39. Akceptování uvedeného rozmezí samozřejmě neznamená jeho neměnnost. Jeho určení rovněž nezbavuje obecné soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu a stanovení adekvátního zadostiučinění v závislosti na něm, a to eventuálně i mimo toto rozmezí, ať už se bude jednat o snížení nebo zvýšení předmětné částky (srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1320/10). Výjimečně přitom bude přicházet v úvahu, aby v případě, že účastníkovi řízení vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení toliko nepatrná újma, např. vzhledem k významu předmětu řízení pro poškozeného, postačovalo jako zadostiučinění pouhé konstatování porušení základního práva [srov. rozsudek Szeloch proti Polsku, bod 122; dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2010 sp. zn. 30 Cdo 1209/2009; usnesení ze dne 23. března 2011 sp. zn. I. ÚS 29/11 (ve SbNU nepublikováno)]. K tomu je třeba dodat, že absence výslovného označení základní částky, ze které vycházel obecný soud, nebo matematického vyjádření metodiky výpočtu přiznaného zadostiučinění, aniž by Ústavní soud od těchto požadavků upouštěl, sama o sobě neodůvodňuje závěr o porušení základního práva poškozeného, pokud by s ohledem na (v odůvodnění výslovně) zohledněná relevantní kritéria bylo zřejmé, že výsledek řízení je ústavněprávně aprobovatelný [srov. usnesení ze dne 26. července 2011 sp. zn. I. ÚS 1938/11 (ve SbNU nepublikováno - všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )].
40. Za relevantní kritérium přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze nakonec považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, jde o to, zda příslušné závěry nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 - viz výše).
41. Ústavní soud podotýká, že ambicí výše uvedeného shrnutí není sjednocování judikatury obecných soudů týkající se rozhodování o předmětném zadostiučinění, nýbrž zpřehlednění kritérií, jež lze v souladu s dosavadní judikaturou považovat za relevantní pro ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí. I v tomto případě se přitom uplatní základní charakteristika postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecným soudům, podle níž je oprávněn přezkoumávat jejich skutkové a právní závěry pouze z toho hlediska, zda jejich postupem nedošlo k porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Takovýto případ přitom představuje především porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Z těchto pozic tak přistoupil i k přezkumu napadených rozhodnutí, jimiž podle stěžovatele mělo k takovémuto porušení dojít.
IV. c)
Věcné hodnocení rozhodnutí o přiznání zadostiučinění
42. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti právním závěrům obecných soudů ohledně přiměřenosti délky řízení vedených u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 E 1076/99 a sp. zn. 14 E 1077/99 a výše poskytnutého zadostiučinění za vzniklé průtahy. Vychází přitom z toho, že za nepřiměřenou délku řízení je třeba v obou případech považovat jejich celkovou délku, čemuž odpovídala i jím uplatněná částka. V daném případě se však nejedná o argument dostačující. Obecné soudy dospěly k závěrům, že v prvním řízení došlo k průtahům v letech 2000 až 2003 a ve druhém je dokonce vyloučily. Ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, z jakých důvodů jejich existenci shledaly jen v tomto období, zdůrazňujíce specifika předmětných typů exekučních řízení a konkrétní okolnosti jejich průběhu. Jejich hodnocení, zejména pokud jde o odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak nepochybně obstojí, k čemuž lze dodat, že kromě výše zmíněného poukazu na celkovou délku řízení stěžovatel neuvedl žádné jiné argumenty, které by tyto závěry obecných soudů zpochybňovaly. Neučinil tak nakonec ani v předchozích řízeních.
43. V dalším přezkumu se tak Ústavní soud omezil na námitky týkající se stanovení výše zadostiučinění v řízení vedeném pod sp. zn. 14 E 1076/99, neboť vzhledem k závěru o absenci průtahů ztratily obdobné námitky ve vztahu k druhému řízení opodstatnění. Ani zde se však s argumentací stěžovatele nemohl ztotožnit.
44. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, obecné soudy vyšly z předpokladu, že v důsledku uvedených průtahů v řízení byla stěžovateli učiněna újma. Stěžovatel se však mýlí, pokud se domnívá, že v jeho případě považovaly za dostatečnou kompenzaci pouhé konstatování porušení jeho základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jejich rozhodnutími totiž byla shledána částečná důvodnost jeho nároku a bylo mu přiznáno zadostiučinění ve výši 10 000 Kč. Obecné soudy zároveň podrobným způsobem vysvětlily, z jakého důvodu došlo k jeho přiznání právě v této výši, přičemž přihlédly nejen k celkové době řízení, ale i ke konkrétním okolnostem dané věci a významu předmětu řízení pro stěžovatele, který považovaly za malý. Hodnocení žádného z těchto kritérií stěžovatel nezpochybňuje.
45. Postupu obecných soudů lze nicméně vytknout, že při stanovení výše zadostiučinění neurčily jeho základní částku a neuvedly její procentní modifikace podle jednotlivých relevantních kritérií. I v tomto případě je však nezbytné zvažovat průmět tohoto pochybení do výsledku řízení. Podstatné je, že i když ve svém rozhodování zvolily opačný postup a předmětnou částku stanovily jako určitou formu (symbolické) omluvy ze strany státu, při jejím určení vycházely z kritérií vyplývajících z § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a své závěry dostatečným způsobem odůvodnily. S ohledem na jimi provedené hodnocení těchto kritérií přitom nelze výši stěžovateli přiznaného zadostiučinění považovat za jsoucí v extrémním nepoměru s částkou, kterou by bylo možné dovodit výše uvedeným postupem ze základní částky stanovené v judikaturou obecných soudů akceptovaném rozmezí (srov. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) za roky trvání řízení. Předmětné pochybení tak nemělo vliv na přezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
46. Ústavní soud závěrem stručně poznamenává, že ačkoliv stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost závěru obecných soudů, podle něhož nevyužil účinné procesní prostředky nápravy průtahů v řízení, takováto výtka z jejich odůvodnění nevyplývá, a tedy nemohla být aplikována ani při úvahách o výši předmětného zadostiučinění. Ani z tohoto důvodu proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
IV. d)
Námitka neprovedení výslechu svědků
47. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel namítal i neprovedení důkazu výslechem několika svědků ze strany soudu prvního stupně, této námitce však nebylo možné přiznat ústavněprávní relevanci. Již soud prvního stupně uvedl, že tyto výslechy neprovedl pro jejich nadbytečnost, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Jejich stručné odůvodnění tohoto postupu považuje Ústavní soud za postačující.
IV. e)
Závěr
48. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal opodstatněnost ústavní stížnosti, pročež ji podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.