58. Souhrnně řečeno, fakta jsou taková, že zde existuje první stěžovatel, který podepsal kupní smlouvu v pozici spotřebitele (byť má právnické vzdělání) s vedlejším účastníkem v pozici právnické osoby. Text smlouvy předložil k podpisu sám vedlejší účastník, který ji sepsal. Předmětem smlouvy byl prodej použitého vozidla, což právě tvoří předmět podnikání vedlejšího účastníka. Přes vše uvedené nebyl vedlejší účastník s to kupní smlouvu sepsat zřetelně, tedy tak, aby byl její obsah pro stěžovatele zcela zřejmý (tedy aby bylo nepochybné, zda vystupuje jako přímý či nepřímý zástupce). Následně v probíhajícím soudním řízení se vedlejší účastník takto jím nejasně sepsané kupní smlouvy úspěšně dovolává k tíži stěžovatelů. To vše platí hlavně za situace - a zde přichází (jak již bylo uvedeno) to klíčové - kdy v reakci na odstoupení od smlouvy (uplatnění vad) vedlejší účastník netvrdí, že není odpovědným subjektem, a naopak argumentuje na tomto poli věcně (že reklamace je věcně neopodstatněná); tedy, ponechává stěžovatele v názoru, že reklamaci uplatnili vůči správnému (odpovědnému) subjektu. Leč později, až v průběhu soudního řízení (nadto ne ihned na začátku), zjevně "poučen" advokátem (jaká verze je co nejvíce v jeho prospěch za tehdejšího procesního stavu) začne překvapivě (nově) namítat, že vlastně odpovědným subjektem není, že smlouvu neuzavřel. Navíc, vedlejší účastník v průběhu soudního řízení i nadále mění své verze, téměř až do konce, podle vývoje řízení (dle toho, co zrovna vyšlo najevo). Tedy, na počátku argumentuje věcně, že reklamace opodstatněná není (č. l. 37), a nenamítá nedostatek pasivní věcné legitimace; posléze již tvrdí, že pasivně legitimován není, avšak současně uvádí, že kupní smlouvu uzavřel na základě smlouvy o obstarání prodeje věci (např. č. l. 54). Poté stěžovatel argumentuje, že pokud sám vedlejší účastník uznává, že kupní smlouvu uzavřel na základě smlouvy o obstarání prodeje věci, tak současně odpovídá za vady prodané věci podle § 741 obč. zák. (č. l. 76). Tu pak vedlejší účastník opět svoji verzi mění a o uzavření kupní smlouvy na základě smlouvy o obstarání prodeje věci již mlčí (č. l. 96). Později se k verzi o uzavření kupní smlouvy na základě smlouvy o obstarání prodeje věci zase na chvíli vrací (č. l. 110); v závěrečné řeči o uzavření kupní smlouvy na základě smlouvy o obstarání prodeje věci však opět mlčí a konstruuje verzi, že kupní smlouvu uzavřel jako zástupce (myšleno zástupce přímý), eventuálně že přinejmenším došlo ke konvalidaci nezmocněného jednatelství (č. l. 188).
59. Obecné soudy tento spravedlnostní kontext, výrazně svědčící v neprospěch vedlejšího účastníka, neřešily. Ostatně, je známa nálezová judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2232/07 (N 119/57 SbNU 467)], z níž lze dovozovat, že sporná ustanovení smlouvy by neměla být vyložena ve prospěch toho, kdo sepsal text smlouvy; to lze přiměřeně aplikovat i na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) uvedl, že "Samotná skutečnost, že smlouva o smlouvě budoucí byla sepsána vedlejším účastníkem, představuje další zásadní argument proti interpretaci smlouvy podané obecnými soudy. Ústavní soud v tomto odkazuje na svůj právní názor formulovaný nálezem sp. zn. IV. ÚS 182/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 188, str. 401), podle něhož jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil. Smyslem tohoto principu je neumožnit straně naformulovat ve smlouvě ustanovení připouštějící vícerý výklad a následně ve zlé víře zneužít mnohoznačnosti tohoto ustanovení na úkor zájmů druhé smluvní strany. Rozumným se proto jeví postulát, podle něhož tvůrce smlouvy, který argumentuje neurčitým ustanovením připouštějícím vícerý možný výklad, sám musí prokázat, že nejedná ve zlé víře a že mezi stranami vskutku nebyl dosažen konsensus na významu tohoto termínu, resp. byl dosažen konsensus na tvůrcem smlouvy tvrzeném významu.".
60. Ústavní soud v tomto kontextu dodává, že v materiálním právním státě nejde pouze o formální aplikaci práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Právo nikdy nemůže být interpretováno jen striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou zpravidla nese zcela nepřijatelné důsledky. Právo ve společnosti neexistuje proto, aby takovéto nerozumné a nespravedlivé důsledky legitimizovalo, ale proto, aby přinášelo racionální a spravedlivé uspořádání vztahů mezi jednotlivci. Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné a spravedlivé uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného či spravedlivého uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona a instrumentárií na jeho základě vytvořených nemůže přinést nerozumné či nespravedlivé důsledky; v případě, že tomu tak je, je třeba, aby takovou interpretaci a aplikaci odmítl a aby zvolil výklad a aplikaci, která bude racionální a spravedlivá.
61. To se však v této souzené věci - jak plyne z předchozího textu - nestalo.
VI.
62. Ze shora uvedených důvodů - tedy pro porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny - Ústavní soud ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím okresního a krajského soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zrušil.
63. Po zrušení rozhodnutí těchto soudů bylo nezbytné zrušit i usnesení Nejvyššího soudu, které se nyní posuzovanou věcí meritorně nezabývalo; to již proto, že by toto usnesení v opačném případě bez návaznosti na předchozí (zrušená) rozhodnutí zůstalo osamoceno, ztrácelo by rozumný smysl a odporovalo by to principu právní jistoty [srov. např. nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239) či nález ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643)].
64. Přesto lze poukázat na určitý paradox - ať již vlivem právní úpravy či restriktivního přístupu Nejvyššího soudu - že věci tohoto typu (kde je významný kontext spravedlnostní) musí být věcně posouzeny a jejich protiústavnost odhalena až v řízení před Ústavním soudem, aniž by předcházelo posouzení Nejvyšším soudem. Je nepochybné, že Nejvyšší soud zde není další řádnou soudní instancí, neboť tu rozhoduje o mimořádném opravném prostředku; nicméně o to více to platí i pro Ústavní soud, který součástí obecného soudnictví dokonce ani není. Dále je zřejmé, že pokud dovolací soud dovolání odmítne bez věcného přezkumu proto, že není dána otázka zásadního právního významu (jako v nynější věci), pak následný kasační nález Ústavního soudu vysoce pravděpodobně zasahuje do právní jistoty účastníků řízení více, než kdyby se byl věcí meritorně zabýval Nejvyšší soud, kdyby napadená rozhodnutí zrušil, a věc by tak nebylo nutno řešit ještě poté před Ústavním soudem. K tomu lze dodat, že porušení základních práv či svobod (jako kritérium přezkumu u Ústavního soudu) je postaveno na tom, že jde o porušení vskutku závažné. Již proto by (snad) bylo možné usuzovat, že pokud existuje instance typu Nejvyššího soudu, zaměřující se na otázky jiné (např. na sjednocování judikatury), měla by zároveň garantovat i ochranu proti porušení prvku nejvýznamnějšího, tedy ochranu proti porušení práv a svobod základních. Jinými slovy, jde o to, aby nebylo na dovolatele nahlíženo v podstatě jen jako na "dodavatele" materiálu pro eventuální sjednocení judikatury apod., bez ohledu na existenci porušení toho nejvýznamnějšího, tedy základních práv a svobod jejich nositelů. Ostatně, to plyne i z čl. 4 Ústavy, dle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci; tuto ochranu tedy poskytují všechny soudy, včetně Nejvyššího soudu.