlo." [srov. k tomu i odlišné stanovisko soudce zpravodaje E. Wagnerové k nálezusp. zn. Pl. ÚS 16/04ze dne 4. 5. 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.) - "forma a intenzita zavinění by měla hrát klíčový význam pro stanovení povinnosti nahradit škodu za citovou újmu poškozeného"].
36. V tomto pojetí, zohledňujícím význam intenzity a míry zavinění při stanovení výše relutární náhrady, je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska. "V rozhodnutí soudu musí být preventivně optimalizováno mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění, mezi nimiž existuje vztah komplementarity (navzájem se doplňují, posilují - viz tezi vyjádřenou ohledně narůstající potřeby finanční satisfakce v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu) i vztah konkurence (v tom směru, že výše náhrady nesmí být toliko exemplární civilní sankcí, tj. fakticky bezdůvodným obohacením osoby dotčené neoprávněným zásahem)" (srov. P. Hajn: cit. dílo, str. 7 a násl.). Obdobně i K. Eliáš a kol. dovodili, že "nelze opomenout, že forma a výše zadostiučinění sleduje účel nejen nápravný a vyrovnací, ale též individuálně odrazující a nepřímo i obecně předcházející podobným jiným zásahům. Odstrašující či odrazující funkce tohoto institutu ochrany soukromého práva se společně s funkcí preventivní projevuje nejen v obecné rovině nepřímo vychovávající k úctě k právům jiných lidí, ale zejména ve vztahu ke konkrétnímu původci zásahu, jehož má odradit od myšlenky pokračování v zásahu nebo od myšlenky dalšího zásahu. (...) Odstrašujícím působením zadostiučinění lze čelit sociálně patologickému nebezpečí ekonomizace výnosů a nákladů protiprávních jednání. Bylo-li by zadostiučinění pokaždé či převážně ... jen nízké bez ohledu na okolnosti, mohlo by to vést k objektivně nežádoucí myšlence, že se zásahy mohou původci vyplatit, zejména docílil-li jimi svého přímého či nepřímého obchodního nebo jiného hospodářského prospěchu (např. vyšší prodejností nákladu bulvárního tisku nebo vyšší sledovaností televizního pořadu pokleslého obsahu, psychologicky zacíleného na pudové či horší stránky diváckých osobností." (srov. K. Eliáš a kol.: Velký akademický komentář, 1. sv., Praha : Linde, 2008, str. 157). Stejně tak M. Ryška předestřel, že "v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu i citovanými názory právní teorie proto nezbývá, než reálně konstatovat, že náhrada nemajetkové újmy neplní toliko pouze funkci satisfakční, neboť hodnotí-li se při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy i otázka zavinění a má-li rozhodnutí soudu co do výše peněžitého odškodnění účinně přispívat ke snížení, popř. k eliminaci nežádoucích újem na osobnosti fyzických osob, musí nutně náhrada nemajetkové újmy v penězích plnit právě i onu preventivně-sankční funkci." (srov. M. Ryška: cit. dílo).
37. Otázka míry zavinění původce zásahu pro stanovení výše relutární náhrady podle § 13 odst. 3 obč. zák. se tak stává zásadním způsobem spoluurčujícím a bezpochyby i jedním z klíčových hledisek pro navýšení relutární náhrady. To ostatně odpovídá i základnímu smyslu relutární náhrady, tj. smyslu satisfakčnímu, kdy potřeba finanční satisfakce narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít zadostiučinění) (srov. M. Ryška: cit. dílo). V tomto směru lze dojít k závěru, že v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Obdobně by bylo třeba postupovat i v případě, že by původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv právě tímto zásahem sledoval pouze záměr zvýšit svůj majetkový prospěch či tak činil ve snaze zviditelnit se, a získat tak potřebnou publicitu pro své konání (např. zvýšený odběr a prodej tisku, reklama aj.).
38. Je pochopitelné, že v českém právním prostředí se výše těchto náhrad nemůže blížit náhradám přiznávaným z titulu právního institutu punitive damages (či obdobnému institutu exemplary damages) aplikovaného v anglo-americkém prostředí v rámci tort law, kde jsou v obdobných případech ukládána plnění i v řádu desítek či stovek milionů dolarů jako soukromá sankce žalovanému a současně vysoká odměna úspěšnému žalobci, který se nebál podstoupit riziko a nepříjemnosti spojené s vedením sporu, a přispěl tak k uplatnění prevenční funkce práva a čistotě veřejného života, za což mu náleží vysoká odměna navíc (srov. M. Ryška: cit. dílo či D. Milo: Defamation and Freedom of Speech, Oxford University Press: New York 2008, str. 221 a násl.). Na druhou stranu je ovšem nezbytné uvést, že s ohledem na skutečnost, že v anglo-americkém právním prostředí nepanuje shoda nad tím, zda je v soudních sporech řešících konflikt svobody projevu s osobnostními právy žádoucí přítomnost institutu punitive damages, jejichž přiznání bývá vnímáno jako nepřiměřené omezení svobody projevu, aniž by tím současně docházelo ke zvýšení ochrany osobnostních práv, je z tohoto důvodu často dávána přednost uplatnění institutu přiznání zvýšené náhrady újmy (tzv. aggravated damages). Tamní soudy k tomuto institutu přistupují zejména při zvážení konkrétních (přitěžujících) okolností, za nichž byla difamační informace zveřejněna, jaké pohnutky a motivy vedly škůdce k jejímu zveřejnění a jak intenzivní zásah do osobnostních práv zveřejnění či šíření difamační informace představovalo pro daného poškozeného. "Faktory jako zlý úmysl, zášť, závist, odmítnutí omluvy či zlehčení způsobu poskytnuté omluvy, opakování a zintenzivnění daného zásahu či chování škůdce v době před i v průběhu soudního sporu je nezbytné považovat za přitěžující okolnosti odůvodňující uložení zvýšené náhrady újmy.". Institut přiznání zvýšené náhrady újmy (aggravated damages) ve spojení s obecnými compensatory damages tak plní nejen funkci satisfakční, tj. nahrazují či alespoň zmírňují újmu vzniklou poškozenému v souvislosti se zveřejněním či šířením informací difamačního charakteru, ale právě i funkci odstrašující ("deterrent") a sankční ("punitive") (srov. k tomu D. Milo: cit. dílo, str. 223 - "The monetary value which a society places upon reputation and freedom from unjustified shame and humiliation is bound to be a conventional figure. The higher it is set, the greater the deterrence.").
39. Koneckonců institut podobný výše popsanému institutu přiznání zvýšené náhrady újmy je nepřímo přítomný i v českém právním řádu, kdy je sice soud při určení výše peněžitého zadostiučinění vázán žalobním návrhem žalobce, soud ale může přisoudit ultra petitum i vyšší zadostiučinění, nežli navrhnul žalobce (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). "Z obč. zák. (§ 13 odst. 3), jakož i ze zákona č. 82/1998 Sb. (§ 31a odst. 2 a 3) totiž vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky řízení, a to tak, že výši náhrady podle § 13 odst. 2 obč. zák. určuje soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení došlo." (srov. K. Eliáš a kol.: cit. dílo, str. 161).
