40. Pokud stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na absenci zákonné úpravy pro úkony navazující na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor, resp. její provedení, lze poukázat na to, že Ústavní soud je v rámci konkrétní kontroly norem vázán návrhem. Tím je v daném případě toliko příkaz k nařízení prohlídky prostor stěžovatelky, přičemž vlastní provedení prohlídky z předmětu přezkumu stěžovatelka výslovně vyloučila. Nad návrh stěžovatelky tedy není možné jít. Nad tento rámec lze k argumentaci stěžovatelky o podobnosti dané věci s prohlídkou advokátních kanceláří obecně poukázat na to, že Ústavní soud se v rámci konkrétní kontroly norem zabýval prohlídkami advokátních kanceláří ještě před přijetím norem výslovně zakotvujících ingerenci stavovského orgánu a následný přezkum soudu, a tehdejší omezenější právní úpravu neshledal rozpornou s ústavním pořádkem [nález sp. zn. III. ÚS 486/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 12/13 SbNU 79), usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/02 ze dne 28. 3. 2002 (U 11/25 SbNU 385)]. Samozřejmě to neznamená, že není žádoucí standardy ochrany základních práv a svobod v odůvodněných případech zvyšovat, jak se v případě advokátního tajemství následně stalo.
41. Ústavní soud proto uzavírá, že je zákon (a jeho následky) v posuzované věci dostupný, přesný i předvídatelný. První základní podmínka omezení práva na svobodu projevu a práva na informace, tedy existence zákona majícího požadované vlastnosti, byla splněna.
42. Ústavní soud se poté zabýval tzv. legitimním cílem omezení daného základního práva. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je legitimní cíl dán tam, kde jde o ochranu práv a svobod druhých (v souladu s pozitivními povinnostmi státu na poli základních práv a svobod) a veřejnou bezpečnost, a to skrze prostředky trestního práva [nález sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59)]. V daném případě nepochybně šlo o ochranu řádného chodu státu v jeho bezpečnostních strukturách.
43. Ústavní soud zcela nezavrhuje argumentaci stěžovatelky, že šlo v daném případě o ochranu informací, které nikdy neměly být chráněny. Nicméně prostor pro takovou argumentaci je u soudu, který rozhoduje, že se stal skutek a že se i v souladu s materiálním korektivem jedná o trestný čin podle zákona. V přípravném řízení musí být v daném směru dáno "toliko" důvodné podezření [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 369/05 ze dne 4. 10. 2005 (U 24/39 SbNU 469) aj.], které nepochybně může být založeno formálním rozhodnutím příslušného orgánu, že určitá informace byla v souladu se zákonem kvalifikována jako utajovaná. Lze proto uzavřít, že i legitimita byla v daném případě dána.
44. Ústavní soud tedy přistoupil ke zkoumání třetí podmínky omezení základního práva na svobodu projevu a na informace a zvažoval, zda toto jeho omezení skrze nařízení prohlídky prostor stěžovatelky bylo v demokratické společnosti nezbytné, resp. přiměřené [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) aj].
45. Ústavní soud vychází zejména z toho, že předmětná zpráva měla původ v činnosti orgánu veřejné moci a jejími adresáty byli funkcionáři orgánů veřejné moci. Byly to tedy v prvé řadě orgány veřejné moci, koho tížily zákonem stanovené povinnosti při evidenci utajovaných informací a manipulaci s nimi (zejména § 21 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí předpisy k němu). Se stěžovatelkou lze tedy souhlasit v tom, že bylo v daném směru základní, zda policejní orgán vyčerpal možnosti zjištění manipulace s předmětným výtiskem zprávy předtím, než se rozhodl přikročit k zásahu do jejího práva na ochranu novinářského zdroje. Jinými slovy, orgány veřejné moci mají vždy povinnost vyčerpat všechny ostatní možnosti předtím, než se rozhodnou zasáhnout do základních práv a svobod kohokoliv. Po důkladném studiu spisu policejního orgánu dospěl Ústavní soud k závěru, že se tak ve vztahu k dotčenému základnímu právu stěžovatelky evidentně nestalo.
46. Ze spisu policejního orgánu totiž vyplývá, že ačkoliv policejní orgán určité základní informace vytěžil ještě před vydáním napadeného příkazu, tak k důkladnému zjišťování okruhu osob manipulujících s předmětnou zprávou na půdě orgánů veřejné moci a jejich konkrétních úkonů v této souvislosti, přikročil policejní orgán až počínaje 30. březnem 2011 podáním vysvětlení referentky kanceláře ministra obrany D. W. a k ukončení činnosti policejního orgánu v tomto směru nemohlo dojít před vytěžením R. Š., jenž byl původním adresátem předmětného výtisku. K posledně uvedenému úkonu došlo poprvé dne 5. května 2011. S Městským státním zastupitelstvím v Praze pak lze nepochybně souhlasit v tom, že se v průběhu řízení podařilo nalézt i výtisk č. 1 předmětné zprávy, který byl určen ministryni obrany. Došlo k tomu však víceméně náhodně až dne 19. května 2011, tj. 69 dní poté, co dozorový státní zástupce podal návrh na vydání napadeného příkazu. Z toho jednoznačně vyplývá, že se orgány veřejné žaloby nezabývaly důsledně alternativními možnostmi zjištění osoby, jež pořídila kopii předmětného výtisku zprávy s úmyslem ji vyzradit, což následně nepochybně učinila.
47. Nelze akceptovat argument obecného soudu, který byl doslova převzat z návrhu státního zástupce, že v daném případě bylo sledováno zjištění posledně uvedené osoby, a nikoliv novinářského zdroje. Jak orgánům veřejné žaloby, tak i obecnému soudu mělo být zřejmé, že se může jednat o tutéž osobu, resp. že právě díky vydání předmětné listiny od stěžovatelky bude možné orgány veřejné moci spíše zjistit v prvé řadě novinářský zdroj a teprve skrze něj hledanou osobu.
48. Pokud jde o obecným soudem a státním zastupitelstvím zdůrazňovanou zákonnou přednost ochrany utajovaných informací vyvozovanou společně se stěžovatelkou z ustanovení § 99 odst. 3 věty druhé trestního řádu, tak ani tento argument neshledal Ústavní soud opodstatněným, a to ani v obecné rovině. Je skutečností, že předmětné zákonné ustanovení bylo do právního řádu zavedeno zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Přičemž následnými zákony č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, a č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, došlo toliko k jeho terminologické úpravě v souladu s terminologickými úpravami speciálních zákonů. Legislativním záměrem dané právní úpravy, tak jak vyplývá z důvodové zprávy, ovšem v žádném případě nebylo omezení ochrany novinářského zdroje. Šlo toliko o omezení nutnosti požadovat pro trestní řízení zproštění zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti tam, kde není pochyb, že se s utajovanou skutečností, resp. informací mohou vzhledem k jejímu významu seznamovat i osoby činné v trestním řízení. To lze považovat za přiměřené, smysluplné a ústavně souladné, na rozdíl od státním zastupitelstvím a obecným soudem proklamovaného paušálního vyzdvižení ochrany utajovaných skutečností.
49. Ústavní soud nemá pochyb o tom, že zájem na veřejné bezpečnosti může převážit nad zájmem na ochraně novinářského zdroje, tak tomu ovšem zcela určitě nemůže být v situaci, kdy se vede trestní řízení ohledně úniku informace, která již před zahájením trestního řízení byla deklasifikována (a nelze vyloučit, že k deklasifikaci významnou měrou přispělo její zveřejnění v časopisu Euro, časově předcházející jejímu zveřejnění stěžovatelkou) a nikdy neměla mezinárodní přesah. Jinými slovy, ani právo na ochranu novinářského zdroje jako součást základního práva na informace nemá absolutní přednost před jinými základními právy a svobodami jiných, resp. před legitimně veřejně chráněnými zájmy, ovšem k převážení posledně uvedených v daném případě nemohlo dojít.
50. Ústavní soud uzavírá, že orgány činné v trestním řízení ignorovaly základní pravidla stanovená pro ochranu novinářských zdrojů informací a jejich postup nebyl v souladu ani s čl. 17 odst. 4 Listiny, neboť nezbytnost zásahu do práva na svobodu projevu musí být (jako výjimka principu) vykládána restriktivně, a nikoli naopak. Orgány činné v trestním řízení nedostatečně zvážily důvody vedoucí stěžovatelku k tomu, že chránila totožnost svého zdroje, čehož se pracovníci stěžovatelky výslovně dovolali ještě před podáním návrhu na vydání napadeného příkazu, a nikoliv až poté, jak ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí státní zastupitelství. Na věci nic nemění ani to, že ani po vyčerpání všech alternativ se orgány k totožnosti hledané osoby nedobraly. V posuzované věci veřejný zájem nad právem stěžovatelky na utajení svého zdroje informací nepřevažuje a vydání napadeného příkazu nebylo v demokratické společnosti nezbytné.
51. Problematická byla tedy v daném případě ústavně nekonformní aplikace právních předpisů, a nikoli znění těch z nich, které stěžovatelka navrhovala zrušit. Podmínky pro postup podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") proto nebyly shledány.
52. K argumentu obecného soudu stran stěžovatelkou navrhovaného zrušení zákonných ustanovení nicméně Ústavní soud cítí povinnost zdůraznit, že český právní řád je založen na principu aplikace obecných právních norem na konkrétní situaci s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Je tedy kompetencí soudů, aby v jimi řešených případech vždy nalezly právo (čl. 4 a 90 Ústavy České republiky) a za tím účelem jsou soudy dostatečně materiálně vybaveny a jejich personál je předběžně i průběžně formován a vzděláván. Kazuisticky zcela jasný a úplný právní řád je nikdy a nikde nedosažitelnou chimérou. To, že i v případech, které jsou díky aplikační praxi komplikované a díky neodkladnosti a neopakovatelnosti spěšné, lze nalézat jiné řešení, než které je předkládáno orgány veřejné žaloby, dostatečně vyplývá z opatření téhož soudce sp. zn. 37 Nt 2307/2011 ze dne 4. dubna 2011, jímž byl v téže věci zamítnut návrh na vydání příkazu k pořízení výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu z určitého telefonního čísla.
53. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost zcela důvodnou. Obecný soud porušil základní právo stěžovatelky podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 17 Listiny tím, že vydal napadený příkaz, aniž to bylo přiměřené a v demokratické společnosti nezbytné. Proto byl napadený příkaz zrušen podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
54. Akcesorický návrh na zrušení části ustanovení § 41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. a části ustanovení § 99 odst. 3 trestního řádu byl odmítnut jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
55. Od ústního jednání bylo podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upuštěno, protože od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili.