Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem Štefánikova 1516, 742 21 Kopřivnice, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, č. j. 7 T 133/2004 - 952 ze dne 28. 7. 2010, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 55 To 24/2011 - 1088 ze dne 20. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti výše uvedeným soudním aktům ústavní stížností, aniž vyčerpal všechny relevantní procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V citovaném usnesení Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel náležitě poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek byl uplatnil. Ostatně ve své stížnosti ani netvrdí, že dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně vůbec podal.
V této souvislosti je totiž třeba poznamenat, že procesněprávní institut dovolání je s ohledem na výrazný ústavní a lidskoprávní rozměr trestního řízení nástrojem, který ve smyslu čl. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, umožňuje Nejvyššímu soudu poskytnout základním právům účinnou ochranu. Navíc z koncepce dovolání v trestním řízení lze usuzovat na to, že tento mimořádný opravný prostředek poskytuje stěžovateli ochranu práva na spravedlivý proces v širším rozsahu nežli ústavní stížnost.
Z povahy námitek stěžovatele je zcela zřejmé, že se týkají nepřiměřené délky trestního řízení. Na tomto místě je třeba upozornit, že Nejvyšší soud v rámci dovolacích důvodů tyto námitky již přezkoumává, a tudíž jsou tyto výhrady způsobilé pro přezkum v dovolacím řízení. Pro změnu judikatury Nejvyššího soudu byly rozhodující zvláště nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a I. ÚS 603/06 (viz zejména body 15 až 20 posledně jmenovaného), což rovněž dokumentuje celá řada rozhodnutí samotného dovolacího soudu (kupř. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 596/2005, 6 Tdo 595/2007, 3 Tdo 748/2007, 7 Tdo 1366/2007, 6 Tdo 715/2008 aj.). Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost zejména z toho hlediska, že stěžovatel byl zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, jenž si musí být vědom změn judikatury Nejvyššího soudu v otázce nepřiměřené délky trestního řízení, tedy že se jedná o námitky, kterých se lze v řízení před Nejvyšším soudem dovolat, přičemž sám dovolací soud disponuje dostatečně účinnými prostředky, jimiž může, dospěje-li k závěru o důvodnosti takových tvrzení, zjištěné porušení základního práva stěžovatele napravit. Za této situace je nutno postupovat v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti tak, aby obecným soudům, které jsou vybaveny vhodnějšími prostředky nápravy závadného stavu, byl poskytnut prostor dříve, než jej dostane sám Ústavní soud.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. února 2012
Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj