Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele F. N., zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. ledna 2012 č. j. 11 Nt 247/2011-97 a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV, č. j. KRPH-10192-103/TČ-2011-050080 ze dne 24. října 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedeným usnesením obecného soudu byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná jeho stížnost směřující do citovaného usnesení policejního orgánu, jímž byly podle § 79d odst. 1, 2 trestního řádu zajištěny nemovitosti, jak je ve výroku (co do důvodů a rozsahu) blíže specifikováno.
Stěžovatel namítl, že Krajský soud v Hradci Králové nedostatečně reagoval na jeho skutkové námitky, jež dosavadní podezření policejního orgánu vyvracejí. Skutkový stav je orgány činnými v trestním řízení dle stěžovatele vymezen (a prokázán) natolik nedostatečně, že omezení v jeho právu disponovat s majetkem v relaci k této skutečnosti vykazuje znaky nepřiměřenosti. V důsledku toho se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Požadavky, jež jsou na stěžovatelem kritizovaná rozhodnutí z pohledu ústavního rámce kladeny, lze zformulovat ve smyslu judikatury Ústavního soudu zejména do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že dovozené závěry nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici, přičemž pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně" (srov. přiměřeně kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 435/04, IV. ÚS 174/04, II. ÚS 2515/07, IV. ÚS 161/09).
V kontextu dané fáze trestního řízení a toho, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat (z povahy věci dosud předpokládaná) skutková východiska orgánů činných v trestním řízení, posoudil Ústavní soud námitky stěžovatele, přičemž porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, z pohledu uvedených kautel neshledal. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu