Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu R. N., bez právního zastoupení, směřující proti postupu státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství v Praze 1 ve věci sp. zn. 2 ZT 373/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil se svým podáním, označeným jako ústavní stížnost na obžalobu, podanou státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství v Praze 1 dne 24. února 2012, pod č.j. 2 ZT 373/2011-38, pro porušení zákona. Proti obžalobě pro přečiny krádeže podle ustanovení § 205 odstavce 1 písmen a) a b) trestního zákona, navrhovatel brojil podáním, v němž odůvodňoval nesprávnost takového postupu.
Návrh nesplňoval náležitosti podání k Ústavnímu soudu dané v ustanovení § 27 a následných zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nebylo z něj přesně patrné, čeho se navrhovatel domáhá (§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), absentovalo povinné právní zastoupení (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), podání nebylo Ústavnímu soudu doručeno v příslušném počtu stejnopisů (§ 34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na skutečnost, že napadenou obžalobou byla věc předložena obecnému soudu, nevyzýval Ústavní soud z důvodu ekonomie řízení navrhovatele k odstranění vad podání. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva pod ochranou soudní moci, přičemž soudní mocí jsou všechny soudní orgány působící na základě právního řádu České republiky.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka