Platy soudců byly zmrazeny v letech 2002-2005 a poté opět v letech 2007-2010. Dle Městského soudu v Brně restrikce, má-li být skutečně jen restrikcí, a nikoli trvalým zásahem do zabezpečení soudců, musí být relativně krátkodobá a musí poté, co důvody, pro které byla zavedena, opadnou, vést k návratu k původně nastaveným hodnotám. Normativní prostředek, jenž zákonodárce zvolil (snížení platové základny z trojnásobku na 2,5násobek, tedy o 16,6 %), vykazuje dle navrhovatele zřetelné znaky svévole, jež je v rozporu s principy právního státu, neboť tento prostředek byl zvolen jako "pojistka" proti derogaci ustanovení Ústavním soudem a postrádá proporcionalitu ve vztahu k opatřením v oblasti odměňování v nepodnikatelské sféře. Uvádí dále, že dle údajů Českého statistického úřadu v roce 2011 bylo na odměňování ve veřejné sféře vyčleněno o 10 % objemu mzdových prostředků méně než v roce předchozím, přičemž se odhaduje pokles nominálního průměrného platu v nepodnikatelské sféře okolo 1 %, v roce 2010 pak došlo k nominálnímu poklesu o 0,8 %. Jedná se dle něj o prvé negativní dopady úsporných opatření v oblasti veřejné správy do odměňování, nicméně tyto dopady považuje za neproporcionální ve vztahu k moci soudní, a to vzhledem k restrikcím vůči soudní moci počínaje rokem 2000, dále vzhledem k hospodářské situaci České republiky do roku 2010 i v roce 2011, k vývoji relace platové základny a průměrného platu fyzických osob v nepodnikatelské sféře v období 1996-2014, k vývoji relace průměrného platu soudců a průměrného platu (na přepočtené stavy) v nepodnikatelské sféře v nominální i reálné výši v období let 1997-2010 a konečně vzhledem k vývoji odměňování úředníků ústředních orgánů státní správy podle mediálně publikovaných údajů.
Vycházeje z uvedeného, navrhovatel konstatuje tvrzení vlády jako předkladatele zákona č. 425/2010 Sb. v důvodové zprávě (tisk 133), dle něhož takto stanovená platová základna "je přiměřeně vyšší než v předchozích letech" (do 31. 12. 2010 zmrazená základna činila 56 847 Kč, základna podle § 3 odst. 3 zákona o platu od 1. 1. 2011 činí 57 747,50 Kč), a vyslovuje závěr, že nominální rozdíl + 900,50 Kč po letech stagnace znamenajících hluboký propad reálné hodnoty platu, navíc pro období jediného roku s vizí návratu k dříve zmrazené hodnotě pro období dalších tří let, uvedený trend poklesu platů soudců nemění. Vláda dle navrhovatele nijak neodůvodnila (kromě vyčíslení nákladů pro státní rozpočet spojených s obnovením zákonného mechanismu platové základny jako trojnásobku průměrného platu ve veřejné sféře), proč považuje takovýto zásah (snížení základny o téměř 17 %, pokud uvažujeme o základně ve výši trojnásobku dosažené v roce 2005) do zákonných a dlouhodobě legitimně vnímaných relací jako potřebný a nezbytný.
