Z hlediska ústavněprávního přezkumu je třeba zdůraznit, že nařízení odposlechu dle § 88 odst. 1 tr. řádu primárně vede k prolomení záruk tajemství zpráv podávaných prostřednictvím odposlouchávané telefonní stanice (článek 13 věta druhá Listiny), a to ve vztahu ke všem jejím uživatelům in abstracto, s výslovnou výjimkou rozhovoru obviněného s obhájcem. Ztotožnění hovořících osob je důležité z hledisek kriminalistických, resp. materiálně důkazních; po právní stránce nabývá na významu po zahájení trestního stíhání.
V okamžiku nařízení odposlechu, např. ve fázi tzv. prověřování, je význam ztotožnění konkrétního uživatele z hlediska ochrany základních práv až sekundární. Vede orgány činné v trestním řízení k omezení zásahu do telekomunikačního tajemství jen na nezbytnou míru a usnadňuje zpětnou soudní kontrolu zákonnosti odposlechů. Právě požadavek náležitého odůvodnění nezbytnosti odposlechu je východiskem stěžovateli citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06 (v němž se Ústavní soud ovšem zabýval situací značně odlišnou, a to procesně i skutkově, od případu stěžovatelů). Z hlediska zásad vyjádřených v tomto nálezu obsahují všechny soudní příkazy k odposlechům v trestní věci stěžovatelů sice stručná, leč dostatečná odůvodnění, neboť sama povaha případů fotbalové korupce činila zřejmým, že odposlechy nebude možné nahradit jinou formou zajištění důkazu.
Zákonnost a odůvodněnost soudního příkazu k odposlechu nelze vnímat bez kontextu návrhu státního zástupce, případně podkladů předložených policejním orgánem soudu cestou státního zastupitelství. Není nezbytné, aby soudce v odůvodnění příkazu dle § 88 odst. 1 tr. řádu opakoval všechny skutkové okolnosti, jimiž jiný orgán přípravného řízení ve svém návrhu argumentoval, jestliže je z odůvodnění příkazu dostatečně patrné, proč soudce návrh akceptoval. Je vhodné současně připomenout, že trestní řád procesnímu soudci nestanoví povinnost ověřovat po skutkové stránce pravdivost informací, které jsou mu poskytnuty v rámci návrhu státního zástupce nebo které vyplývají z připojených výstupů dosavadních šetření policejního orgánu. Soudci tu přísluší toliko přezkoumat, zda skutečnosti, na jejichž základě se státní zástupce nařízení odposlechu domáhá, jsou natolik typově závažné, že tento průlom do ústavních záruk dle článku 13 Listiny ospravedlňují. Z toho plyne, že soudce nemusí jednotlivě zkoumat všechny dosud shromážděné důkazy, na něž státní zástupce ve svém podání soudu poukazuje.
Pokud jde o legalitu odposlechů, jsou bez jakékoli ústavněprávní relevance četné výhrady stěžovatele Z. k formální stránce vyhotovení některých soudních příkazů či předcházejících návrhů státního zástupce, atp.; jde nanejvýš o administrativní pochybení technického rázu (např. málo výrazné otisky kulatého razítka), která legalitu, natožpak ústavnost provedených odposlechů žádným způsobem nediskvalifikují. Ústavní soud rovněž neshledal, že by ve věci stěžovatelů docházelo k výraznějšímu porušení zásad dle tehdy platného ustanovení § 88 odst. 4 tr. řádu. Ve spise jsou k jednotlivým odposlechům založeny podrobné tzv. observační protokoly s uvedením podrobných údajů o způsobu provedení odposlechu, označen je také orgán, který odposlech provedl. I v případě, pokud by došlo ke ztrátě nebo znehodnocení některého ze zvukových nosičů, neznamená to znehodnocení důkazu, neboť zde zůstává přepis odposlechů provedený automatickým digitálním zařízením. Stěžovatelova podezření o manipulaci s důkazy tak lze odmítnout jako účelové spekulace.
Pokud jde o námitku stěžovatele Z., že nebyly předloženy všechny odposlechy, které policie v projednávané trestní věci pořídila, lze přiměřeně použít závěry vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010. Pokud byly pro odhalení a zmapování závažné organizované kriminality použity odposlechy telekomunikačního provozu, nelze dovodit absolutní právo obhajoby na zpřístupnění veškerých pořízených záznamů, tzn. i těch, o něž se trestní obvinění žádným způsobem neopírá (nejsou prováděny k důkazu, ani na ně žádným způsobem není orgány činnými v trestním řízení v jejich skutkových zjištěních poukazováno). Opačný postup by totiž zpravidla vedl k neúměrnému ohrožení dalších společenských a individuálních zájmů (např. bezpečnosti svědků, citlivých osobních údajů nezúčastněných osob, skutečností podléhajících utajení atd.) a navíc by vedl k neúměrnému prodlužování trestního řízení. Skutečnost, že policejní orgán vyčlení k procesnímu použití jen důkazně relevantní část pořízených záznamů, zatímco zbytek záznamů, které nejsou relevantní, je skartován, nelze bez dalšího považovat za porušení práva obviněného na obhajobu.
Jako nedůvodnou shledal Ústavní soud konečně i opakovaně uváděnou námitku stěžovatelů o údajné podjatosti soudce Městského soudu v Brně A. D. Ústavní soud považuje za dostatečné, odkáže-li v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, případně i na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů v souvisejících trestních věcech stěžovatelů (viz např. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2006 sp. zn. 15 T 66/2005). Dle názoru stěžovatelů měl být D. z úkonů trestního řízení v dané věci vyloučen kvůli svému předchozímu členství v "arbitrážní komisi" Českomoravského fotbalového svazu, tedy organizace, která posléze v řízení vystupovala jako poškozená. Obecné soudy oproti tomu poukázaly na to, že šlo o velmi formální, neplacenou a nezávislou příslušnost uvedeného soudce k jedné z institucí ČMFS, která byla oprávněna rozhodovat spory právnických a fyzických osob v rámci tohoto svazu (spory z profesionálních smluv mezi kluby a hráči, spory o plnění smluv mezi kluby atp.). Soudce D. měl dále po určitou dobu působit jako trenér hráčů žákovského fotbalového týmu, který navštěvoval jeho nezletilý syn. Ústavní soud považuje z pouhého vylíčení těchto okolností za dostatečně zřejmé, že na jejich základě nelze bez dalšího konstruovat "poměr k projednávané věci", jak jej má na mysli ust. § 30 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud zde může poukázat na svá starší rozhodnutí, v nichž odmítl argumentaci obdobného typu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2336/08 ze dne 27. 10. 2009 a další judikaturu tam citovanou). Tvrzení o poměru k věci, jež zakládá legitimní pochybnost o nestrannosti soudce, nelze opírat o pouhá zjištění soukromých zájmových aktivit, názorů či přesvědčení. V projednávané věci nezakládaly čestné a volnočasové "fotbalové aktivity" D. žádný konkrétní osobní zájem tohoto soudce na výsledku trestního řízení.
Jak z výše podaného odůvodnění vyplývá, nelze v trestní věci stěžovatelů dovodit porušení jejich základních práv a svobod, neboť napadená rozhodnutí a postup jim předcházející se žádným způsobem nevymykají zákonnému a ústavnímu rámci. V návaznosti na to Ústavní soud návrhy všech stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu