Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného základního práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
A. Ústavní soud musel v prvé řadě posoudit, zda návrh (ústavní stížnost) splňuje formální předpoklady jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že k základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu pod sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2001, str. 79). I v souladu s uvedeným nálezem je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv stěžovatele, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost - jak již bylo uvedeno - nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V souzené věci - jak ostatně bylo podrobně uvedeno výše - Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2009 č. j. 59 Ca 15/2009-38 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení; ten (teprve) následně rozsudkem ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 ve věci rozhodl a žalobu proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 31. 10. 2007, č. j. 3407/9010/5.10.2007/107-38/07/ZFR, a zamítl.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo - za situace, kdy stěžovatelka (mimo jiné) brojí proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno a věc vrácena do dalšího řízení (nejedná se tedy o rozhodnutí konečné) a ústavní stížností lze podat (mimo jiné) pouze proti pravomocným rozhodnutím v řízení [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] - než v tomto rozsahu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ostatně, sama ústavní stížnost ze dne 1. 7. 2010, pokud napadá citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 (doručený dne 16. 3. 2010 advokátu stěžovatele) je podána po uplynutí zákonné 60denní lhůty, tedy opožděně (§ 43 odst. 1 písm. /b zákona o Ústavním soudu)
[Ústavní soud na tomto místě opakuje, že stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 podala kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., kterou Nejvyšší správní soud pro nepřípustnost a podle § 120 a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka ústavní stížnost nepodala. Nicméně, vzdor tomu ústavní stížnost proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143, nepřípustná není. Tu lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž v případech, kdy zákon dovolání, resp. kasační stížnost nepřipouští, není je možné považovat za procesní prostředek, které zákon k ochraně základních práv a svobod poskytuje. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání, resp. kasační stížnosti je třeba považovat za rozhodnutí, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání, resp. kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího, resp. kasačního soudu (podrobněji srov. např. sp. zn. III. ÚS 40/93, IV. ÚS 47/06 a IV. ÚS 136/05)].
B. Ústavní soud - v části ústavní stížnosti tykající se napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 - v prvé řadě konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti již stěžovatelka uplatnila v předcházejícím průběhu řízení před správními soudy (jak to ostatně sama uvádí), které se s nimi - a to zejména Nejvyšší správní soud - dostatečně vypořádaly. Tuto okolnost Ústavní soud připomíná především proto, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (s odkazem na § 110 odst. 3 s. ř. s.) zdůraznil, že s ohledem na jednoznačné právní stanovisko Nejvyššího správního soudu nemá žádný prostor pro samostatnou úvahu a je jeho zákonnou povinností při svém rozhodování vycházet z právního hodnocení věci učiněné Nejvyšším správním soudem. Proto také stěžovatelka své námitky v podstatě směřovala proti argumentaci kasačního soudu.
Za této situace odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88. V tomto rozhodnutí byl podán sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a judikatury, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu vyhovět.
Ústavní soud v prvé řadě nemá důvod akceptovat stěžovatelčinu neústrojnou a spektakulární námitku, že se Nejvyšší správní soud vůbec neměl zabývat námitkou žalované ČSSZ o odvoditelnosti pojmu vyměřovacího základu z textu ZPSZ (uvedenou v kasační stížnosti); jedná se prý o námitku nezpůsobilou v důsledku toho, že žalovaná ČSSZ takovou námitku v řízení před krajským soudem neuplatnila, ač tak učinit mohla. Sama stěžovatelka však nepopírá, že žalovaná již ve vyjádření k žalobě ze dne 7. 4. 2008 uvedla, že obsahově je definice logicky odvoditelná z jiných ustanovení ZPSZ (zejména z § 4, § 5 a §§ 6 až 10). Nejvyšší správní soud potvrdil opodstatněnost kasační stížnosti (odst. 21 a násl.); ve vyjádření k ústavní stížnosti konkrétně zdůraznil, že zákaz uvádět v řízení o kasační stížnosti nové právní důvody, které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), dopadá pouze na stěžovatelku, jež byla v řízení před krajským soudem žalobkyní. Žalovaný správní orgán (ČSSZ), který podal kasační stížnost, může argumentovat jakýmikoliv právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní obranu uplatnil ve vyjádření ke správní žalobě a zda takové vyjádření vůbec podal. Do této argumentace Ústavní soud dále zasahovat nehodlá, neboť v ní žádný protiústavní exces neshledal.
Stejně tak z ústavněprávního pohledu - dle názoru Ústavního soudu - obstojí odůvodnění použité v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 týkající se rozsahu a interpretačního významu použitých interpretačních metod; při jejich použití Nejvyšší správní soud odvodil pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace na základě jednotlivých ustanovení ZPSZ; to navíc za situace (které si ostatně byla vědoma i stěžovatelka), za níž nebylo možné uvažovat o zániku povinnosti platit pojistné v rozhodné době, popřípadě o nemožnosti určit jeho výši. Ústavní soud nemá důvod zpochybnit závěr kasačního soudu, že v ZPSZ ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 existují ustanovení, z nichž lze spolehlivě dovodit vyměřovací základ organizace a malé organizace, a to s potřebnou mírou určitosti, neboť se konkrétně jedná o částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Ústavní soud nemůže akceptovat stěžovatelčinu úvahu o takové míře neurčitosti ustanovení právního předpisu, jež by jednak představovala překročení rámce výkladu právního předpisu (a znamenala by již dotváření práva) a jednak by (prý) ohrožovala požadavek právní jistoty. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je běžnou (a obvyklou) součástí pojistného plnění ze strany zaměstnavatelů; tato povinnost v ZPSZ ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nebyla vyloučena (či zrušena), ale zůstala zachována a logicky nebylo lze očekávat, že by zaměstnavatelé náhle neměli povinnost hradit pojistné a příspěvek. Proto Ústavní soud - tedy ani z tohoto důvodu - nepovažuje stěžovatelčin argument odkazující na zásadu "in dubio pro mitius"za opodstatněný. Ústavní soud však v této souvislosti nemůže nepřipomenout Nejvyšším správním soudem akceptované rozlišení pojistného a daně, neboť u pojistného je především (a to na rozdíl od daní) očekávána určitá reciprocita plnění a naplňování funkce práva jako jednoho ze společenských normativních systémů [podrobněji srov. vyjádření Nejvyššího správního soudu (viz také výše) a odst. 58 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88].
Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 (a argumentace Nejvyššího správního soudu užitá v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88) z Ústavou stanoveného rámce nevybočují. Do závěru krajského soudu Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť ani v jeho argumentaci (odvíjející se od argumentace Nejvyššího správního soudu) žádný protiústavní exces spatřovat nelze. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním správního soudu a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2012
Vojen Güttler předseda senátu