40. Vedle míry závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv jednotlivce a míry zavinění původce zásahu je ovšem nezbytné zkoumat i další konkrétní okolnosti neoprávněného zásahu. "Při posuzování formy zadostiučinění a u peněžité satisfakce i její výše je nutno brát zřetel na všechny okolnosti případu, ať již právní nebo skutkové, jakož i na okolnosti polehčující či přitěžující. Zohledněny musí být okolnosti na všech stranách, tzn. nejen na straně rušitele (škůdce), ale i na straně postiženého (oběti)." (srov. K. Eliáš a kol.: cit. dílo, str. 156). Obdobně judikoval i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2206/2006 - "soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.).". Za tímto účelem je zcela žádoucí aplikovat výše předestřená kritéria testu ústavní aprobovatelnosti nejen při posouzení samotné povahy a motivu zveřejnění informace difamačního charakteru z hlediska její ústavní aprobovatelnosti a legitimity, ale je třeba je mít na zřeteli i následně při úvaze o formě a přiměřenosti zadostiučinění za újmu na osobnostních právech fyzické osoby vzniklou právě v souvislosti se zveřejněním a šířením takové informace difamačního charakteru, která nepožívá ústavní ochrany svobody projevu.
IV.
41. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě musel zabývat tím, zda obecné soudy poskytly ochranu základním právům stěžovatele na lidskou důstojnost a na soukromý život. Ústavní soud se v zásadě ztotožňuje se způsobem, jakým obecné soudy posoudily ústavní neaprobovatelnost inkriminovaných "informací", když dovodily z jejich povahy, obsahu a způsobu zveřejnění a šíření zásah do osobnostních práv stěžovatele a velmi závažnou újmu na jeho osobnostních právech. Při posuzování formy zadostiučinění a výše relutární náhrady (vnímaných v jejich funkci odstranění zásahu do zmíněných základních práv) z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že obecné soudy nezohlednily výše předestřené maximy a kritéria, jež je nezbytné respektovat při úvaze o přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, neboť v opačném případě by nutně musely přistoupit ke stanovení nepoměrně (několikanásobně) vyšší částky, než jaká byla stěžovateli obecnými soudy v konečném důsledku přiznána. Takový přístup obecných soudů již ovšem ústavně aprobovat nelze, neboť takovým rozhodnutím soudy neodstranily zásah do základních práv stěžovatele vyvolaný jednáním vedlejšího účastníka.
42. Ústavní soud se v první řadě v žádném případě neztotožňuje s konkrétními závěry Městského soudu v Praze, odůvodňujícími stanovení dané výše (50 000 Kč) nemajetkové újmy v penězích, k níž soud dospěl po posouzení a hodnocení konkrétních okolností případu. Konstatoval, že stěžovatel jako "osoba veřejného zájmu, která má možnost mediálně reagovat, (...) musí snášet větší míru zájmu médií, a to i bulvárních médií" ve spojení s úmyslným šířením prokazatelně nepravdivé informace ze stěžovatelova soukromého života, ba z jeho intimní sféry, která měla jednoznačně difamační charakter, čímž značně zasáhla do jeho základních práv, což ostatně vzal za prokázané i sám městský soud. Její zveřejnění a šíření bylo nadto zavrženíhodně motivováno pouze a jen s úmyslem získat majetkový prospěch a zvýšit publicitu vedlejšího účastníka (vydavatele bulvárního tisku). Konstatování, že "s ohledem na skutečnost, že článek byl sice předmětem relativně značného zájmu, avšak po krátkou dobu, nezpůsobilo to žádnou změnu v postavení (stěžovatele) v rodině, jeho postavení nejčtenějšího českého autora a mediálně známé osoby", také jednoznačně pomíjí nejen shora předestřené maximy a kritéria, jež je nezbytné respektovat a zohledňovat při posuzování formy zadostiučinění a u relutární náhrady její výše, nýbrž přehlíží (či nedohlíží) závěry a názory plynoucí z judikatury Ústavního soudu, která vychází z evropského standardu ochrany poskytované základnímu právu na soukromí (resp. osobnostním právům a především lidské důstojnosti) a svobodě projevu. Proto je třeba odmítnout úvahu soudu o nemožnosti uložit vyšší náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť ta je vyhrazena "v případě zásahu do práva na dobré jméno a čest jen tehdy, byly-li prokázány konkrétní závažné negativní dopady, což v tomto případě nebylo.". Tento závěr je ústavně nekonformním hodnocením konkrétních okolností daného případu. Nelze přehlédnout, že z provedeného dokazování vyplynulo, že vedlejší účastník (původně žalovaný) učinil ze stěžovatele pouhý objekt, neboť využil jeho proslulosti spisovatele, kterou si instrumentalizoval za účelem navýšení svých zisků. Tak zcela bezohledně zaútočil a poškodil lidskou důstojnost stěžovatele.
