22. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 276/96 ze dne 15. 10. 1996 (N 105/6 SbNU 255) Ústavní soud prohlásil: "je-li v článku 1 Ústavy zdůrazněna demokratická a právní povaha našeho státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, potom obrácenou stranou této demokratické ,mince' je nevyhnutelnost sociální a politické odpovědnosti jednotlivců, politických stran, společnosti i státu". Odpovědnosti jednotlivců tak odpovídá odpovědnost orgánů veřejné moci, konkrétně soudů za náležité vedení celého soudního řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 ustanovil stěžovatele zástupcem žalobce, neboť podle ustanovení § 30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (ustanovení § 138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. To, že žalobce splňuje předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, dovodil z poměrů žalobce, který se nachází ve výkonu doživotního trestu odnětí svobody ve věznici, nemá žádné příjmy a kromě dávek státní sociální podpory nepobírá od státu žádné dávky (bod 7). Obvodní soud se ovšem nijak nevyrovnával s druhou podmínkou osvobození od soudních poplatků, tj. že nesmí jít o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (viz bod 20). Svým postupem tak obecný soud implicitně uznal, že o případ svévolného nebo zřejmě neúspěšného uplatňování práva nejde, resp. že zájmy žalobce jsou zájmy oprávněné (bod 4), a proto má žalobce nárok na ustanovení právního zástupce (bod 7), a vyvolal tak u ustanoveného zástupce legitimní očekávání, že bude za svou práci náležitě odměněn. Již při rozhodování si Obvodní soud pro Prahu 1 musel být výše žalobcem požadované částky vědom a nepochybně též věděl, že k ochraně zájmů klienta ustanovený advokát bude placen ze státních peněz. Je přitom nerozhodné, že o odměně ustanoveného advokáta rozhodoval v důsledku postoupení věci jiný soud než ten, který rozhodl o osvobození žalobce od soudních poplatků a ustanovení advokáta (bod 8), a tedy tento soud mohl mít na splnění podmínek podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. jiný názor [srov. obdobně bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2654/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 94/61 SbNU 453)]. Není akceptovatelné, aby až v závislosti na výsledku sporu obecné soudy rozhodly, že je třeba krátit odměnu ustanoveného zástupce, protože částka uplatněná žalobou byla s přihlédnutím ke všem okolnostem případu zcela neadekvátní (bod 10), jak uvedl ve svém rozhodnutí odvolací soud. Chtějí-li se obecné soudy zbavit negativních finančních konsekvencí pro stát, je nutno konstatovat, že tuto skutečnost mohly a měly vzít v potaz již v případě rozhodování o osvobození žalobce od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., když obvodní soud zároveň rozhodoval i o ustanovení advokáta podle ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř. (bod 7). Považovaly-li obecné soudy nároky žalobce (ve výsledku) za "nereálné" a "zjevně nadsazené", jak lze dovozovat z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (ten totiž mluvil o "neadekvátnosti částky uplatněné žalobou", o "nereálných požadavcích advokátova klienta", o "kverulantském klientovi", jenž "zjevně mnohonásobně nadsadí rozsah požadovaného peněžitého plnění" - viz bod 11) o odměně ustanoveného advokáta, je nutno podle názoru Ústavního soudu považovat jejich postup za logicky rozporný se zákonnými podmínkami ustanovení právního zástupce. Stěžovatel se v této souvislosti mohl legitimně spoléhat na to, že ke změně tohoto hodnocení nedojde zpětně, a to ani ve vztahu k výši jeho odměny za již provedené úkony (srov. nález ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10, bod 21). Platí přitom, že "je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu a jiný postup v takovém případě zpravidla nelze považovat za správný a spravedlivý" (nález sp. zn. IV. ÚS 763/05, N 82/41 SbNU 79). Z tohoto přístupu existuje výjimka (umožňující aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.) v tom případě, pokud obecný soud ukázal, že vyčíslení odměny za zastupování ustanoveným advokátem podle advokátního tarifu by mělo být v příkrém rozporu s paušální sazbou odměny za zastupování v jednom stupni podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (nález sp. zn. I. ÚS 1126/07, N 206/47 SbNU 647).
23. Ústavní soud na tomto místě považuje za nezbytné podotknout, že hlavní příčinou problémů stran odměňování ustanoveného zástupce je chybějící ucelená úprava právní pomoci (srov. k tomu Kudynová, A.: Bezplatná právní pomoc v České republice - současná situace a připravovaná legislativa. Časopis pro právní vědu a praxi, 2/2010, s. 130-135). Systém právní pomoci totiž "díky své procesní a judikatorní roztříštěnosti, jakož i systémovým nedostatkům, z ústavního hlediska volá po komplexní úpravě, která by však nutně nemusela vést k dramaticky vyšším státním výdajům, neboť stávající systém je mj. poznamenán špatným zacílením takto vynaložených prostředků" (viz Baňouch, H.: Komentář k čl. 37 Listiny. In: Listina základních práv a svobod. Komentář. Eds. E. Wagnerová, V. Šimíček, T. Langášek, I. Pospíšil. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 777). Navzdory dobře odůvodněným výhradám odborné veřejnosti nebyla odpovídající právní úprava přijata, a je to tedy v prvé řadě právě nečinnost zákonodárce, která vede k problémům stran regulace odměňování ustanovených zástupců - advokátů. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že, jak uvedl ve svém vyjádření stran připravovaného zákona o bezplatné právní pomoci ministr spravedlnosti, výše odměny by měla být stanovena ve výši poloviny mimosmluvní odměny podle druhého oddílu advokátního tarifu (viz bod 5). Podle názoru Ústavního soudu nelze rozhodnutími obecných soudů nečinnost zákonodárce zásadně nahrazovat tím způsobem, že by docházelo k excesivnímu zasahování do legitimního očekávání ustanovených zástupců, kterým by v zásadě již na počátku řízení mělo být zřejmé, jak a podle čeho budou odměňováni. Je nepřijatelné, aby se vzhledem k absenci uspokojivé právní úpravy systému bezplatné právní pomoci, resp. odměňování ustanovených zástupců obecné soudy uchýlily k nečekanému a nepředvídatelnému snížení odměny stěžovatele, která dosahuje méně než 5 % předpokládané (navíc dle názoru obecných soudů formálně správně, tj. ve shodě s právními předpisy vypočtené - bod 10) výše odměny (bod 9), aniž by např. konstatovaly, že advokát některé vyúčtované úkony právní služby vůbec neprovedl či právní službu jako celek provedl zjevně nekvalitně (viz bod 4). Ničím nepodložená úvaha o bezpracném výdělku ustanoveného advokáta (bod 11) zastupujícího klienta majícího nereálné požadavky není v tomto kontextu namístě.
24. Nárok stěžovatele na přiznání odměny ustanoveného advokáta, ač vznikl v souvislosti s procesem (občanským soudním řízením) a je upraven v předpise procesním, je svou povahou nárokem hmotněprávním [srov. podobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2278/10, N 240/59 SbNU 443], a je proto kryt ústavně zaručeným legitimním očekáváním uspokojení daného nároku. Rozhodování soudů musí respektovat princip proporcionality, který vyžaduje, aby zásahy do základního práva a legitimního očekávání byly minimalizovány na co nejnižší možnou míru, což se nestalo. Jelikož z hlediska ústavnosti odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nemůže obstát, nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že obecné soudy porušením zákazu libovůle (body 22-23) a fair procesu (bod 21) zasáhly do legitimního očekávání stěžovatele podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. 39 Co 523/2009 zrušil. Ve zbylé části (ve vztahu k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2) pak ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. Ve shodě s doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů pro nápravu zásahu do stěžovatelových základních práv totiž postačí zrušit toliko rozhodnutí odvolacího soudu.