Pamatuji si, že bylo tehdy nemálo dříve dobře kádrově prověřených posléze pánů ředitelů, kteří vymýšleli a zkoušeli praktiky, jak restituentům klást překážky v restituci, aby se posléze mohli majetku sami chopit v privatizaci.
Vzpomínám si naopak, jak jsme s několika kolegy jako advokáti zastupovali v restitucích povinnou osobu a přitom se domluvili na pravidlu, že, pokud tomu tak bude, obratem upozorníme toho, kdo našeho klienta vyzval k vydání věci, že věc ve smyslu restitučního zákona nedrží, aby žadatel ještě stihl vyzvat skutečnou povinnou osobu. Mohu dodat, že ani při stovkách dohod o vydání věci, které prošly našima rukama, se nikdy nestalo, že by náš klient dohodou vydával věci, které k rozhodnému datu nedržel...
Pamatuji si také, jak mi vstřícný noční vrátný jednoho muzea v poslední den lhůty pro doručení výzvy někdy kolem 22. hodiny převzal výzvu a orazítkoval a podepsal se na její kopii...
Patřil jsem k těm, kteří restituentům nezáviděli, a podvědomě si byl vědom werichovské hlášky, že "když se loď potápí, je to fofr", přičemž jsem vždy měl na mysli především přirozeným právem dané oprávněné zájmy restituentů.
Kdo má morálně k věci hlubší vztah?
Vlastník hradu, jehož rodina zde žila s přerušením v dobách totalitních od počátků ve 13. století po mnoho generací, nebo kastelán z doby, kdy byl hrad vynuceně státním, který si tehdy do hraběcí postele přivedl svoji budoucí manželku?
Toho, komu tyto střípky nepostačí k vytvoření plastického obrazu doby, doporučuji na doplnění vynikající román olomouckého spisovatele a advokáta Petra Rittera Wirth versus stát.
x x x
Stát formálně v minulosti sebral, stát měl vracet, a to tak, že státní podniky vydávaly, státní notářství registrovala, stát požadoval výpis z evidence nemovitostí, který vydávalo státní středisko geodézie. Šlo to tehdy, kdy se zestátňovalo, také tak obtížně, jako když se po listopadu 1989 restituovalo?
Nezapomněl jsem na ubezpečení, kterého se mi dostalo od jednoho památkáře, že zámek bude sice nakonec restituován, ale můj stařičký klient se toho vzhledem k účelovému odporu povinné osoby již nejspíše nedožije. Kde je památkáři konec, mohl bych se naštěstí na zámecké adrese dnes zeptat dosud žijícího bývalého klienta...
Neválčili jsme snad s přepjatým formalismem, nevadila nám v restitučních věcech do očí bijící nespravedlnost? (poznámka pod čarou č. 1)
Byla naštěstí celá řada případů, kdy nakonec rozhodl moudrý soudce, kdy restituci dovedl ke spravedlivému konci nález Ústavního soudu...
x x x
Restituční spor dvou skupin fyzických osob byl vždy ten lidsky nejobtížnější.
Býval bych si snad v dobách předlistopadových koupil chatu či chalupu po emigrantovi?
Jak subjektivně dobrá asi byla analogicky dobrá víra toho, kdo chtěl zapustit kořeny v majetku ad restituendum, který byl zprvu blokován, posléze vydán někým, možná k tomu neoprávněným, o nějž se vedl soudní spor?
Je situace v katastrálním území, v němž leží předmětné nemovitosti, natolik anonymní, že by se netušilo, že může být restituováno a že jsou k tomu připravení restituenti?
Proč převodce majetku z dob, kdy restituce běžely či byly na spadnutí, vydával záhy po převodu, ač již nebyl osobou, která věc drží, a nemohl si toho přece být nevědom?
Co jiného by býval mohl učinit nedávný nabyvatel, byl-li by vyzván, než věc vydat?
Kdo věc vlastně držel?
Neznali se přitom statutární zástupci obou zúčastněných státních podniků třeba i osobně?
Jak dlouhá by zůstala lhůta k výzvě o vydání věci, začali-li by všichni restituenti obstarávat výpis z evidence nemovitostí až v den účinnosti zákona?
Skutečně se nikdo nedozvěděl, že státní notářství registrovalo dohodu o vydání věci?
x x x
Dospěl jsem k závěru, že zde bylo až příliš mnoho náhod...
