3. V prvé řadě jsou lesní hospodářské plány (či osnovy) akty, jež lze charakterizovat jako rozhodnutí v materiálním smyslu, neboť určením konkrétního způsobu hospodaření v lese, stanovením závazných těžebních limitů a podmínek pro obnovu lesa zakládají, mění či ruší práva a povinnosti. Konkrétní způsob a rozsah omezení hospodaření v lese, a tedy i omezení základního práva, plyne právě až ze schválených a převzatých lesních hospodářských plánů a osnov, byť jsou tato rozhodnutí vydávána na základě právních předpisů (v tomto případě na základě lesního zákona a vyhlášky č. 17/1997 Sb.). Názor obecných soudů aprobovaný nyní i soudem Ústavním, podle něhož omezení vlastnického práva v projednávané věci plynulo již z citovaných právních předpisů, a nikoliv až z lesního hospodářského plánu, nesdílím. K tomu připomínám např. ustanovení § 3 písm. f) vyhlášky č. 17/1997 Sb., podle něhož "[b]ez souhlasu ministerstva nelze provádět těžbu či výchovné práce v lesích, kde vlastník lesa hospodaří bez schváleného lesního hospodářského plánu nebo převzaté lesní hospodářské osnovy." Jak jasně plyne z citovaného ustanovení, dotčené právní předpisy (z nichž by podle závěrů většinou senátu aprobovaných mělo bez dalšího plynout omezení vlastnického práva) počítají s tím, že těžba v lesích zvláštního určení může být prováděna buď se souhlasem ministerstva (v případech, kdy vlastník hospodaří bez schváleného lesního hospodářského plánu nebo převzaté lesní hospodářské osnovy), či právě v souladu s plánem či osnovou, které mohou stanovit její rozsah. Povinnost ponechání lesních porostů samovolnému vývoji (vylučujícímu těžbu dřevní hmoty zcela) je proto právě až důsledkem obsahu rozhodnutí orgánu státní správy a není bez takového rozhodnutí odvoditelná bezprostředně z právních předpisů.
4. Nepovažuji za potřebné vymezovat se vůči následujícím argumentům nálezu stran zásahu do vlastnického práva stěžovatele; s ohledem na skutečnost, že se s odůvodněním nálezu rozcházím již v otázce povahy zásahu do vlastnického práva a aplikovatelnosti ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny, byly by totiž navazující argumentační linie nálezu a mé vlastní argumentační linie mimoběžné.
5. Nemohu se ztotožnit ani se závěrem nálezu stran nezrušení rozsudečných výroků o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejšímu účastníku náklady vynaložené na zastoupení advokátem. Z již ustálené judikatury Ústavního soud plyne, že obecné soudy jsou při rozhodování o nákladech řízení povinny zkoumat, zda je zastoupení státu jako účastníka řízení advokátem účelné, resp. zda je dán důvod, aby přenášel výkon svých povinností na soukromý subjekt [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 2929/07ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65) či z poslední doby nálezsp. zn. IV. ÚS 3131/10ze dne 19. 10. 2011 (N 179/63 SbNU 81), oba dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Po mém soudu náklady vedlejšího účastníka spojené se zastoupením advokátem i nebyly vynaloženy účelně, neboť v řízení se jednalo o právní otázku, k jejímuž řešení je či by alespoň mělo být Ministerstvo životního prostředí i personálně více než způsobilé. Odůvodnění vztahující se k posouzení účelnosti přibrání advokáta však v rozhodnutích obecných soudů zcela chybí. Argument obsažený v nálezu, podle něhož nelze obecným soudům jejich postup vytýkat, neboť v roce 2009 nebyla ještě judikatura Ústavního soudu k této otázce ustálená, považuji za nedostatečný. V prvé řadě lze konstatovat, že při nynějším rozhodování byl již IV. senát Ústavního soudu svou ustálenou judikaturou upínající se k této problematice vázán; není též možno přehlédnout, že celá řada nálezů (i v nyní přijatém nálezu citovaných) rušila rozhodnutí obecných soudů přijatá v době, kdy judikaturu Ústavního soudu ještě za ustálenou nebylo možno označit.
6. Nadále setrvávám na názoru, že ústavní stížnosti mělo být vyhověno a jí napadená rozhodnutí zrušena.