38. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma
Hlasoval jsem proti výroku nálezu proto, že stále vycházím z názoru, který je vyjádřen v nálezusp. zn. II. ÚS 528/02ze dne 2. 2. 2005 (N 23/36 SbNU 287) a který byl většinově druhým senátem přijat. Jde konkrétně o závěr, že zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") předpokládá vrácení zemědělského majetku, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je tento majetek chráněn. V tomto nálezu bylo také připomenuto, že stát musí svůj závazek vydat restituční zákon ohledně církevního majetku vyplývající z ustanovení zákona o půdě splnit, neboť musí naplnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení. Dále vycházím ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.), ve kterém se plénum Ústavního soudu většinově shodlo na názoru, že "je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmiňované vztahy přijetím dalšího zákona. Kasuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné".
V následujícím období reagoval Ústavní soud na nečinnost Parlamentu České republiky v řešení otázky zmírnění majetkových křivd ve vtahu k církvím v plenárním nálezusp. zn. Pl. ÚS 9/07ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), v jehož výroku II konstatoval, že "Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod".
Tomuto závěru rozumím tak, že pokud by Parlament České republiky byl v předmětné věci stále nečinný, otevíralo by to možnost řešit otázku majetkových křivd, kterých se na církvích a náboženských společnostech dopustil minulý režim, cestou individuálních žalob. Ta možnost se ve vztahu k zemědělskému majetku otevírá tím, že zákon o půdě v ustanovení § 32 odst. 1 výslovně stanoví, že "ode dne účinnosti tohoto zákona se nepoužijí ustanovení zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě". V navazujícím odstavci 2 uvedeného ustanovení se pak stanoví, že za okamžik přechodu na stát se považuje den faktického převzetí nemovitostí státem, což ve vazbě na vymezení rozhodné doby, za niž lze nárok uplatnit, znamená, že by bylo možné požadovat jen ten majetek, který fakticky přešel na stát v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
V situaci, kdy Parlament České republiky prokazatelně není nečinný, a naopak probíhá proces schvalování zákona, který má řešit odčinění majetkových křivd církví a náboženských společností, považuji kasuistické řešení tohoto problému za předčasné. Ústavní soud měl vyčkat dokončení legislativního procesu a rozhodovat až po jeho skončení. Po stránce formální nic nebránilo přerušení tohoto řízení až do skončení legislativního procesu, a to mimo jiné i proto, že nelze při neznalosti konečného legislativního řešení předvídat, jaké důsledky pro tento konkrétní případ může nová úprava mít.
Mám výhrady i k odůvodnění nálezu. Při posuzování individuální stížnosti nelze přehlížet konkréta a jejich vliv na posouzení ústavnosti postupu obecných soudů v konkrétním řízení. Ústavní soud se nevypořádává s faktem, že předmětem řízení před obecnými soudy byla klasická vindikační žaloba na vyklizení předmětných pozemků jako formy jejich vydání, opírající se o tvrzení, že vlastnické právo stěžovatelky nikdy nezaniklo, a současně žaloba na určení vydržení vlastnického práva ke stejným pozemkům, opírající se o tvrzení, že stěžovatelka předmětné pozemky po celou dobu držela v dobré víře, že je jejich vlastník, ačkoliv jedno vylučuje druhé, na což správně poukázal Nejvyšší soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti. Co si vlastně měly obecné soudy s takto v jednom řízení podanými žalobami počít? Závěr Ústavního soudu vyjádřený v bodu 37 nálezu, že obecné soudy nepřihlédly k legitimnímu očekávání stěžovatelky vyplývajícímu z ustanovení § 29 zákona o půdě, není s ohledem na konkrétně uplatněné nároky přiléhavý, protože stěžovatelka se ničeho takového nedomáhala. Bylo tedy spíše namístě se zabývat tím, zda ze strany obecných soudů nedošlo k porušení procesních pravidel, konkrétně ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, které soudci ukládá, má-li za to, že věc je možné posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzvat jej, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností.