30. Byť z ustanovení § 63 notářského řádu explicitně nevyplývá povinnost notáře zkoumat pravost plné moci, je nutno k této povinnosti notáře dospět v kontextu účelu právní úpravy notářských zápisů o právních úkonech, resp. právě v kontextu odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Obdobně k tomuto závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. 8. 2000 sp. zn. 25 Cdo 1099/99, když v právní větě tohoto rozhodnutí uvedl, že "úřední postup nelze zpravidla právním předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit. Správnost úředního postupu musí být tedy poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje.". Aby mohlo být dosaženo účelu, jenž je sepsáním notářského zápisu sledován, je nezbytné, aby notář vždy zkoumal nejen totožnost účastníků a jejich zástupců, ale také pravost zástupcem předkládané plné moci. Podpůrně lze využít i logický výklad předmětného ustanovení, neboť zástupcem účastníka je ten, kdo se prokáže platnou a řádnou plnou mocí. Na základě výše uvedeného je tedy třeba dospět k závěru, že pokud notář při sepsání notářského zápisu o právním úkonu nezkoumá pravost mu předkládané plné moci, popř. pokud akceptuje neúplnou, nesprávnou či falešnou plnou moc, dopustí se nesprávného úředního postupu, neboť porušil § 63 notářského řádu tím, že neučinil úkony, které by naplnily realizaci jeho účelu. Požadavek na zvýšenou péči ze strany notářů při sepisování notářského zápisu o právních úkonech odůvodňuje právě fakt, že výsledná listina je nadána účinky upínajícími se k veřejným listinám (presumpce správnosti) na rozdíl od listin se stejným obsahem, které vyhotovil advokát.
31. Pokud obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud dospěly k závěru, že akceptuje-li notář falsum plné moci zjistitelné jen znaleckým zkoumáním, nejde o nesprávný úřední postup, a nejsou tak dány podmínky pro uplatnění odpovědnosti státu, nesledovaly shora vymezené účely sepisování notářských zápisů a zejména pak práva na náhradu škody za nesprávný úřední postup. De facto tak přijatým výkladem liberovaly stát z jeho odpovědnosti, čímž porušily základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 3 Listiny. Skutečnost, že falsum plné moci bylo natolik zdařilé, že jej šlo rozpoznat pouze znaleckým zkoumáním, může být relevantní pouze ve vztahu k případné regresní úhradě státu vůči notáři, který se této povinnosti vůči státu zprostí, pokud mu stát neprokáže, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo zaviněným porušením právní povinnosti (§ 18 zákona o odpovědnosti státu). Tato skutečnost však v žádném případě nemůže hrát roli v posouzení nároku stěžovatele na náhradu škody vůči státu.
32. Ústavní soud pak považuje za zcela nepřípadnou také argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 2, který ve svém rozhodnutí uvedl, že "[v] případě, že by ze strany soudu došlo v této věci k vyhovění žalobě a rozsudek by nabyl právní moci, existovaly by vedle sebe dva různé exekuční tituly, které by se však opíraly o totožný hmotněprávní základ. V případě exekučního vymožení pohledávky žalobce na všech povinných, tj. odsouzených a státu, by došlo k uspokojení žalobce dvojnásobně, přičemž by následně byla neřešitelná otázka vzájemného vypořádání odsouzených a státu, když všechny subjekty by plnily, ať již z donucení (exekuce) či dobrovolně, své závazky, avšak žalobce by byl uspokojen v míře dvakrát přesahující výši jím tvrzené škody.". (č. l. 110). Stěžovateli, kterému jako poškozenému byla přiznána náhrada škody v rámci trestního řízení, nic nebrání, aby nárok na náhradu škody uplatňoval také proti státu (analogicky např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 4 Tz 72/2007 či stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1979 sp. zn. Cpj 35/78, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1979, str. 489), přičemž se vůči stěžovateli uplatní princip solidární odpovědnosti škůdců za subsidiárního použití občanského zákoníku (§ 26 zákona o odpovědnosti státu).
33. S ohledem na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 č. j. 25 Cdo 1384/2006-151 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2005 č. j. 39 Co 242/2005-130 nebylo zohledněno působení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud jde o ochranu důvěry občana v právo, a v důsledku toho bylo porušeno též základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
34. Ačkoli Ústavní soud shledal, že z pohledu shora uvedených závěrů o porušení čl. 36 odst. 3 Listiny je vadný také zamítavý výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 1. 2005 č. j. 10 C 164/2001-105, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady spočívající toliko v právním posouzení lze napravit i v řízení před odvolacím soudem [obdobně nálezsp. zn. II. ÚS 535/03ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. S ohledem na to v této části ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť kasační výrok Ústavního soudu stěžovateli otevřel prostor pro uplatňování dalších procesních prostředků před obecnými soudy.
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
Ve smyslu § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výroku a k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věcisp. zn. I. ÚS 529/09. Tímto nálezem (výrok II) vyhověl Ústavní soud stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze, tj. rozsudky vydané v řízení, v němž se stěžovatel domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Zrušení obou rozsudků odůvodnil Ústavní soud údajným porušením základního práva stěžovatele garantovaného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, k němuž mělo dojít nerespektováním principu důvěry občanů v právo plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
S výrokem nálezu a s jeho odůvodněním nesouhlasím, a to z důvodů, které lze koncentrovat do dvou rovin:
I. Odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
Předmětem sporu před obecnými soudy bylo hodnocení podmínek odpovědnosti státu za škodu, která měla vzniknout nesprávným úředním postupem notáře při sepisování kupní smlouvy a při vydání kupní ceny z úschovy osobě, která předložila falsifikát plné moci. Soudy akceptovaly závěr, že "notář je povinen při sepisu notářského zápisu posoudit, zda jemu předložená plná moc představuje pravý průkaz zastoupení účastníka právního úkonu a zda nejde o falsifikát, a to z pohledu běžné obezřetnosti a profesní zkušenosti. Sepsal-li notář notářský zápis, v němž za účastníka jednal zmocněnec s falsifikátem plné moci zjistitelným pouze znaleckým zkoumáním, nejde o nesprávný úřední postup.", a na tomto základě zhodnotily, že v dané věci notář neporušil pravidla správného úředního postupu. Většinové stanovisko Ústavního soudu však dospívá k přesvědčení, že pokud notář akceptuje neúplnou, nesprávnou či falešnou plnou moc, dopustí se nesprávného úředního postupu, neboť porušil § 63 notářského řádu tím, že neučinil úkony, které by naplnily realizaci jeho účelu, a že zdařilost falsa může být relevantní jen ve vztahu k případné regresní úhradě státu vůči notáři (body 30 a 31). Tento závěr, že použitý případ, na kterém většinové stanovisko vystavělo svoji teorii odpovědnosti státu, považuji za nepříliš šťastný krok, resp. krok nešťastný. Zdůrazňuji, že vymezení rozsahu "nesprávného úředního postupu" je záležitostí obecných soudů, Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 3 garantuje právo na náhradu škody v případě takového postupu. Jde o normu s abstraktní hypotézou (konečně, jako každá norma), kdy je na obecném soudu, aby posoudil, zda konkrétní skutek pod takovou hypotézu dopadá. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 164/2001 se podává, že obecné soudy věnovaly zjištění, zda se notář při posuzování plné moci dopustil nesprávného úředního postupu, či nikoliv, adekvátní pozornost, přičemž svoje zamítavé zjištění podrobně zdůvodnily, čímž naplnily ústavněprávní požadavky na postup orgánů soudní moci.
K obecným důsledkům problému je třeba si uvědomit, že nejde jen o úřední postup notářů, ale též obecních úřadů, advokátů, České pošty, včetně dalších míst, na nichž se provádí ověřování podpisů a listin. Za nesprávný úřední postup nelze považovat situaci, kdy předložená listina je natolik zdařilým padělkem, že ho ani při obezřetném chování subjektu nelze rozpoznat. K tomu je třeba dodat, že ani konstrukce absolutní odpovědnosti nevylučuje podíl poškozeného na vzniku škody. V posuzované věci bylo na stěžovateli, který měl a mohl vykázat zásadní opatrnost, pokud jde o podvodného zástupce, a kontaktovat přímo vlastníky nemovitosti, kterou kupoval (vigilantibus iura). Nehledě k tomu, že podle svého vyjádření (č. l. 41 soudního spisu) věnoval notář celému případu náležitou pozornost "i s ohledem na vysoké společenské postavení stěžovatele-senátora a že kupní smlouva byla vložena do katastru nemovitostí dne 23. 6. 1999, poté došlo k výdeji peněz z notářské úschovy".
Aplikace většinového stanoviska v této věci je způsobilá vyvolat nedozírné finanční nároky na státní rozpočet. O běda, daňový poplatníku! Přitom jde o materii, která přísluší zákonodárci, nikoliv orgánu ústavního soudnictví.
