26. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny stanovuje, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) tak, aby byl minimalizován zásah do základních práv dotčeného, která jsou ve hře. Pokud se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237)]. Ústavní soud zasáhne vždy, zjistí-li v postupu obecných soudů prvek libovůle. V nálezu sp. zn. I. ÚS 534/03 (viz níže) např. uvedl: "[o] takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem. Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů i za situace, pokud zjistí, že interpretace předpisů obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tak je tomu i v případě, interpretují-li obecné soudy určité zákonné ustanovení natolik extenzivně, že tím založí povinnost jednotlivci jednat nad rozsah zákona, čímž dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Bylo již Ústavním soudem judikováno [např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107)], že ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny má dvě dimenze, přičemž ta první zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny na individuální osoby a ta druhá představuje strukturální princip demokratického právního státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stejně tak stanovování povinností soudem je limitováno zákonem při současném zachování základních práv a svobod.". O libovůli jde dle názoru Ústavního soudu i v případě, kdy obecné soudy nedostojí povinnosti svá rozhodnutí v příslušném ohledu řádně, tj. adekvátně, racionálně a logicky odůvodnit [např. nález sp. zn. I. ÚS 534/03 ze dne 13. 9. 2004 (N 126/34 SbNU 285)]; dále v případě, že rozhodnutí vykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry; a dále pak v případě, je-li výklad a použití "jednoduchého" práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [např. v důsledku přepjatého formalismu - viz např. nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)].
27. Při výkladu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, tedy ochrany rodinného života, resp. respektu k rodinnému životu Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10. 2007 (N 157/47 SbNU 53) zdůraznil, že základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, jakkoliv tradiční pojetí rodiny prošlo v uplynulé době vývojem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399)]. Základním prvkem rodinného života je nadále soužití rodičů a dětí (rozhodnutí ve věci Kutzner vs. Německo ze dne 26. 2. 2002), neboť právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče a výchova ze strany rodičů, na niž mají děti právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93)].
28. Zásah do práva na rodinný život představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte (viz rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta vs. Itálie ze dne 13. 7. 2000). Orgány veřejné moci mají i pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (Kutzner proti Německu či nález sp. zn. II. ÚS 838/07 - viz výše), přičemž k těmto pozitivním povinnostem se řadí vedle aktivní pomoci s osobními, sociálními, zdravotními či majetkovými obtížemi i povinnost rodiče informovat a řádně poučit o možných následcích jeho jednání (viz rozsudek ESLP ve věci W. vs. Spojené království). Základní právo na nerušený rodinný život jako subjektivní veřejné právo pak ve shodě s judikaturou ESLP taktéž chrání právo rodiče na přijetí opatření ze strany státních orgánů směřujících k jeho obnovenému soužití s dítětem (viz rozhodnutí ve věci Eriksson vs. Švédsko ze dne 22. 6. 1989), a to v co nejkratší době, s ohledem na skutečnost, že prostý běh času může vést k nenapravitelným důsledkům pro vztahy mezi dětmi a rodičem, který s nimi nežije (viz rozhodnutí ve věci Ignaccolo-Zenide vs. Rumunsko ze dne 25. 1. 2000).