Odůvodnění vyhovujícího nálezu, které vzniklo v mém soudcovském týmu, tak mělo znít:
"Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezysp. zn. III. ÚS 138/2000ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451) in fine,sp. zn. III. ÚS 303/04ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555),sp. zn. III. ÚS 351/04ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375),sp. zn. III. ÚS 501/04ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445),sp. zn. III. ÚS 606/04ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421),sp. zn. III. ÚS 151/06ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57),sp. zn. IV. ÚS 369/06ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303),sp. zn. III. ÚS 677/07ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny.
Ústavní soud považuje v této souvislosti za podstatné vyzdvihnout, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 77/06ze dne 15. února 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace.
Dále pokládá Ústavní soud za nutné poznamenat, že ve své judikatuře týkající se restitučních nároků akcentuje zásadu, podle které je nutno restituční předpisy vykládat v duchu jejich smyslu a účelu, což s sebou, inter alia, nese i zvýšené nároky na hodnocení způsobu, jakým se restituenti snažili svých oprávněných nároků domoci. Např. v nálezusp. zn. I. ÚS 3248/10ze dne 17. května 2011 (N 95/61 SbNU 463) Ústavní soud vyzdvihl, že je povinností obecných soudů poskytovat ochranu dobré víře stěžovatelů (příp. i jejich právních předchůdců), jejich důvěře v akty státní, jakož i v celkový postup státu ve vztahu k jejich vlastnictví v předmětném časovém období. Porušení této povinnosti vede nevyhnutelně k porušení základního práva stěžovatelů na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jelikož strůjcem jejich dobré víry byl právě stát. Ústavní soud rovněž připomíná svůj nálezsp. zn. I. ÚS 177/95ze dne 5. listopadu 1996 (N 115/6 SbNU 329), v němž dovodil, že za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, drží (stát nebo jinou právnickou osobu). Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu.
Ze skutkového stavu, který byl spolehlivě a důsledně zjištěn v průběhu dokazování před soudem prvního stupně a který stěžovatelé nerozporují (viz str. 3 in fine každé z ústavních stížností), je naprosto evidentní, že stěžovatelé se svým restitučním nárokem nebyli úspěšní v důsledku vážných pochybení státu a formalistického přístupu obecných soudů k okolnostem rozhodným pro vyhodnocení postupu stěžovatelů.
Ústavní soud zde musí nejdříve poukázat na to, že stěžovatelé si opatřili výpis z příslušné evidence nemovitostí dne 18. ledna 1991, tedy, jak stěžovatelé ve své stížnosti sami poukázali, dva dny před schválením zákona č. 87/1991 Sb. Tehdy byl v této evidenci jako vlastník nárokovaných nemovitostí stále ještě veden stát, resp. státní podnik Pozemní stavby Ostrava jako subjekt oprávněný hospodařit s tímto majetkem. Z provedeného dokazování plyne, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 1. listopadu 1990 uzavřené mezi státním podnikem Pozemní stavby Ostrava a státním podnikem Stavomontáže Ostrava byla podána žádost o provedení změny v evidenci nemovitostí datovaná dnem 19. listopadu 1990. Z dokazování vyplynulo, že k této změně došlo v průběhu ledna 1991, přičemž přesné datum se Okresnímu soudu v Ostravě nepodařilo zjistit (viz str. 5 ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 23. května 2005). Je patrné, že ke změně v evidenci nemovitostí, to jest k vyřízení zmíněné žádosti, muselo dojít mezi 19. lednem a 31. lednem 1991. Kdyby si tedy stěžovatelé byli opatřili výpis o něco později, jejich výzva by byla směřovala vůči skutečnému držiteli nárokovaných nemovitostí, a k soudnímu sporu a různým pochybnostem tak zřejmě vůbec nemuselo dojít. Pouze krátký časový úsek (možná i pouhého jednoho dne) dělil stěžovatele od zjištění skutečné povinné osoby a v posledku i od vleklého a dosud neúspěšného soudního sporu.
Pochybení státu je třeba spatřovat ve dvou rovinách. Nejprve v tom, že Pozemní stavby Ostrava, státní podnik, reagoval na vzpomínanou výzvu stěžovatelů ze dne 3. dubna 1991 adresovanou tomuto subjektu prostřednictvím Ing. A. P. tak, že jako osoba povinná (ve smyslu § 4 zákona č. 87/1991 Sb.) začal se stěžovateli jednat, a na základě těchto jednání s nimi také uzavřel dohodu o vydání nárokovaného majetku, a to dokonce dvakrát, jak bylo nastíněno výše. Lze naprosto souhlasit s údivem Krajského soudu v Ostravě, který v odůvodnění svého rozsudku č. j. 11 Co 119/2006-204 ze dne 30. května 2006 takové jednání státního podniku označil za ,skutečně nepochopitelné' (viz str. 4 uprostřed), neboť Pozemní stavby Ostrava, státní podnik, si musel být vědom, že následkem uzavření hospodářské smlouvy se státním podnikem Stavomontáže Ostrava z 1. listopadu 1990 došlo ke změně držitele uvedených nemovitostí, když nabyvatelem se stal posledně zmíněný subjekt. Pozemní stavby Ostrava, státní podnik, tedy žádný vztah k nárokovaným nemovitostem již neměl, a tudíž nemohl vystupovat ani jako osoba povinná ve smyslu § 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nic na tom nemůže změnit skutečnost, že obzvláště období první poloviny 90. let (a první tři porevoluční roky vůbec) se všeobecně vyznačovalo značnou mírou proměn, neuspořádanosti i chaotického stavu věcí, kteréžto jevy byly charakteristické i nevyhnutelné (a v tomto ohledu symptomatické) ve světle probíhající transformace směrem od totalitního státu k demokratickému právnímu státu.
Druhého pochybení se stát dopustil skrze Státní notářství v Ostravě, které v době, kdy mělo registrovat první dohodu o vydání nemovitých věcí uzavřenou mezi stěžovateli, Š. P. a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava dne 9. listopadu 1991, musilo zjistit, že předmětné nemovitosti drží jiná právnická osoba, jelikož zprávou Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 2. května 2005 bylo bezpečně zjištěno, že ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích (1. dubna 1991) v evidenci nemovitostí byl zapsán státní podnik Stavomontáže Ostrava. O to výraznější pochybení se jedná, jestliže tentýž státní orgán zaregistroval (pod č. j. Reh 64/92 ze dne 18. března 1992) druhou dohodu o vydání nárokovaných nemovitých věcí ze dne 9. března 1992 (a nikoli 9. března 1991, jak zřejmě omylem uvádí Okresní soud v Ostravě na straně 3 svého rozsudku ze dne 23. května 2005), tentokráte již uzavřenou výhradně mezi stěžovateli a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava (toho času v likvidaci), přičemž ani napodruhé nedošel k závěru, že povinná strana dohody již dávno (téměř jeden rok) není držitelem předmětných nemovitých věcí. Navíc z dokazování provedeného před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že Stavomontáže Ostrava, státní podnik v likvidaci, který nabyl předmětné nemovitosti na základě zmíněné hospodářské smlouvy od státního podniku Pozemní stavby Ostrava, uzavřel s vedlejším účastníkem J. M. dne 17. 4. 1992 kupní smlouvu, na jejímž základě přešly stěžovateli nárokované nemovitosti do vlastnictví této fyzické osoby. Z dokazování je rovněž patrné, že Státní notářství v Ostravě tuto kupní smlouvu také zaregistrovalo (pod č. j. R I. 837/92 ze dne 6. 5. 1992), aniž opět shledalo jakékoli vady, přestože v té době již mělo zaregistrovánu i dohodu o vydání týchž nemovitých věcí uzavřenou mezi stěžovateli a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava, přičemž k registraci posledně uvedené dohody došlo necelé dva měsíce před registrací kupní smlouvy mezi vedlejším účastníkem a státním podnikem Stavomontáže Ostrava.
Jak vyplývá ze stručné rekapitulace obou soudních řízení, obecné soudy stěžovatelům vytkly skutečnost, že při adresování výzvy vycházeli z výpisu z evidence nemovitostí v době, kdy zákon o mimosoudních rehabilitacích ještě nebyl schválen. Z jejich postoje je patrné, že stěžovatelé si měli pořídit výpis alespoň ke dni nabytí účinnosti tohoto předpisu, což dle obecných soudů neudělali. Takový přístup je ovšem ve světle následujících důvodů nadmíru formalistický. Obecným soudům sice není možné vyčítat ústavně nekonformní výklad ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. potud, pokud dospěly k závěru, že stěžovatelé měli vycházet z aktuálního výpisu z evidence nemovitostí tak, jak Ústavní soud dovodil ve svém shora citovaném nálezusp. zn. I. ÚS 177/95. Jinak se ovšem jeví otázka posouzení ústavní konformity jejich výkladu téhož ustanovení, pokud obecné soudy stěžovatelům vytkly nedostatek obezřetnosti či náležité opatrnosti. Takový závěr by byl namístě pouze v případě, kdyby se státní orgány nebyly dopustily výše popsaných selhání. Jednání státu, ať již v podobě státního podniku Pozemní stavby Ostrava či Státního notářství v Ostravě, totiž vedlo k oprávněnému utvrzení dobré víry stěžovatelů, že jednají se skutečnou povinnou osobou, a nikoli toliko s osobou domnělou. Jestliže případné pochybnosti stěžovatelů byly odstraněny vstřícným jednáním státního podniku, pak registrace dohody o vydání nemovitých věcí Státním notářstvím v Ostravě tyto eventuální pochybnosti najisto vyvrátila. Stěžovatelé tak nabyli legitimní očekávání, že restituční proces proběhne způsobem předvídaným zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Tuto skutečnost obecné soudy sice vzaly v potaz v rovině ,bereme na vědomí, ale ...', nicméně náležitou pozornost jí nevěnovaly, takže ve výsledku postavily svá rozhodnutí výlučně na tom, že stěžovatelé svůj nárok vůči skutečnému držiteli neuplatnili řádně a včas, jelikož vlastní chybou stavěli svůj nárok na předčasně opatřeném výpisu z evidence nemovitostí.
Ústavní soud se již otázkou výzvy jako právního úkonu a jeho interpretací zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezusp. zn. IV. ÚS 189/98ze dne 28. září 1998 (N 109/12 SbNU 107) dospěl mimo jiné k závěru, že takový projev vůle je třeba hodnotit nejen s ohledem na výkladová pravidla vztahující se k právním úkonům obecně ve smyslu § 34 a 35 občanského zákoníku, nýbrž i s ohledem na správnou interpretaci záměru, s jakým je výzva produkována. Ústavní soud v posledně uvedeném nálezu zaujal právní názor, že ,cílem výpovědi s funkcí výzvy je přimět adresáta k realizaci nějaké činnosti'. K tomu v daném případě došlo, když státní podnik Pozemní stavby Ostrava po doručení předmětné výzvy se stěžovateli o vydání věcí jednal, a dokonce takovou dohodu s nimi uzavřel, jak bylo výše podrobně rozebráno. Po vedlejším účastníkovi se tedy požaduje zaujetí stanoviska k obsahu žádosti, přičemž vedlejší účastník v souladu s tímto imperativem také jednal. Souhrnně vyjádřeno, vedlejší účastník sám v počáteční fázi chápal stěžovatelovo podání jako vybídnutí k realizaci určité činnosti, resp. určitých úkonů, tedy jako výzvu, na kterou také adekvátním způsobem reagoval.
Podle názoru Ústavního soudu je tedy při výkladu pojmu výzva ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, třeba postupovat v souladu s účelem tohoto restitučního zákona. Takový závěr však akcentuje též starší, leč dobová judikatura Nejvyššího soudu, který kupř. v rozsudku sp. zn. 4 Cz 100/92 vyslovil názor, že náležitosti výzvy k vydání věci vymezuje zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, jen po formální stránce tohoto právního úkonu (písemnost formy), a nikoli po stránce obsahové. Podle § 35 odst. 1 občanského zákoníku může být projev vůle učiněn nejen jednáním nebo opomenutím, ale též jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Stěžovatelům nelze vytýkat, že výzvu neuplatnili řádně, neboť ji adresovali osobě, která již nebyla osobou povinnou, když stát v podobě jím řízených subjektů tuto výzvu a následnou dohodu o vydání předmětných nemovitostí akceptoval.
Ústavní soud je nucen v této spojitosti zdůraznit, že stěžovatelům nelze vytýkat ,předčasnost' či snad přílišnou ,horlivost' v opatření si podkladových materiálů z evidence nemovitostí v době, kdy příslušný zákon o mimosoudních rehabilitacích ještě nebyl přijat. V té době již byl (od 1. listopadu 1990) účinný zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a zákon č. 87/1991 Sb. již byl ve stadiu finálního textu krátce před jeho přijetím zákonodárným sborem. Stěžovatelé nepochybili, jestliže se rozhodli pořídit si výpis z evidence nemovitostí již v lednu roku 1991. Je obecně známou skutečností, že tehdejší způsob evidence nemovitostí nepředstavoval spolehlivou službu veřejnosti, když zápisy do této evidence zvláště v období prvních několika let poslední dekády 20. století trpěly celou řadou nedostatků, zvláště překotností zápisů, nedostatky v samotném schvalování návrhů na zápis aj. Důkazem toho budiž i samotné přiznání Okresního soudu v Ostravě, jemuž se nepodařilo dohledat přesné datum, kdy došlo k zápisu práva hospodaření státního podniku Stavomontáže Ostrava na základě hospodářské smlouvy do patřičné evidence nemovitostí (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. května 2005). Kdyby stěžovatelé nebyli předložili svůj výpis z evidence nemovitostí provedený ke dni 18. ledna 1991, z něhož je zřejmé, že právo hospodaření náleželo státnímu podniku Pozemní stavby Ostrava, soud by zřejmě ani neměl jiné vodítko, že ke změně v evidenci nemovitostí vyvolané zmíněnou hospodářskou smlouvou musilo dojít v druhé polovině ledna 1991.
V této souvislosti pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že zápis do příslušné evidence nemovitostí měl toliko účinky deklaratorní, a nikoli konstitutivní. Nadto citovaný zákon o mimosoudních rehabilitacích v § 4 odst. 1 stanovil, že povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží (s vyjmenovanými výjimkami). Právě důraz či orientace zákona na držbu, ius tenendi, a nikoli na ius possidendi ztělesňuje stěžejní kritérium hodnocení či posuzování učiněné výzvy. Pakliže státní podnik Pozemní stavby Ostrava vystupoval v jednáních se stěžovateli jako držitel předmětných nemovitostí, uzavřel s nimi dohodu o vydání těchto nemovitých věcí, byly splněny podmínky pro vydání nemovitých věcí. Skutečnost, že vydávací povinnost mezitím přešla na jiný státní podnik v důsledku hospodářské smlouvy, nemůže tížit stěžovatele a být jim na újmu. Ostatně státní notářství, jak je výše uvedeno, dohodu o vydání nemovitých věcí stvrdilo registrací.
V této souvislosti nemůže Ústavní soud ponechat stranou ani hodnocení vzpomínané hospodářské smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu práva hospodaření z jednoho státního podniku na druhý. Obecné soudy měly pečlivěji zvážit, za jakých okolností byla hospodářská smlouva uzavřena, zejména co touto kontraktací smluvní strany sledovaly. Pakliže k převodu majetku mezi státními podniky nebyly dány vážné důvody, je namístě tuto skutečnost rovněž promítnout do posuzování toho, zda předmětná výzva byla učiněna řádným způsobem. Bezúčelné či dokonce záměrné transfery movitých i nemovitých věcí z jednoho subjektu na druhý v rámci státu nemohou sloužit jako důvod, který ve svém důsledku v těsném spojení s chaoticky a neúplně vedenou státní evidencí nemovitostí povede k prekluzi restitučního nároku a asperaci majetkových křivd, které mají být naopak napraveny, nikoli prohloubeny činností státu, ,převlečeného' za nejrůznější subjekty práva.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil postup obecných soudů jako nadmíru formalistický, který nebere zřetel na pečlivé zvážení všech relevantních okolností posuzovaného případu, a proto přistoupil ke zrušení ústavní stížností dotčených rozhodnutí obecných soudů, které tak porušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces."
x x x
Napoleon již na Svaté Heleně hodnotil dobu svého vládnutí slovy:
"Mou slávou není, že jsem vyhrál čtyřicet bitev, Waterloo setře vzpomínku na mnohá vítězství, ale tím, co nic nevymaže, je můj občanský zákoník".
Dovolím si závěrem dosadit do Napoleonova vzorečku:
Mou slávou není, že jsem ještě jako advokát četným restituentům pomohl k navrácení majetku, nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 773/07setře vzpomínku na mnohé tyto úspěchy, ale tím, co nic nevymaže, co bude žít věčně, je přibližně pětadevadesát procent odmítacích usnesení...
Okolnost, že jsem byl přehlasován, proto pokládám za nezapomenutelně smutnou...
---------------------------------
1) Srov. Nykodým, J. Nad jedním soudním rozhodnutím. Bulletin advokacie č. 4/1994, str. 25; Balík, S. "Obec" či "obecní úřad" aneb Quod licet Iovi non licet bovi. Bulletin advokacie č. 8/1994, str. 28-33.