25. V daném případě vychází Ústavní soud ze shora prezentovaného závěru Nejvyššího soudu, že jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník byli bývalým manželem stěžovatelky při sjednávání úvěrové smlouvy podvedeni, resp. uvedeni v omyl. Hodnocení Nejvyššího soudu o tom (s odkazem na právní úpravu odporovatelnosti právních úkonů), že pouhý institut manželství sám o sobě umožňuje získání detailních informací o vzájemných majetkových poměrech manželů, dle názoru Ústavního soudu už ve své podstatě neguje požadavek nezbytnosti posouzení věci v jejím individuálním rozměru (bod 20) a zároveň a priori vylučuje možnost posouzení věci prizmatem požadavku na výkon práva souladného s dobrými mravy. Právě stěžovatelkou uváděné rozhodné individuální okolnosti případu však Nejvyšší soud v úvahu nevzal, a tudíž se s nimi ani nikterak nevypořádal. Rovněž je dle názoru Ústavního soudu nesprávný kategorický a apodiktický závěr Nejvyššího soudu, že to byla právě stěžovatelka, která si měla správnost údajů uváděných jejím bývalým manželem ověřit, přičemž bance toto vytýkat nelze. Podvod a nesprávnost uváděných údajů totiž zcela zřetelně vyplývají z kupní smlouvy na předmětnou nemovitost (bod 15), kterou měli jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník k dispozici; nadto to byla právě banka, která měla reálnou možnost, na rozdíl od stěžovatelky, si tuto skutečnost ověřit prostřednictvím dálkového přístupu do katastru nemovitostí a s ohledem na odborné zázemí, jímž banka disponovala. Jak uvedl Nejvyšší soud, stěžovatelka i vedlejší účastník uzavřeli předmětnou smlouvu v omylu vyvolaném bývalým manželem stěžovatelky (bod 14), dospěl však k závěru, že bance nelze vyčítat, že si správnost výpisu z katastru nemovitostí neověřila; naopak toto lze vyčítat stěžovatelce jako tehdejší manželce, a proto nelze úspěšně namítat, že výkon práva vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy. Za situace, kdy se stejného pochybení (neověření správnosti uváděných údajů, jež byly snadno zjistitelné z předložených listin, vigilantibus iura scripta sunt) dopustí na jedné straně právně nevzdělaná stěžovatelka, jejíž účast na celé kontraktaci (která probíhala v době, kdy manželé spolu již delší dobu nežili a byli v rozvodovém řízení a stěžovatelka měla přirozený zájem na klidném rozvodu neklidného manželství, v němž žily děti) byla ryze formální a která z ní neměla mít a ani neměla žádný majetkový prospěch (což samo o sobě dokládá formálnost její účasti), a na druhé straně profesionální subjekt disponující značným odborným aparátem, jehož předmětem podnikání je právě poskytování úvěrů, je třeba dle názoru Ústavního soudu, s ohledem na povinnost podnikatelského subjektu počínat si s péčí řádného hospodáře, vážit toto pochybení k tíží věřitele - profesionála. Nelze přitom také odhlížet od skutečnosti, že předmětná pohledávka byla bance v celém rozsahu přisouzena vůči bývalému manželu stěžovatelky, zčásti v trestním řízení jako náhrada škody a ve zbytku rozsudkem pro uznání Okresního soudu v Semilech ze dne 26. 8. 2008 sp. zn. 8 C 12/2008, přičemž uložení totožné povinnosti stěžovatelce by pro ni mělo fatální následky pro celý její život i život její rodiny.
26. V daném případě tak bylo na obecných soudech, aby zodpověděly otázku, zda banka vykonávala své právo v souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. A právě v tomto ohledu shledal Ústavní soud pochybení obecných soudů, které nerozpoznaly působení základního práva stěžovatelky, kterému je rovněž nutno poskytnout ochranu. Toto základní právo stěžovatelky vymezuje, resp. tvoří hranici pro domáhání se ochrany legitimního očekávání vedlejšího účastníka, a je-li tato hranice přestoupena, v daném případě uložením platební povinnosti stěžovatelce, jde vzhledem k výše uvedenému (body 24 a 25) o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (bod 20). Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud při rozhodování dané věci zcela přehlédl existenci vlastnického práva stěžovatelky (bod 21), jehož ochranu měl vážit, stejně jako zvažoval ochranu legitimního očekávání vedlejšího účastníka. Přitom z důvodů výše uvedených, reflektujících konkrétní okolnosti případu, bylo namístě poskytnout ochranu základnímu vlastnickému právu stěžovatelky, a to skrze aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jímž prozařují základní práva do interpretace a aplikace podústavního práva tak, že výsledné rozhodnutí je možno vnímat jako spravedlivé [body 17 a 23, viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 187/58 SbNU 647)].
27. Z důvodu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci Ústavní soud zrušil pouze napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost sice brojí proti interpretaci a aplikaci příslušných předpisů ze strany odvolacího soudu, avšak přesto platí, že je věcí (a povinností) Nejvyššího soudu, aby Nejvyšší soud v prvé řadě judikaturu těchto soudů sjednocoval a kultivoval, k čemuž především slouží institut dovolání a k témuž by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustná, a to právě s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.