Totiž, i v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2632/12 tehdejší stěžovatel namítal, že Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem vědělo, že prověřovaná trestná činnost má být páchána buď ve Středočeském kraji nebo v Praze, a to v souvislosti s výběrovým řízením zadávaným v Praze a škoda má být způsobena ve Středočeském kraji - při rekonstrukci zámku Buštěhrad. Namítal, že jediná spojitost s ústeckým krajem v dané věci byla v osobě dosud neustanovené projekční kanceláře v ústeckém kraji. Z toho tehdejší stěžovatel dovodil závěr, že v dostatečném předstihu před datem 14. 5. 2012, tedy před zadržením tehdejšího stěžovatele policií, mělo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem dostatek informací k určení místní příslušnosti dozorujícího státního zástupce, resp. k vyloučení vlastní místní příslušnosti k výkonu dozoru.
Jak plyne z citovaného usnesení, tato námitka spoluobviněného D. R. stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V dalším Ústavní odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 17. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2632/12.
V.
Konečně, stěžovatel namítl, že soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem JUDr. Hrbka nebyl zákonným soudcem z důvodů uvedených ve výčtu stěžovatelových námitek.
Leč, tyto námitky stěžovatel ve stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem neuplatnil (srov. stížnost na č. l 109 a násl.) a v důsledku toho se jimi Krajský soud v Ústí nad Labem zabývat ani nemohl.
Takový postup v řízení před Ústavním soudem však přípustný není.
Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl. Proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1730/09, usnesení ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 100/11, usnesení ze dne 19. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 58/11, usnesení ze dne 7. Dubna 2010, sp. zn. I. ÚS 3088/09, usnesení ze dne 2. července 2009, sp. zn. I. ÚS 1339/09, usnesení ze dne 30. října 2012 sp. zn. I. ÚS 3770/11).
Ústavní soud dodává, že o reálné možnosti vznést tyto námitky již před stížnostním (krajským) soudem svědčí i fakt, že podobné námitky ve stížnosti proti vazebnímu usnesení soudu prvního stupně uplatnila i spoluobviněná L. N. (srov. text její stížnosti na č. l. 83 - 84 a doplnění její stížnosti na č. l. 87 - 96).
VI.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude ústavní stížnost bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
VII.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení § 26 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu.
Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh sdílí právní osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu (viz shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. října sp. zn. III. ÚS 3700/12).
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost zčásti podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel se též domáhal toho, aby si plénum vyhradilo rozhodování o jeho ústavní stížnosti; to z důvodu případného rozporu tohoto usnesení Ústavního soudu se stěžovatelem citovaným názorem Nejvyššího soudu. Ústavní soud k tomu uvádí, že případné odchýlení se od toho kterého názoru Nejvyššího soudu nemůže být dostatečným důvodem pro vyhrazení rozhodování věci plénem. Ostatně, stěžovatel cituje ta rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 69/2009 a 3 Tz 33/2011), která se týkají otázky odlišné - místní a věcné příslušnosti státního zástupce k rozhodnutí o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V nyní posuzované věci však šlo o otázku jinou, o otázku zákonného soudce, zejména o místní příslušnost soudu rozhodnout o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r. předseda senátu