Městský soud v Brně vyslovuje přesvědčení, že žádná skupina státních zaměstnanců do roku 2011 (počínaje rokem 2002) nepřispěla ke stabilizaci veřejných financí či jejich reformě anebo řešení důsledků ekonomické krize posledních let tak, jak to učinili soudci. Úspory činily miliardy korun, každý soudce přispěl v řádech statisíců; úspora na platu soudce okresního soudu od počátku 6. roku započtené praxe činí za roky 2008, 2009, 2010 a 2011 částku 425 100 Kč (dle odhadu navrhovatele úspora všech cca 3 000 soudců činila za uvedené období nejméně 1,3 mld. Kč). Soudní moci dle něj nemůže být podsouváno, že nectí princip solidarity, až do roku 2011 jej ve vztahu ke státu projevili výlučně soudci a ostatní ústavní činitelé. Dlouhodobý trend snižování úrovně soudcovských platů považuje za populistické gesto. Pro uvedené je navrhovatel toho názoru, že po desetiletí neustálých zásahů do odměňování soudců již nelze na věc nahlížet pouze jednoduchým prizmatem nominálních čísel; pokles relací tak, jak jsou v tomto návrhu zachyceny, vede k hlubokému reálnému propadu úrovně odměňování soudců, a to jako jediné skupiny osob odměňovaných ze státního rozpočtu. Přitom má jít o skupinu, u níž je dispoziční prostor k zásahům daleko omezenější než u skupin jiných. Navíc, uvádí dále navrhovatel, zaostávání úrovně platů soudců za platy vyšších státních úředníků vede k přímému rozporu s tezí vytyčenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05, dle níž dosažený poměr v materiálním zabezpečení představitelů jednotlivých mocí má být i v budoucnu zachováván. V rozporu s touto tezí platy vyšších úředníků státní správy řádově přesahují plat soudce na počátku kariéry (soudce soudu prvního stupně s osmi lety praxe), ostatně ony přesahují i platy jiných ústavních činitelů, což dle navrhovatele svědčí o zborcení systému odměňování ústavních činitelů jako celku, čehož jednou z příčin je i léta trvající stlačování platové základny (pokles mezi lety 2007-2010 z hodnoty 3 na hodnotu 2,57) a nyní i její nominální snížení jednorázovým razantním opatřením (snížením o 16,6 %). Ve vztahu k platovým restrikcím ve veřejné správě pro období roku 2011 navrhovatel namítá jejich nerovnost s ohledem na oblasti, v nichž k restrikcím nedošlo, resp. v nichž byly objemy mezd zvýšeny (školství a zdravotnictví).
Zákon č. 236/1995 Sb. byl přijat mimo jiné s cílem stabilizovat situaci v justici v souvislosti s odchodem soudců do lukrativnějších právnických povolání. Výsledkem po 15 letech je, jak ve svém návrhu dokládá Městský soud v Brně, propad relace platové základny a průměrného platu ve veřejné sféře z hodnoty 4,38 v roce 1996 na 2,5 v roce 2011, tj. o 43 %, tedy téměř o polovinu.
Navrhovatel k jím tvrzené disproporci vztahu úrovně platů soudců a platů ve veřejné sféře uvádí i argument další. Jestliže ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu používá pro stanovení platové základny údaj o průměrném platu fyzických osob, činí platovou základnu závislou na údaji, jenž byl již ČSÚ v zásadě pro statistiku opuštěn v roce 2009 a nezohledňuje délku pracovních úvazků zaměstnanců, trpí tedy zkreslením. Průměrný plat soudce byl vypočten z objemu vyplacených hrubých platů vůči přepočtenému stavu soudců. Rok 1997 byl zvolen jako výchozí s ohledem na počátek nového odměňování soudců, růst cen je uveden podle údajů ČSÚ. Výkyvy v křivce průměrného platu soudce jsou způsobeny - podle názoru navrhovatele - doplacením tzv. dalších platů za roky 2002, 2003, 2004 v roce 2003 a 2005 jako důsledku nálezů Ústavního soudu. Z těchto údajů vyplývá, že pokud by měla být mezi průměrnými platy v nepodnikatelské sféře a průměrnými platy soudců zachována relace z roku 1997, bylo by třeba stanovit platovou základnu na úrovni 3,4násobku. Jestliže by měla být zachována relace roku 2005 (kdy došlo k přechodnému "odmražení" platové základny), bylo by třeba dle navrhovatele zvýšit platovou základnu na 3,2násobek průměrného platu. Soudci byli dle něj postiženi do roku 2010 bezprecedentním poklesem reálné hodnoty průměrného platu ve srovnání s průměrným platem v nepodnikatelské sféře - v rozmezí let 2005-2010 vzrostl reálně průměrný plat v nepodnikatelské sféře na 106 % (je-li rok 2005 100 %), zatímco průměrný plat soudce klesal až na hodnotu 82 % v roce 2010. Takovým poklesem reálné hodnoty příjmu za práci nebyl postižen žádný jiný zaměstnanec veřejné sféry. Tento vývoj navrhovatel považuje za relevantní pro účely hodnocení proporcionality snížení platové základny k 1. 1. 2011. Zachování relace trojnásobku považuje za garanci, že propad odměňování soudců bude částečně zastaven.
Navrhovatel připomíná Programové prohlášení vlády, v němž tato "vnímá funkci soudce jako vrchol všech právnických profesí", a do protikladu k této tezi klade údaje o relaci platu soudce a platů ve veřejné sféře. Soudce okresního soudu s osmi lety praxe měl dle něj mít v roce 2011 měsíční plat ve výši 54 600 Kč, po zásahu Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/11 činí výše tohoto platu v roce 2011 58 400 Kč, v roce 2014 má činit 57 500 Kč. Ve vztahu k průměrnému platu ve veřejné sféře dosaženému v těchto letech půjde o 2,5-2,3násobek. Průměrný plat vysokoškoláka v roce 2010 podle údajů ČSÚ činil 45 909 Kč, průměrný plat právníka 51 244 Kč podle údajů ČSÚ, z čehož plyne, že uvedený plat soudce je jen mírně nad těmito průměrnými platy. Údaje o skutečné úrovni platů ústřední státní správy vedou navrhovatele k vyslovení hypotézy, že platy vyšších úředníků ministerstev (ředitelů, vrchních ředitelů a náměstků ministrů) běžně přesahují plat soudce dvakrát i třikrát. Odměny udělované těmto úředníkům dosahují statisícových až milionových částek v ročním úhrnu - podle údajů plynoucích z veřejných médií jen na pololetní odměny ministerstva použila v roce 2011 více než 100 miliónů Kč (snížení platové základny soudců o 5 % v roce 2011 mělo přinést 104,5 mil Kč). Státní závěrečný účet za rok 2010 dostupný na www.mf.cr (část C. Zpráva o výsledcích hospodaření státního rozpočtu) dle navrhovatele ukazuje, že u ústředních orgánů státní správy nedošlo v roce 2010 k podstatnějšímu poklesu průměrného platu proti roku 2009 (-0,8 %). Podle údajů ČSÚ činila průměrná mzda vysokoškoláka v třídě vedoucí a řídící zaměstnanci v roce 2010 86 198 Kč. Obecně průměrné platy osob s vysokoškolským vzděláním vzrostly od roku 2002 do roku 2009 o 32 % (z 31 835 Kč na 46 801 Kč), zatímco shora uvedený plat soudce s osmi lety praxe v období let 2002-2009 vykazuje růst o 10 % nižší (v roce 2002 činil 47 000 Kč, v roce 2009 57 500 Kč); plat soudce tedy nerostl ani takovým tempem jako platy vysokoškoláků obecně.
Dalším podpůrným argumentem návrhu Městského soudu v Brně je poukaz na další restrikce, jimž jsou soudci podrobeni: Jde o snížení zabezpečení v nemoci od 1. 1. 2011 (dle části desáté čl. XVII zákona č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí), jež postrádá ohled na charakter práce soudce, jemuž věci k projednání a rozhodnutí napadají s ohledem na princip zákonného soudce bez ohledu na jeho nepřítomnost z důvodu nemoci či dovolené. Dále jde o zdanění víceúčelové náhrady a její podrobení pojistnému na sociální zabezpečení (dle § 6 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 346/2010 Sb.), a to na rozdíl od náhrad např. podle § 6 odst. 7 písm. c) citovaného zákona, které požívá zaměstnanec a které nejsou předmětem daně. Navrhovatel v této souvislosti poukazuje i na zvýšení tzv. stropů na pojistném na sociální zabezpečení od roku 2010 i pro rok 2011 (dle § 15b zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění zákona č. 362/2009 Sb. a zákona č. 347/2010 Sb.), mající za důsledek pokles čistého příjmu části soudcovského sboru v letech 2010 a 2011. Navrhovatel upozorňuje na nejvyšší rozsah omezení soudce v osobním životě ze všech státněslužebních pracovních vztahů, zejména na zákaz nahradit výpadek příjmů jinou pracovní činností.