29. ESLP již mnohokrát uvedl (viz např. rozhodnutí ve věci Fiala proti České republice ze dne 18. 7. 2006 a Bergmann proti České republice ze dne 27. 10. 2011), že základním cílem čl. 8 Úmluvy je sice ochrana jednotlivce před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci, toto ustanovení však smluvnímu státu neukládá jen povinnost zdržet se takových zásahů: tento spíše negativní závazek může být doplněn o pozitivní závazky, jež jsou pevně spjaty s účinným respektováním soukromého či rodinného života. Ty mohou zahrnovat přijetí opatření směřujících k respektování rodinného života až po úroveň vztahů mezi jednotlivci, k nimž mimo jiné patří zavedení vhodného a dostatečného právního nástroje k zajištění legitimních práv zúčastněných osob a plnění soudních rozhodnutí, popř. vhodných zvláštních opatření (viz rozhodnutí ve věci Zawadka proti Polsku ze dne 23. 6. 2005). Z čl. 8 tak vyplývá právo rodiče na to, aby byla přijata opatření, která mu umožní styk s jeho dítětem, i povinnost vnitrostátních orgánů taková opatření přijmout. Dle ESLP je třeba na tyto zásady nahlížet tak, že se uplatní též v případě sporů mezi rodiči ohledně styku s dítětem (viz rozhodnutí ve věci Mihailova proti Bulharsku ze dne 12. 1. 2006). Povinnost státních orgánů přijmout taková opatření, která umožní kontakt rodiče s dítětem, totiž není absolutní a porozumění a spolupráce všech zúčastněných osob vždy představují důležitý faktor. Státní orgány sice mají vyvíjet snahu, aby této spolupráci napomohly, ale jejich povinnost využít donucovacích prostředků nemůže být neomezená: musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob a zejména na nejvyšší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává čl. 8 Úmluvy (viz rozhodnutí ve věci Voleský proti České republice ze dne 10. 6. 2003). ESLP ve své judikatuře konstantně připouští, že v této citlivé oblasti je k donucovacím prostředkům třeba přistupovat s maximální opatrností (rozhodnutí ve věci Reigado Ramos proti Portugalsku ze dne 22. 11. 2005) a že čl. 8 Úmluvy v žádném případě neopravňuje rodiče k tomu, aby vyžadoval přijetí opatření, jež by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte (rozhodnutí velkého senátu ve věci Elsholz proti Německu ze dne 13. 7. 2000). Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo možné v daném případě rozumně očekávat (rozhodnutí ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. 6. 2000). Je třeba připomenout, že v takových případech se vhodnost opatření posuzuje podle rychlosti jeho provedení (rozhodnutí ve věci Maire proti Portugalsku ze dne 26. 6. 2003).
30. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 25/03 ze dne 24. 11. 2004 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) se vyslovil Ústavní soud k průtahům v řízení o úpravě styku s nezletilými, když uvedl, že ve "vztahu k obsahu čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) je vždy zdůrazňována povinnost soudu hodnotit z tohoto hlediska konkrétní situaci, a to na základě posouzení provedených důkazů a zjištěných skutečností [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 112/97 ze dne 10. 3. 1998 (N 35/10 SbNU 229)]. Současně Ústavní soud byl nucen přihlédnout i ke specifickým podmínkám řízení ve věci péče o nezletilé, které jsou v obecné rovině charakterizovány především jako sledování a chránění zájmů dětí, které převyšují zájmy ostatních účastníků řízení, byť je nepochybné, že zájmem společnosti je především vytvářet takové společenské, sociální a morální prostředí, aby ke konfliktu zájmů všech zúčastněných, tj. rodičů, nezletilých i jejich kolizních opatrovníků, nemuselo docházet. Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte za situace, kdy, jak vyplývá ze znaleckých posudků i zpráv odborných lékařů předložených v průběhu řízení, nebylo příčinou zcela negativního postoje nezletilého ke stěžovateli úmyslné ovlivňování třetími osobami.".
IV.
31. V nyní projednávaném případě je nepochybné, což z četných provedených důkazů vyplynulo, že matka na nezletilého negativně nepůsobila, stykům s otcem nebránila (např. bod 15). Obecné soudy své rozhodnutí o uložení donucovací pokuty matce založily na úvaze, že je povinností rodiče na dítě, které o své vůli styk s druhým s rodičů odmítá, aktivně působit a případně i jeho vůli překonávat. K tomu Ústavní soud uvádí, že otázka povinnosti jednoho z rodičů aktivně působit na nezletilého k tomu, aby i proti své vůli udržoval styk s druhým z rodičů, resp. možnosti toto aktivní působení vynucovat prostřednictvím právních nástrojů v rámci výkonu rozhodnutí, je v obecné rovině dle názoru Ústavního soudu neřešitelná (bod 30), neboť vždy je třeba vycházet čistě z individuálního rozměru každého jednotlivého případu. Rodinné vztahy jsou totiž primárně založeny na jiných než právních normativních systémech, a proto právo, byť má a musí do těchto vztahů vstupovat (body 27, 28 a 29), musí být interpretováno a aplikováno nikoli mechanicky, formalisticky, ale citlivě, s výlučným ohledem na svůj účel. Rodina není obchodní společnost, právně nelze uchopit a vymezit všechny vazby mezi rodinnými příslušníky na rozdíl od toho, jak je tomu mezi statutárními orgány, ba právě naopak je třeba vždy na základě individuálních okolností hledat řešení, jež v maximální možné míře povede k zákonem předvídanému účelu, v daném případě k zajištění vztahu otce a syna (bod 28).