43. Vrchní soud v Praze se pokusil zhojit uvedené nedostatky, když se především neztotožnil se způsobem, jakým městský soud vyhodnotil závažnost újmy utrpěné stěžovatelem. Avšak ani jeho rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za ústavně souladné, neboť ani on nedocenil zásah do lidské důstojnosti stěžovatele. Vrchní soud sice vážil a přihlédl k celé řadě konkrétních okolností (polehčujících i přitěžujících), když zejména přihlédl k povaze a motivům zveřejnění inkriminovaných informací vedlejšího účastníka i k jeho chování před (způsob zveřejnění a šíření doprovázené značnou mediální kampaní) i po ("zesměšňující omluva") jejich zveřejnění, stejně jako vážil dopady do soukromé sféry způsobené stěžovateli zveřejněním inkriminovaných difamačních informací. Nicméně ani vrchní soud, jak řečeno, dostatečně nezohlednil výše předestřené maximy a kritéria vztahující se zejména k lidské důstojnosti stěžovatele, a tak nerozpoznal jejich důležitost pro posouzení věci. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je pak zřejmé ("smyslem náhrady je pouze zmírnění následků a vyvážení újmy vzniklé zásahem do osobnostních práv"), že právě v důsledku tohoto přehlédnutí zvolil přístup akcentující pouze satisfakční funkci relutární náhrady podle § 13 odst. 2 obč. zák., aniž by zohlednil i její funkci preventivně-sankční, jejíž zohlednění právě v daném případě vystupuje naléhavě do popředí. Toto opomenutí se promítlo do stanovení konkrétní výše relutární náhrady (200 000 Kč), jež se jeví z ústavněprávního hlediska jako zcela nedostatečná, má-li být reflexí všech okolností případu (tedy i těch týkajících se vedlejšího účastníka) a intenzity zásahu do stěžovatelových základních práv, která se dotýkají tzv. intimní sféry soukromého života stěžovatele (sexuální život), a především samotné podstaty lidství, tj. lidské důstojnosti.
44. Nelze proto souhlasit ani s argumentací vrchního soudu (předestřenou i ve vyjádřeních k ústavní stížnosti městským soudem i vedlejším účastníkem) ohledně nepřípustnosti uložit původci neoprávněného zásahu citelnou či dokonce likvidační sankci, na jejímž základě odmítl soud stěžovateli přiznat vyšší částku relutární náhrady. Ústavní soud si je vědom existence této zásady, která platí jako pravidlo a dle níž výše relutární náhrady nesmí být zřejmým bezdůvodným obohacením osoby dotčené neoprávněným zásahem a současně by neměla být pro původce neoprávněného zásahu jednoznačně likvidační a obecně vytvářející tzv. chilling effect. Na druhou stranu je však nezbytné zdůraznit, že ze zmíněné zásady je třeba připustit odůvodněné výjimky. V celé úplnosti se aplikace této zásady nemůže např. dovolávat osoba, jejíž podnikání je postaveno, resp. často doprovázeno zcela prokazatelnými, úmyslnými a závažnými zásahy do základních práv jednotlivců, ba vede dokonce ke snížení jejich lidské důstojnosti. Míra jejich ochrany (spočívající ve fazetě svobody projevu a svobodného podnikání) musí být nezbytně oslabována či dokonce úplně vyloučena u subjektů, jež účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních ("bombastických", "šokujících" či "pikantních"), na cti utrhačných a lidskou důstojnost snižujících "informacích" o osobách veřejně činných, osobách známých či společensky významných ("celebritách"), kdy účelem takového chování osoby je toliko sledování jejího majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média. Ostatně i právní teorie dovozuje, že při posuzování výše zadostiučinění je třeba též zohlednit, a to v rámci okolností konkrétního případu, i majetkové poměry původce zásahu (delikventa). "Přiměřenost zadostiučinění platí nejen z hlediska oběti, ale i osoby pachatele, neboť se jedná o plnění deliktního závazku mezi stranami. Zdá se, že jiná výše bude přiměřená u pachatele bezdomovce a jiná u pachatele, který je televizním vysílatelem či vydavatelem celostátního deníku, navíc profesionálem v oboru." (srov. K. Eliáš a kol.: cit. dílo, str. 157). Z tohoto pohledu lze námitku stěžovatele týkající se zcela neadekvátního poměru výše částek vydavatelů bulvárních časopisů vynakládaných na reklamu a jím požadované, resp. posléze přiznané výše náhrady nemajetkové újmy hodnotit jako odůvodněnou a racionální.
45. Nadto existenci pouhé hrozby či přímo uložení značné a citelné sankce lze v uvedených případech do jisté míry vnímat (prizmatem výše popsané preventivně-sankční funkce takových nástrojů) jako žádoucí. Stěžovatel (či obecně žalobci) tím totiž dává zřetelně najevo, že komerční úspěch, podložený stále narůstajícím tiskovým nákladem a vznikem nových, na obdobném jednání založených subjektů, není tou etickou normou, kterou společnost chce respektovat. Svými žalobami vyjadřují poškozené osoby názor, dle kterého takové jednání, které přispívá k "bulvarizaci" veřejného mínění, kdy jsou veřejně činné či známé osoby představovány cestou zveřejňování i nejintimnějších detailů ze zákoutí jejich soukromého a rodinného života (povětšinou proti jejich vůli), celkově relativizuje až neguje společenské normy a hodnoty, což již nepovažuje za akceptovatelné, a má za to, že je třeba je sankcionovat (za příznačný příklad lze v této souvislosti označit úpadek "bulvárního" deníku News of the World ve Velké Británii). Žaloby tohoto typu a rozhodnutí soudů o nich přispívají k evolutivní tvorbě "ordre public". Uvedené platí tím spíše v situaci, kdy jiné prostředky a právní nástroje sloužící k regulaci či dokonce postihu takového jednání buď selhávají, či jsou neefektivní (administrativně-právní nástroje předvídané tiskovým zákonem nebo zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání), anebo jejich uplatnění není vždy žádoucí z důvodu proporcionality postihu (užití trestněprávní regulace jako nástroje ultima ratio, byť v případech obdobných případu nyní posuzovanému by bylo ke zvážení i podání trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle § 184 trestního zákoníku).
46. O to více zaráží a činí těžko pochopitelným, že Nejvyšší soud v řízení o stěžovatelem podaném dovolání k posouzení zde nastolených a vskutku aktuálních otázek přistoupil způsobem, který je vzhledem k závažnosti nyní posuzovaného případu třeba hodnotit jako neadekvátní [odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a to se stručným (!) odůvodněním podle § 243c odst. 2 o. s. ř.]. Tímto postupem Nejvyšší soud předem rezignoval na svou funkci sjednocovat judikaturu obecných soudů. Pochybil, když odmítl využít dané příležitosti k přijetí zásadního sjednocujícího názoru či k formulaci právních závěrů k uvedeným otázkám, tj. k vymezení kritérií pro stanovení přiměřené výše relutární náhrady ve sporech o ochranu osobnosti v relaci k závažnosti a intenzitě zásahu do osobnostních práv a míře zavinění takového zásahu, což by, vzhledem k nejednotnosti, ba koncepční neujasněnosti judikatury obecných soudů, bylo nepochybně žádoucí. Nelze ani opomenout tu skutečnost, že poškozené osoby - žalobci jsou stále vystaveni nejistotě o "správné" výši žalobou uplatněné částky, když ani znalost zákonných předpokladů a judikatorních závěrů zatím neodpovídá na otázku adekvátní výše žalovaného nároku, resp. na typ schématu, dle kterého bude postupováno. Především pak Nejvyšší soud rezignoval na svou ústavní povinnost chránit základní práva a svobody podle čl. 4 Ústavy, neboť ani jeho rozhodnutí se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv a svobod jednotlivce. Dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což však Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě neučinil, když nezhojil protiústavnost rozhodnutí vrchního soudu, resp. městského soudu.
47. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy), neboť svým postupem, dostatečně nezohledňujícím závažnost a intenzitu zásahu do osobnostních práv stěžovatele, neposkytly adekvátní ochranu základnímu právu stěžovatele na respekt k soukromému životu, garantovanému čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
48. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
Ve smyslu § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výroku a k odůvodnění nálezu ve věcisp. zn. I. ÚS 1586/09. Podotýkám, že se nevyjadřuji ke všem problematickým místům nálezu, ale toliko uvádím stručné důvody svého odlišného právního názoru.
Většinové stanovisko senátu dospělo k závěru, že "obecné soudy nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy), neboť svým postupem, dostatečně nezohledňujícím závažnost a intenzitu zásahu do osobnostních práv stěžovatele, neposkytly adekvátní ochranu základnímu právu stěžovatele na respekt k soukromému životu, garantovanému čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy" (bod 47 odůvodnění). Předně tedy nutno zdůraznit, že předmětem přezkumu a důvodem uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu nebyla otázka, zda a jakým způsobem bylo do osobnostní sféry stěžovatele zasaženo, neboť v tom jsou obecné soudy a Ústavní soud, včetně mne osobně, zajedno, nýbrž toliko posouzení "dostatečnosti" přiznané peněžní částky ve výši 200 000 Kč, protože "podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy v daném případě posoudily otázku přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích" (bod 24 odůvodnění).
Znění ustanovení § 13 obč. zák., které bylo ve věci aplikováno je následující:
(1) Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
(2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
(3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Primárními prostředky ochrany osobnostní sféry jednotlivce je požadavek na upuštění od neoprávněného zásahu, požadavek na odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu a požadavek na přiměřené zadostiučinění ve formě morální satisfakce. Teprve v odůvodněných případech je možno požadovat náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2). K posouzení a určení výše této náhrady jsou příslušny obecné soudy. Odhlížím nyní od skutečnosti, že podle sdělení Městského soudu v Praze se stěžovatel v žalobě vůbec nedožadoval satisfakce podle § 13 odst. 1 obč. zák., ale pouze nemajetkové újmy v penězích (bod 9 odůvodnění).
Výši přiměřeného zadostiučinění v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. nelze nikdy předem přesně stanovit; její určení spočívá na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Úvaha soudu samozřejmě nesmí být libovolná, nýbrž musí náležitě vzít v úvahu především hlediska závažnosti vzniklé újmy a okolnosti zásahu do osobnostních práv (§ 13 odst. 3 obč. zák.), a to jak na straně poškozeného, tak i na straně škůdce. Soud tedy musí, jak konstatuje judikatura, přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod. Je přitom ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3219/2009).
Domnívám se, že není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat tuto úvahu civilního soudu z hlediska její obsahové správnosti. Posláním Ústavního soudu může být pouze ověřit, zda napadené rozhodnutí je podloženo relevantními úvahami, zejména zda úvaha o výši přiměřeného zadostiučinění vychází z dostatečných skutkových zjištění, zda soud zvážil všechna kritéria, která zvážit měl, zda je rozhodnutí přezkoumatelné či zda mezi učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry není rozpor. Je-li v tomto směru úvaha civilního soudu řádně odůvodněna, neměl by Ústavní soud nahrazovat jeho uvážení svým uvážením vlastním, neboť by si tím přisvojoval roli, která mu nepřísluší. Kasační pravomoc Ústavního soudu má být užívána toliko k odstranění zjevných excesů, což Ústavní soud zopakoval již v tolika svých rozhodnutích, že nemá smysl připojovat odkaz. Naopak Ústavní soud není povolán k tomu, aby svou judikaturou zvyšoval či snižoval hranice peněžních náhrad.
V souzené věci nebylo pochyb o tom, že do osobnostních práv stěžovatele bylo skutečně zasaženo. Spornou byla toliko otázka výše přiměřeného zadostiučinění. Napadená rozhodnutí obecných soudů ohledně výše přiměřeného zadostiučinění nelze považovat za svévolná či jinak ústavně nekonformní. Obecné soudy vzaly v úvahu jak závažnost vzniklé újmy, tak i okolnosti případu; na rozdíl od většinového stanoviska se přitom neomezily jenom na jednostranné hodnocení okolností svědčících ve prospěch stěžovatele, ale braly v potaz i okolnosti snižující výši jím uplatněného nároku. I kdybych se tedy domnívala, že by výše přiměřeného zadostiučinění měla být vyšší, jsem přesvědčena, že pro nedostatek ústavního rozměru měl zdejší soud ústavní stížnost odmítnout.
Nemohu souhlasit ani s pojetím civilní sankce v odůvodnění většinového stanoviska, ani s důsledky, které z něj plynou. Sankce představuje nepříznivý právní následek, který vzniká v důsledku porušení určité primární právní povinnosti. To je v zásadě společné sankcím ve všech právních odvětvích. Samotná povaha sankce však vždy musí odpovídat povaze právního odvětví, v jehož rámci se uplatňuje. Z tohoto hlediska je nepřijatelné - coby naprosto neodpovídající povaze civilního, resp. šířeji soukromého práva, aby civilní sankce byla chápána jako trest. Civilní sankce může v souladu s povahou soukromého práva pouze směřovat k obnovení narušené rovnováhy, nikoliv k potrestání odpovědného subjektu. Přiměřené zadostiučinění v penězích proto může sloužit toliko ke zmírnění způsobené nemajetkové újmy, a nikoli k potrestání toho, kdo do osobnostních práv zasáhl.
Nehodlám samozřejmě podceňovat preventivní funkci přiměřeného zadostiučinění. Považuji však za nesprávné, pokud dovoláváním se prevence má být potlačována satisfakční funkce přiměřeného zadostiučinění. Ostatně, jak dokládá literatura, "porušování práva neubývá se zpřísňováním sankce" (Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 36-37). Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží vědomí, že poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř. zmírnění újmy zadostiučiněním, které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než snaha o zvyšování přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o satisfakci.
Stejně tak přiměřené zadostiučinění v obecné rovině nemá ani suplovat jiné právní instituty, zejména ne bezdůvodné obohacení či náhradu škody. Vznikl-li proto neoprávněný majetkový prospěch na straně toho, kdo protiprávně zasáhl do osobnostních práv jejich nositele, nemůže sloužit k nápravě tohoto stavu institut přiměřeného zadostiučinění v penězích, ale institut bezdůvodného obohacení.
Ačkoli tedy nemám pochyb, že do osobnostních práv stěžovatele bylo ze strany vedlejšího účastníka zasaženo hrubým způsobem, jsem přesvědčena o tom, že Ústavní soud neměl uplatnit svou kasační pravomoc, neboť výsledek řízení před obecnými soudy sice nemusí být pro stěžovatele ideálním, avšak zjevně není excesem, tedy popřením účelu a funkce soudní ochrany práv. Jinými slovy řečeno, jsem přesvědčena, že základní práva stěžovatele byla napadenými rozhodnutími ochráněna.