36. Je tedy zřejmé, že s ohledem na výše nastíněný charakter deliktu, kterým byla poškozené způsobena újma v oblasti osobní integrity, pociťuje stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů oprávněně jako nespravedlivé, jako svého druhu další újmu, tentokráte ze strany státu. Ačkoliv lze v obecné rovině souhlasit s míněním vedlejšího účastníka o tom, že účelem trestního řízení není v první řadě zajištění náhrady škody způsobené poškozenému trestným činem, když takový nárok může poškozený uplatnit především v občanskoprávním řízení, nelze ovšem v trestním řízení poškozeného, resp. jeho účast a realizaci jeho práv pokládat za toliko formální a nevýznamné, když žádný nárok na náhradu škody neuplatňuje, neboť jej uplatnit s přihlédnutím ke konkrétnímu případu ani nemůže. Ústavní soud v této spojitosti pokládá za vhodné obiter dictum poznamenat, že koncentrace pozornosti primárně na práva obžalovaného za současného "upozadění" role poškozeného může v závislosti na míře tohoto disproporčního přístupu vést rovněž k porušení principu rovnosti účastníků řízení, jak vyvěrá z čl. 96 odst. 1 Ústavy i čl. 37 odst. 3 Listiny.
37. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces zakotveného čl. 36 odst. 1 Listiny a přistoupil ke zrušení stěžovaných soudních rozhodnutí.