Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2012 č. j. 116 EC 575/2010-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadá, s tvrzením o porušení svých práv zaručovaných mu články 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení článku 90 Ústavy, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu ve výroku o nákladech řízení, a to z důvodů v zásadě již uváděných v jeho předcházejících ústavních stížnostech, podle něj svědčících pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení v plné jím uplatňované výši.
Napadeným rozhodnutím bylo soudem I. stupně v řízení o žalobě stěžovatele pro zaplacení v žalobě specifikované finanční částky, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, kterážto pohledávka byla stěžovateli postoupena, rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen žalovanou částku s příslušenstvím stěžovateli zaplatit. Dále byla žalovanému podle § 142 odst. 1 o. s. ř. stanovena povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 300,- Kč, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí soud podrobně zdůvodnil, proč stěžovateli již nepřiznal dále jím požadované náklady řízení.
V posuzovaném případě, obdobně jako v předcházejících stěžovatelových věcech, Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil, a to z týchž důvodů, které již uvedl např. v rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 1175/12, IV. ÚS 1093/12, III. ÚS 1460/12, na jejichž odůvodnění pro stručnost stěžovatele odkazuje; týkají se shodné problematiky posouzení účelnosti nákladů řízení. Ostatně obsahovou správnost závěrů, z níž právě citovaná judikatura vychází, potvrdil nedávno Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12 (šlo o nález vzešlý z řízení o jedné z mnoha typově shodných stížností stěžovatele; právě citovaným nálezem přitom nebylo vyhověno žádné části jeho tehdejšího stížnostního žádání).
Proto byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud poznamenává, že je otázkou, do jaké míry je pro samotného stěžovatele efektivní obracet se v typově shodných věcech na Ústavní soud s takřka shodným stížnostním žádáním, jestliže je mu náhled Ústavního soudu na danou problematiku dobře znám. Podání ústavní stížnosti totiž není ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyhnutelným předpokladem pro možnost obrátit se na právě jmenovaný soud, jeví-li se čerpání opravného prostředku na národní úrovni z materiálního hlediska neefektivním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Vojen Güttler, v. r. předseda senátu