Oproti ustanovení § 226 trestního řádu ve spojení s § 122 odst. 2 tohoto zákona správní řád účinný do 31. 12. 2005 nekladl na výrok rozhodnutí o zastavení správního řízení dle § 30 žádný požadavek ve smyslu uvedení konkrétních důvodů, pro něž bylo řízení zastaveno (srov. § 47 odst. 2 správního řádu); jediným požadavkem na formulaci výroku takového rozhodnutí byla deklarace, že "řízení se zastavuje" s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, přičemž konkrétní okolnosti, pro které se tak stalo, byly vyhrazeny až jinak nezavazujícímu odůvodnění takového rozhodnutí. Nebylo-li proto z rozhodnutí správního orgánu (jako celku), jímž bylo zastaveno řízení ve věci č. j. S 222/03 jednoznačně dovoditelné, že řízení bylo zastaveno pro zjištění, že zde není sankcionovatelný skutek, resp. že za jednání, jež bylo vymezeno coby předmět správního řízení, stěžovatel "nenese odpovědnost", lze jen stěží dovozovat, že toto řízení bylo ukončeno rozhodnutím, jež by založilo překážku věci pravomocně rozhodnuté; silněji než odkaz na procesním předpisem stanovené podmínky pro vydání takového rozhodnutí (§ 30 správního řádu) se prosazuje zásada, že výrok rozhodnutí je závazný v kontextu jeho odůvodnění.
Podobně ani skutková zjištění a tomu odpovídající právní závěry obou soudů k otázce porušení zásady ne bis in idem žalovaným správním orgánem "v důsledku existence rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu" (ve "formě cenového rozhodnutí č. 01/2005"), jež v této souvislosti vyslovily, evidentně nejsou svévolné a nepostrádají racionální základnu (viz výše konstatované odlišení "nápravy" minulého jednání oproti "cenové regulaci" do budoucna). Správní orgán i oba soudy (zde zejména Nejvyšší správní soud) své právní názory rovněž vyčerpávajícím způsobem, jakož i rozumně a adekvátně odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu ani zde dosaženo nebylo.
Totéž pak platí i ve vztahu k námitce porušení zákazu retroaktivity; ohledně její nedůvodnosti zde pak postačí odkázat na příslušné části odůvodnění rozhodnutí obou soudů (viz jejich shrnutí výše), jež se s ní vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Oba soudy výstižně zaznamenaly, že jednou věcí je retroaktivní aplikace právního předpisu, druhou pak použití důkazů opatřených v předcházejícím správním řízení (resp. jejich procesní použitelnosti v řízení následném, případně jejich uplatnitelného poznatkového potenciálu).
Stejně tak není spolehlivé podpory pro stěžovatelovu výtku ohledně údajného nedostatku pravomoci správního orgánu ve věci rozhodovat, konkretizovanou tvrzením, že v období od 1. 5. 2005 do 30. 4. 2007 platilo ustanovení § 1 odst. 9 a § 11 odst. 2 ZOHS, na jehož základě pozbyl žalovaný správní orgán v rozhodné době pravomoc rozhodovat v "druhém řízení", když zákonná úprava pravomocí ČTÚ týkající se ochrany relevantních trhů v oblasti elektronických komunikací ve spojení s tímto ustanovením ZOHS představovala speciální úpravu k úpravě ZOHS.
Dospěly-li správní soudy ve vztahu k této námitce - jak je výše zaznamenáno - k závěru, že smyslem rozhodných ustanovení § 1 odst. 9 a § 11 odst. 2 ZOHS "nebylo z působnosti ZOHS vyloučit jakékoli jednání soutěžitelů, které je porušením zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ale pouze ty případy, kdy zákon o elektronických komunikacích ve vztazích upravených ZOHS obsahuje vlastní (speciální) právní úpravu", přičemž "v cenových rozhodnutích ČTÚ je řešena odlišná problematika než v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaného", nelze jim ani v tomto případě - z vyložených hledisek ústavněprávních - ničeho vytknout, což lze též doložit následně prezentovanými názory, vyjádřenými v odborné literatuře:
Objektem soutěžně právní regulace je ochrana hospodářské soutěže jako ekonomického a společenského systému a posláním ÚOHS je chránit tento systém před jeho narušením; za tím účelem byl vybaven efektivními nástroji, zejména možností ukládat opatření k nápravě... (srov. C. H. Beck, Právní rozhledy č. 3/2006, Petr Michal: K uplatnění soutěžního práva v oblasti telekomunikací). Ustanovení § 1 odst. 9 ZOHS je obecným vymezením pravomocí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako regulátora, který uplatňoval svoji působnost v oblasti elektronických komunikací ex post, tj. posuzoval pouze takové jednání, kterým došlo k porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže není naopak oprávněn se zabývat problematikou zamýšlené regulace (regulace ex ante) na poli elektronických komunikací, která byla svěřena do působnosti ČTÚ zákonem o elektronických komunikacích. Úřad byl tedy (v rozhodné době) oprávněn na základě zákona o ochraně hospodářské soutěže se zabývat pouze takovým jednáním, kterým někdo poruší soutěžní pravidla, čímž jeho působnost byla vyloučena toliko tam, kde mu předpisy pro hospodářskou soutěž neumožňovaly posuzovat jednání soutěžitele, jestliže pravidla pro hospodářskou soutěž neporušil (C. H. Beck, Právní zpravodaj č. 6/2005, Petr Mlsna: "Regulace ex ante a ex post v oblasti elektronických komunikací"). Zatímco ČTÚ jako ex ante regulátor byl tedy oprávněn posoudit "pouze", zda došlo k porušení jím uložené povinnosti, a takové jednání případně sankcionovat, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže jako regulátor ex post posuzoval, zda došlo k narušení systému hospodářské soutěže a zda vznikla jiným soutěžitelům a spotřebitelům újma .... (C. H. Beck, Právní rozhledy č. 3/2006, Petr Michal: K uplatnění soutěžního práva v oblasti telekomunikací).
Ostatní stěžovatelem vznesené výhrady již ze své povahy směřují výlučně k tomu, aby Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu prosté "správnosti", tj. z pozice další opravné instance v režimu správního soudnictví. Již shora však bylo (opakovaně) konstatováno, že takové postavení Ústavnímu soud nepřísluší. Nedostatky ústavněprávní provenience zde Ústavní soud nespatřuje.
VII.
Závěr.
Shrnutím řečeného je namístě úsudek, že zde není relevantní důvod, pro který by provedená řízení a jejich výsledek bylo možné hodnotit jako ústavněprávně nepřijatelné; správní orgány, stejně jako oba soudy, podrobně, obhajitelně a v argumentační úplnosti procesní postupy, uplatněné právní názory a dosažené závěry odůvodnily, a nelze je tudíž identifikovat s těmi kvalifikovanými deficity, které implikují kasační zásah Ústavního soudu, jehož se stěžovatel dožadoval. Podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde tedy splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad přezkumu, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Jan Musil předseda senátu