32. V rovině podústavního práva se k účelu a smyslu výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí vyjádřil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. 3. 2006 sp. zn. 5 Tdo 1628/2005 nebo ze dne 7. 7. 2005 sp. zn. 8 Tdo 806/2005, kde uvedl, že "výkon rozhodnutí slouží k nucené realizaci (za účasti státního donucení) těch práv a povinností, jež byly kvalifikovaně deklarovány (konstituovány) soudními rozhodnutími a dalšími tzv. exekučními tituly (viz § 274 o. s. ř.). Podle § 251 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Výkon rozhodnutí tedy není ani sankcí za porušení práva, ani trestem z pohledu práva veřejného, nýbrž sleduje výlučně uskutečnění toho, co v konkrétních - a jde-li o výkon soudních rozhodnutí typicky soukromoprávních - poměrech nebylo uskutečněno (plněno) dobrovolně. Soustředění do konkrétního právního vztahu dítěte, rodičů, případně dalších osob, jsou-li nositeli příslušných práv (tj. okruhu účastníků řízení, z něhož vzešel vykonávaný titul), a cíl (smysl a účel), jímž je nastolení právě těch poměrů (právních postavení, resp. struktury práv a povinností), které odpovídají obsahu výroku exekučního titulu, jenž je vykonáván, jsou pro zacházení s institutem výkonu rozhodnutí podle § 272 až 273a o. s. ř. rozhodující; veřejnoprávní přesah je vystižen jen tím, že stát přebírá logicky odpovědnost za to, že rozhodnutí vydaná soudy - v jednotlivých věcech - budou reálně respektována. Tyto znaky se pak logicky spojují i s jednotlivými dílčími instrumenty výkonu rozhodnutí včetně jeho způsobů; platí tudíž i pro způsob výkonu rozhodnutí podle § 273 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Ani pokuta podle § 273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není sankcí či trestem, ale slouží jen a výlučně k tomu, aby jejím prostřednictvím byl povinný subjekt přinucen jednat tak, jak to odpovídá exekučnímu titulu. Její povaha je zcela shodná s faktickým odnětím dítěte podle § 273 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; od něho se liší jen tím, že k odnětí dítěte působí toliko nepřímo (k tomu viz též Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a. s., 2004, s. 729 až 737). Lze proto shrnout a zdůraznit, že pokutu podle § 273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nelze vnímat jako sankci za porušení práva, nýbrž jako prostředek donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Neméně důležité je, že uložení pokuty zde sleduje především ochranu zájmu jednoho z účastníků řízení (na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu), a má tedy zásadně charakter soukromoprávního prostředku směřujícího k tomu, jak se domoci subjektivního práva.". Doktrína k tomu pak uvádí, že činnost soudů v řízení o výkon rozhodnutí podle § 272 a násl. o. s. ř. je bezesporu velice citlivou záležitostí, přičemž hlavními požadavky kladenými na toto řízení je ochrana práv nezletilých dětí, rychlost a efektivita (viz Králíčková Z. In Drápal, L. a kol.: Občanský soudní řád II, komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2270 a násl.).
33. Právě shora vymezený specifický účel a povahu vykonávacího řízení ve věcech péče o nezletilé, v daném případě uložení donucovací pokuty matce, obecné soudy nerespektovaly, když při posouzení věci postupovaly mechanicky v modelu "pokuta = sankce / trest.". V rámci tohoto modelu se pak soudy omezily na prosté hledání viníka (body 30 a 32) toho, že nezletilý odmítá kontakt s otcem, přičemž po prokázání, že otec odmítání nezletilého nikterak nezavinil, zbyla v jejich uvažování (v až příliš zažitém černo-bílém modelu: zlý rodič x hodný rodič) jediná možnost, a to, že "vinu" nese matka, která na nezletilého dostatečně aktivně nepůsobila. Přitom odmítly respektovat, lépe řečeno připustit, že i nezletilý (v té době 7-8letý) může mít vlastní názor, činit vlastní rozhodnutí a úsudky, což ostatně pregnantně vyjádřil odvolací soud, když "s nepokojem vzal na vědomí skutečnost, že soud prvního stupně přistoupil k výslechu nezletilého.". Za zcela iracionální je pak nutno považovat závěr obecných soudů, že matka, která se striktně řídila doporučeními odborníků, měla jejich závěry ignorovat, nebo si najít odborníky, kteří by jí radili něco jiného (bod 22). Za této situace pak soudy zvolily uložení donucovací pokuty matce, a to i přes to, že jimi ustanovení znalci možnost vynucení této povinnosti považovali za minimální (body 13, 15 a 17). V tomto světle se pak od počátku jeví uložení donucovací pokuty matce jako neefektivní prostředek dosažení účelu - umožnění styku nezletilého s otcem, přičemž jiné možnosti, které soudům i v té době dával k dispozici právní řád a které by k zamýšlenému výsledku vést mohly, soudy ignorovaly. Jakkoli lze pochopit postup (stejně neefektivní) otce nezletilého (tedy hledání příčiny odmítání u druhého z rodičů), nelze jej pochopit a tolerovat u obecných soudů, které jsou v prvé řadě povolány k ochraně základních práv, a to i skrze pozitivní povinnosti (body 28 a 29) samy aktivně konat, a umožnit tak styk rodiče a dítěte (v rámci nesporného řízení). Soud sice nemůže při výkonu rozhodnutí zkoumat důvody a správnost vykonávaného rozhodnutí a nemůže ani hodnotit jeho povahu či formu nad rámec právě předpokladů vykonatelnosti, nicméně pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé není obvyklé na rozdíl od jiných řízení typické jednorázové řešení věci, naopak soud péče o nezletilé má přímo povinnost ex offo reagovat na případné změny rozhodné pro úpravu poměrů nezletilého dítěte, a to až do jeho zletilosti (viz Křiváčková, J., Bartoníčková, K.: Problematické aspekty využití institutu předběžných opatření ve věcech péče soudu o nezletilé při změně poměrů. Právní rozhledy, 2009, č. 3, s. 102). V daném případě je Ústavní soud přesvědčen o tom, že zejména krajský soud setrvale interpretoval a aplikoval příslušná zákonná ustanovení excesivně a zcela bez vazeb na ústavní pořádek.
34. Ve věcech rodinných, více než kde jinde, hraje otázka délky řízení klíčovou roli (bod 28). I kdyby Ústavní soud připustil, že v době podání návrhu otce byla situace řešitelná skrze jeho návrh, tedy uložením donucovací pokuty matce, je očividné, že po letech řízení (viz část II) je jeho výsledek absurdní; pokud by šlo ze strany matky jen obtížně vynutit styk s otcem u 8letého nezletilého (bod 15), je jeho vynucení ze strany matky u dnes 16letého mladého muže zcela nereálné (bod 9). Obecné soudy, resp. soud odvolací 3x zrušil zamítavé rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž nakonec ve věci sám rozhodl, a to z důvodů, které možná (a Ústavní soud o tom vážně pochybuje) měly zajistit maximální úplnost a správnost skutkových zjištění, avšak s výsledkem zásahu do základních práv nakonec všech účastníků řízení, neboť vedly k pravému opaku, a to k totálnímu odloučení rodiče a dítěte. Neustálá snaha o vysvětlení rozporů ve znaleckých posudcích (které sami znalci označili vlastně za nerozporné), zadávání nových znaleckých posudků (které nakonec pro značný časový odstup nebyly použity), odmítání závěrů ošetřujícího psychologa hned v počátku řízení (bod 14) a setrvalé odmítání respektovat autonomii nezletilého nakonec vedly k tomu, že nezletilý skončil v péči psychiatrů (bod 17). Takové pochybení je zcela flagrantním porušením práv všech zúčastněných (tedy otce, matky a nezletilého) a mělo za následek totální, a možná již nikdy nereparovatelné, odloučení otce a dítěte, jakož i zcela zásadní zásah do osobnostní integrity nezletilého.
35. Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že nerespektováním principů obsažených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a omezení plynoucích z čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 20 Cdo 3898/2009 a výroky I, II a IV usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 21 Co 155/2009 porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (body 26, 28 a 29), stejně jako bylo zasaženo do totožného práva nezletilého.
36. Závěrem se Ústavní soud důrazně ohrazuje proti tomu, aby shora uvedené závěry byly vnímány jako "vítězství" nebo "prohra" otce či matky, když jediným smutným výsledkem celého řízení před obecnými soudy je narušený, ne-li zničený vztah otce se synem, a to i v důsledku fatálního selhání justice, přičemž nezbývá než doufat, že i přes značné odloučení se podaří tento vztah obnovit, nikoliv však za pomoci soudního rozhodování, nýbrž moudrým a citlivým jednáním otce a doufejme i syna.
37. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.