Odůvodnění nálezu obsahuje analýzu závěrů francouzské právní vědy a praxe ohledně odpovědnosti státu za výkon veřejné moci (body 19-21). Tuto pasáž odůvodnění považuji pro posouzení daného případu za zcela nadbytečnou a irelevantní, neboť z ní nejsou (a objektivně - s ohledem na její obsah - ani být nemohou) vyvozeny argumenty pro odůvodnění závěru vedoucího ke zrušení napadených rozhodnutí (nejde ani o tvrzená komparativní východiska - bod 27, věta první odůvodnění).
II. Konkurence nároků
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 164/2001, zejména z jeho rozsudku ze dne 17. 1. 2005 č. j. 10 C 164/2001-105 vyplývá zjištění, že stěžovateli byla jako poškozenému přiznána náhrada škody v rámci trestního řízení (viz narativní část odůvodnění v bodě 10), tudíž soud uzavřel, že v případě vyhovění žalobě by vedle sebe existovaly dva exekuční tituly, které by se opíraly o totožný hmotněprávní základ. Většinové stanovisko k tomu uvádí, že stěžovateli, kterému byla přiznána náhrada škody v rámci trestního řízení, nic nebrání, aby nárok na náhradu škody uplatňoval také proti státu (analogicky např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 4 Tz 72/2007 či stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1979 sp. zn. Cpj 35/78, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1979, str. 489), přičemž se vůči stěžovateli uplatní princip solidární odpovědnosti škůdců za subsidiárního použití občanského zákoníku ...
Uvedený závěr je z ústavněprávního, ale též z pohledu tzv. jednoduchého práva, neudržitelný. V obecné rovině jde o tzv. konkurenci žalob a nároků, která v právní praxi vyvolává těžkosti (viz Macur, J.: Předmět sporu v civilním soudním řízení, Masarykova univerzita, Brno, 2002, str. 71 a násl.). J. Macur dovozuje, že pokud při řešení konkrétního případu soudem lze z abstraktních norem odvodit více právních vět, aplikovaných na projednávaný případ, jde pouze o jejich realizační souvislost (cit. dílo, str. 88), tedy že konkurence nároků může vznikat a uplatňovat se jen v souvislosti s jejich realizací, což dokládá na příkladech ze soudní praxe (str. 89). Problémy konkurence nároků jsou potom spojeny výlučně s otázkou překrývání skutkových stavů odpovídajících různým právním větám:
a) např. může se překrývat (částečně) skutkový stav, z něhož lze požadovat vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody (žalobce již úspěšně vymohl částku z titulu bezdůvodného obohacení; nemůže ji proto vymáhat z titulu náhrady škody),
b) obdobně se může překrývat skutkový stav u nároků na náhradu škody z různých právních titulů (např. škoda spočívající v ublížení na zdraví vzniklá při dopravní nehodě, za niž může odpovídat jak provozovatel, tak řidič)
Pro posuzovanou věc je pak právně významné, že soud přiznal poškozenému stěžovateli náhradu škody na základě jednoho z možných nároků; realizací skutkového stavu zakládajícího přiznaný nárok je překrýván i skutkový stav, na němž se zakládá nárok uplatňovaný podle zákona č. 82/1998 Sb. Dlužno zdůraznit, že nedochází k absolutnímu krytí skutkového stavu prvního nároku se skutkovým stavem nároku druhého - jde pouze o realizační souvislost těchto skutkových stavů, která způsobuje, že uspokojením jednoho nároku je uspokojen i další "konkurující" nárok (srov. cit. dílo, str. 90).
Z toho pohledu se odkazy na analogické použití dvou judikatorních pramenů jeví nekorektními. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 72/2007 se týká vztahu věřitele vůči přímému dlužníkovi a vůči ručiteli (tj. jde evidentně o situaci, která nemůže být analogicky aplikována v posuzované věci), stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 35/78 se primárně věnuje uplatnění téhož nároku ve dvou řízeních (v adhezním a v civilním řízení), sekundárně možnosti uplatnění nároku přisouzeného vůči jednomu ze solidárně odpovědných subjektů také proti dalšímu solidárně odpovědnému subjektu (ani o takový případ v dané věci nejde, protože není dána solidární odpovědnost podvodného zmocněnce a státu - obecné pravidlo zařazené do § 438 odst. 1 obč. zákoníku nelze použít, a to s ohledem na samostatnost obou "konkurujících" nároků).
Vzhledem k těmto skutečnostem měla být ústavní stížnost zamítnuta, příp. odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.