Na okraj argumentu nutnosti restrikcí v důsledku probíhající ekonomické krize navrhovatel uvádí, že v lednu 2012 zveřejnilo Ministerstvo financí makroekonomickou predikci České republiky, podle níž dosáhlo zvýšení průměrné nominální mzdy v roce 2011 cca 2,2 %, v roce 2012 Ministerstvo financí očekává nárůst průměrné mzdy o 2 %, HDP v roce 2012 má mírně růst o 0,2 %, v roce 2013 by se měl ekonomický výkon zvýšit o 1,6 %. Navrhovatel akcentuje skutečnost, že nikterak nepodceňuje důsledky vývoje v eurozóně, nicméně zdůrazňuje, že v případě zabezpečení soudců jde o zásahy dlouhodobé (tedy nikoli reagující na aktuální vývoj), kumulované (kombinace dlouholetého zmrazení platů, snížení platové základny a další restrikce v zabezpečení) a postrádající jakoukoli proporci ve vztahu k odměňování ve veřejné sféře. Navrhovateli také není známo, že by k podobným dlouhodobým restrikcím vůči soudcům přikročil jakýkoli stát v geopolitickém sousedství České republiky.
Ze všech těchto skutečností vyvozuje jako důsledek snížení společenské prestiže soudcovského povolání a na tomto místě odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/10 a Pl. ÚS 16/11, dle nichž "... nivelizace ve svých důsledcích vede zákonitě i k sestupu soudcovského stavu uvnitř středostavovské společenské vrstvy, jeho příjmové degradaci ve vztahu k ostatním právnickým povoláním a k umenšování jeho potřebné společenské prestiže."
Ve vztahu k tvrzené protiústavnosti ustanovení § 3b odst. 2 zákona o platu navrhovatel dále uvádí, že zákonodárce pro stanovení platové základny v letech 2012-2014 zvolil metodu výslovně stanovené, pevné, ad hoc pro tento účel vypočítané částky: pro roky 2012-2014 jde o částku o 2 Kč vyšší, než platila v letech 2008-2010, a o 898,50 Kč nižší než v roce 2011. V této souvislosti odkazuje na stanovisko, jímž Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 odmítl argumentaci obsaženou v důvodové zprávě (tisk 133) k návrhu zákona č. 425/2010 Sb. o evoluční nápravě v minulosti "chybně" nastavené platové základny a proporcionalitě vůči deklarovaným úsporám ve veřejné sféře. Ke zvolené metodě regulace odměňování soudců poukazuje na názor obsažený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 62/22 SbNU 55; 241/2001 Sb.) [jakož i v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (N 233/55 SbNU 197; 387/2009 Sb.) a Pl. ÚS 24/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 56/52 SbNU 555; 124/2009 Sb.)]: "K základním principům materiálního právního státu náleží maxima všeobecnosti právní regulace." Konstatuje, že zákonodárce platové restrikce koncipoval v minulosti různě; typickou metodou například bylo, že suspendoval použití obecného pravidla pro konstrukci platové základny a určil, že dosažená úroveň platové základny se použije pro určitý počet let (tzv. zmrazení). O jinou situaci však jde v nyní předložené věci - zákonodárce stanovící v § 3b odst. 2 zákona o platu konkrétní, absolutními čísly vyjádřenou hodnotu platové základny soudců vytvořil individuální akt namířený proti jmenovitě určeným adresátům na vymezené období (aniž blíže uvedl, jak k vymezené částce dospěl). Jde o situaci, které dle navrhovatele chtěl zákon o platu přijímaný v polovině 90. let výslovně předcházet, tzn. eliminovat situace, kdy zákonodárce ad hoc třeba každý rok podle momentálních politických nálad bude určovat, jak odmění soudce. V předložené věci je navíc dle něj zřetelné, že jde o úpravu, jež odpovídá časovému rozsahu volebního období.
Konečně navrhovatel uplatňuje i srovnávací argumentaci: Odkazuje na zprávu Rady Evropy z roku 2010 o justičních evropských systémech zahrnujících všechny členské státy, jež obsahuje údaje roku 2008 [dostupná na www.coe.int/ (Systéme judiciaires européens, édition 2010)] a jež v části 11.3 popisuje stav odměňování soudců a státních zástupců. Tabulka 11.11 této zprávy porovnává hrubý příjem soudce na počátku kariéry s průměrnou hrubou mzdou. Průměrná relace v zemích Rady Evropy činí 2,5, Česká republika v roce 2008 má zaznamenánu hodnotu 2,1, tedy pod průměrem Rady Evropy: vyšší hodnoty mají takové státy jako Arménie, Bosna-Hercegovina, Ázerbájdžán, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Černá Hora, Rumunsko, Rusko, Srbsko, Slovensko. V řadě zemí Rady Evropy pak soudci požívají různých typů dalších výhod (speciální důchody, náhrady spojené s bydlením, snížené daně, speciální typy životního či zdravotního pojištění, auta s řidičem, náklady na reprezentaci či jiné typy benefitů). V porovnání s tím považuje navrhovatel 5,5% náhradu výdajů na reprezentaci a literaturu českých soudců za neproporcionální. Další propad úrovně odměňování soudců považuje za degradaci České republiky jako země po 20 let se snažící obnovovat hodnoty demokratického právního státu.
Součástí komparativní argumentace je i poukaz na judikaturu evropských ústavních soudů. Ústavní soud Polské republiky připouští zásahy do platů soudců až za situace, v níž polská Ústava zakazuje obecně zadlužovat stát [tedy v situaci, kdy by veřejný dluh přesáhl 3/5 hodnoty ročního hrubého domácího produktu (rozhodnutí sp. zn. K 12/03)]. Ústavní soud Slovenské republiky v nálezu sp. zn. PL. ÚS 12/05 vyslovil neústavnost zákona (zákonů), které po několik let (2003-2006) odkládaly účinnost zákona, podle kterého soudcům náležel další plat. S poukazem na princip legitimního očekávání, jasnosti, stability a právní jistoty vyvěrající z obecného principu právního státu není podle názoru tohoto Ústavního soudu možno hovořit o "dočasnosti", pokud zásahy trvají několik let. Tuto argumentaci také použil Ústavní soud Lotyšské republiky (sp. zn. 2009-11-0), a to v podstatně horší ekonomické situaci než v naší zemi a v situaci, kdy vztah platu soudce na počátku kariéry a průměrného platu vykazoval příznivější tendenci než v České republice [podle zprávy Rady Evropy - komise pro efektivnost soudnictví (CEPEJ) 2010 - příloha č. 8].
Navrhovatel je přesvědčen, že zákonodárce zásahem do výše platové základny porušil ve vztahu k soudcům většinu dříve Ústavním soudem vytyčených maxim: nerespektoval rozdílný dispoziční prostor vůči soudcům, porušil princip proporcionality, politickým cílem bylo usilování o snížení relací platů soudní moci vůči moci výkonné, přičemž zásah do platové základny porušil princip legitimního očekávání jako princip imanentní demokratickému právnímu státu. Tato restrikce pak nebyla se soudní mocí projednána. Pro uvedené zásah do § 3 odst. 3 zákona o platu považuje za rozporný s čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, čl. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Protokolu, z nichž plyne státu povinnost zajistit soudcům i materiálně nezávislost, a to jako garanci nestranného a spravedlivého rozhodování, z nichž dále plyne princip legitimního očekávání a právo na dobré zákony, jakož i s čl. 1 odst. 1 Listiny, který stanoví rovnost v právech, neboť zákonodárce upravil poměry soudců s cílem přiblížit se nivelizaci ve výsledku.
K právním účinkům navrhované derogace Městský soud v Brně uvádí, že v předmětné věci jde o situaci obdobnou té, již posuzoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), kdy usoudil, že je namístě zrušit novelizaci zákona, přičemž důsledkem je obnovení právního stavu před neústavním zásahem. Je přesvědčen, že ve vztahu k zásahu do § 3 odst. 3 zákona o platu zákonem č. 425/2010 Sb. je nutno hovořit ne pouze o změně zákona, nýbrž materiálně o ad hoc odklonu od obecně stanovených pravidel jasně vymezených předchozím zněním zákona. Obecné pravidlo platové základny nemělo být použito až do roku 2015, ledaže mělo vejít v účinnost jako "pojistka" proti zásahu Ústavního soudu (což skutečně nastalo a pro rok 2011 vešla v život ona "pojistka"). Koncipovat zákon jako "pojistku" proti Ústavnímu soudu navíc bez jakéhokoli potřebného diskursu se soudní mocí (zásadní změna platové základny nebyla se soudní mocí nijak projednána) znamená dle něj rezignovat na ústavní konformitu legislativního procesu. Proto zastává názor, že jsou splněny podmínky pro derogaci derogace (tedy pro zrušení novelizace provedené ve vztahu k § 3 odst. 3 zákona o platu zákonem č. 425/2010 Sb.). Domnívá se, že takovému postupu ne-brání ani odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/11, ve kterém Ústavní soud posuzoval obdobné argumenty, ovšem s ohledem na závěry přijaté tehdy k aktivní legitimaci navrhovatele. Tyto argumenty lze však dle něj vztáhnout toliko ve vztahu k nově včleněnému ustanovení § 3b odst. 1 zákona o platu, které bylo zrušeno Ústavním soudem. Proto návrh petitu formuluje eventuálně; pro případ, že by Ústavní soud nesdílel názor navrhovatele na derogaci novelizace provedené zákonem č. 425/2010 Sb. (primární petit), navrhuje se pro ten případ zrušit hranici násobku průměrného platu v nepodnikatelské sféře účinnou pro rok 2011 (eventuální petit), a otevřít tak prostor pro zákonodárce, aby tuto ústavně nekonformní úpravu pro oblast soudní moci změnil.
K temporálním důsledkům případného derogačního nálezu navrhovatel dodává, že mezi jeho vyhlášením a nutným aktem zákonodárce by měly platit nosné důvody nálezu a platová základna soudců by měla být určena jako trojnásobek průměrného platu v nepodnikatelské sféře za předminulý rok, když dle jeho názoru tuto výši základny také v dřívějších rozhodnutích Ústavní soud výslovně aproboval [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 55/05, Pl. ÚS 13/08 (oba viz výše), Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.)].
Navrhovatel současně navrhl, aby Ústavní soud v souladu s § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., rozhodl o podaném návrhu přednostně, a to s argumentem opakovaného zásahu zákonodárce ve směru restrikcí platů soudců, jeho intenzity, jakož i obecného dopadu na rozhodnutí ve věci vysokého počtu žalob soudců na doplatek platu a náhrady výdajů za leden roku 2011.
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 20. prosince 2011 předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslava Němcová odkazuje na skutečnosti obsažené již ve vyjádření Poslanecké sněmovny k návrhu na zrušení částí zákona č. 425/2010 Sb. sp. zn. Pl. ÚS 16/11 ze dne 19. dubna 2011. Uvádí dále, že návrh zákona, kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, předložila vláda Poslanecké sněmovně dne 12. října 2010 a byl rozeslán jako sněmovní tisk 133. Návrh zákona projednaly výbor rozpočtový a výbor ústavně právní, jejichž návrhy se nedotýkaly vládou navrhovaného znění § 3 odst. 3, stejně jako návrhy poslanců, kteří vystoupili ve druhém čtení konaném dne 7. prosince 2010. Návrh zákona byl přijat v konečném hlasování, ve kterém Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas se zněním návrhu zákona počtem hlasů z přítomných 162 poslanců 147 pro, 1 proti. Poslanecká sněmovna postoupila dne 10. prosince 2010 návrh zákona Senátu, který jej projednal a schválil na své schůzi dne 16. prosince 2010. Prezident republiky zákon podepsal dne 17. prosince 2010. Schválený zákon byl doručen k podpisu premiérovi a ve Sbírce zákonů byl vyhlášen dne 30. prosince 2010.
Předsedkyně Poslanecké sněmovny v závěru svého vyjádření konstatuje, že zákon č. 425/2010 Sb. byl přijat po řádně provedeném zákonodárném procesu a je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem Městského soudu v Brně na zrušení tohoto zákona posoudil jeho ústavnost a vydal příslušné rozhodnutí. K vyžádání Ústavního soudu bylo dne 25. dubna 2012 doručeno vyjádření předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k doplnění návrhu týkajícího se zrušení ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Ve vyjádření se uvádí, že při projednání tohoto ustanovení Poslaneckou sněmovnou bylo znění navržené vládou dotčeno pozměňujícím návrhem ústavně právního výboru, který ve třetím čtení návrhu zákona nebyl přijat, když ze 164 přítomných poslanců 65 hlasovalo pro a 71 proti jeho přijetí. Dále se v něm v ostatním odkazuje na vyjádření ze dne 20. prosince 2011.
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 7. prosince 2011 jeho předseda Milan Štěch uvádí, že navrhovatel, Městský soud v Brně, předložil 3. listopadu 2011 Ústavnímu soudu - formou eventuální - návrh na zrušení ustanovení zákonů týkajících se úpravy platové základny pro soudce, spočívající v trvalé změně koeficientu používaného při výpočtu platové základny (snížení z trojnásobku na 2,5násobek). Jedná se dle něj o záležitost, která navazuje na předchozí návrh, který byl u Ústavního soudu projednáván v řízení vedeném pod sp. zn. PI. ÚS 16/11. Součástí zmíněného řízení byl - kromě jiného - také návrh na zrušení ustanovení bodu 2 v čl. I části první zákona č. 425/2010 Sb., eventuálně zrušení ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., což Ústavní soud odmítl s podrobným odůvodněním vycházejícím z toho, že ve vztahu k těmto ustanovením navrhovatel v době rozhodování předmětné věci Ústavním soudem nesplňoval podmínky aktivní legitimace dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Na tuto situaci bylo následně reagováno v řízení vedeném u obecného soudu, kdy ve vazbě na zmíněný nález Ústavního soudu došlo jednak ze strany soudu k vyloučení určité části věci k samostatnému řízení, jednak došlo ze strany žalobce k rozšíření žaloby a soud změnu žaloby připustil. Podle navrhovatele v souvislosti s nyní podaným návrhem na zrušení napadené zákonné úpravy jde - z hlediska aktivní legitimace navrhovatele - o návrh podaný poté, co má být dotčená zákonná úprava na případ žalobce výslovně aplikována, a navrhovatel dospěl k závěru, že ustanovení, které má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Ve vyjádření se dále uvádí, že ke všem změnám zákonných úprav platů, k nimž došlo na základě zákona č. 425/2010 Sb., stejně tak k jeho projednávání v orgánech Senátu a na schůzi Senátu, bylo vše podstatné uvedeno již ve vyjádření Senátu, které bylo zasláno 15. dubna 2011 pod č. j. 3740/2011 ve věci projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 16/11. Na toto vyjádření Senátu, k němuž byla přiložena též těsnopisecká zpráva ze schůze Senátu, na které byl návrh zákona přijatý pod č. 425/2010 Sb. projednáván, a usnesení Senátu k tomuto návrhu zákona, proto v dalším předseda Senátu odkazuje. V závěru vyjádření předseda Senátu vyslovuje přesvědčení, dle něhož je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadených zákonných ustanovení a rozhodl.
K vyžádání Ústavního soudu bylo dne 25. dubna 2012 doručeno vyjádření předsedy Senátu Parlamentu České republiky k doplnění návrhu týkajícího se zrušení ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Předseda Senátu v něm odkazuje na své původní vyjádření ze dne 15. dubna 2011 k původně podanému návrhu Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 16/11.
III.
Upuštění od ústního jednání
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak navrhovatel v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 16. dubna 2012, tak i účastník řízení v přípise předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, doručeném Ústavnímu soudu dne 25. dubna 2012, a předsedy Senátu Parlamentu České repub-liky, doručeném Ústavnímu soudu téhož dne, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
IV.
Dikce ustanovení napadeného právního předpisu
Ustanovení bodu 2 čl. I zákona č. 425/2010 Sb. zní: "V § 3 odst. 3 se slovo ,trojnásobek' nahrazuje slovem ,2,5násobek'."
Ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. stanoví: "Platová základna činí od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku 2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistic-kého úřadu za předminulý kalendářní rok. Výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením."
Dle ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. platí: "Od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2014 činí platová základna pro soudce 56 849 Kč."
V.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
Návrh na zrušení částí zákona č. 425/2010 Sb. (případně částí zákona č. 236/1995 Sb.), pokud obsahují restrikce v odměňování soudců (§ 3 odst. 3, § 3b), spolu s návrhem na přednostní rozhodnutí v předmětné věci podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., byl podán Městským soudem v Brně dle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Jak bylo již uvedeno v naraci, ve věci sp. zn. 35 C 35/2011 je Městským soudem v Brně rozhodováno o žalobě, kterou se soudce Okresního soudu Brno-venkov domáhá vůči České republice - Okresnímu soudu Brno-venkov zaplacení částky dané rozdílem mezi nárokem žalobce na plat ve smyslu § 28 až 31 zákona o platu a nárokem na náhradu výdajů ve smyslu § 32 odst. 1 písm. a) téhož zákona, a to dle původního žalobního nároku za leden, dle jeho rozšíření i za září 2011, a mezi skutečně vyplaceným platem a náhradou výdajů snížených s účinností od 1. ledna 2011 zákonem č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon o platu. Žalobce po splatnosti platu za září 2011 rozšířil žalobu o doplatek platu a náhrady výdajů za tento měsíc; požaduje jak doplatek platu a náhrady výdajů za období do vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a následného vyhlášení sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o výši platové základny pro rok 2011, tak za období po vyhlášení nálezu a sdělení. Navrhovatel usnesením ze dne 24. 10. 2011 č. j. 35 C 35/2011-125 změnu žaloby připustil. Žalobce po splatnosti platu za leden 2012 rozšířil žalobu o doplatek platu a náhrady výdajů za tento měsíc, a to o rozdíl mezi vyplaceným platem a náhradou výdajů určených v závislosti na výši platové základny stanovené v ustanovení § 3b odst. 2 zákona o platu pro rok 2012 až 2014 a platem a náhradou výdajů určených v závislosti na platové základně představující trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok. Usnesením ze dne 14. 2. 2012 č. j. 35 C 35/2011-168 Městský soud v Brně změnu žaloby připustil. Usnesení nabylo právní moci dne 24. 2. 2012.
Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá pro posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody. Svoji aktivní legitimaci navrhovatel opírá o konstatování, dle něhož při řešení předmětné věci musí aplikovat § 3 odst. 3 (a to pro část žalobního nároku týkající se doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc září 2011) a § 3b odst. 2 (a to pro část žalobního nároku týkající se doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc leden 2012) zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.
Jak vyplývá z popisu předmětného řízení u obecného soudu, lze na straně navrhovatele konstatovat naplnění podmínek jeho aktivní legitimace pro řízení o kontrole norem jak ve vztahu k § 3 odst. 3, tak § 3b odst. 2 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Při posouzení části žalobního nároku týkajícího se doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc září 2011 po přijetí derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 je nutno uplatnit ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb., při posouzení části žalobního nároku týkajícího se doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc leden 2012 nutno pak uplatnit § 3b odst. 2 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Tyto skutečnosti vedly Ústavní soud k akceptaci rozšíření petitu, jak byl obsažen v doplnění návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 26. března 2012.
Ve vztahu k bodu I návrhu Ústavní soud konstatuje, že ve své ustálené judikatuře opakovaně zaujal právní názor, dle něhož novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/96 ze dne 8. 10. 1996 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.), Pl. ÚS 33/01 ze dne 12. 3. 2002 (N 28/25 SbNU 215; 145/2002 Sb.), Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.), I. ÚS 504/10 ze dne 21. 3. 2011 (N 51/60 SbNU 609), I. ÚS 1927/09 ze dne 21. 3. 2011 (N 50/60 SbNU 593), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000 ze dne 15. 8. 2000 (U 27/19 SbNU 271), Pl. ÚS 3/10 ze dne 20. 4. 2010, Pl. ÚS 33/08 ze dne 11. 2. 2009 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována; dostupná na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. Pl. ÚS 16/11 (viz výše)]. Ústavní soud připustil posuzování novely právního předpisu v případě, je-li namítána její protiústavnost z důvodu neexistence normotvorné kompetence nebo kvůli nedodržení ústavně předepsaného způsobu jejího přijetí a vydání [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.), Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.), Pl. ÚS 13/05 ze dne 22. 6. 2005 (N 127/37 SbNU 593; 283/2005 Sb.) a Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]. Tyto právní závěry plně dopadají i na posuzovanou věc. V souvislosti s posouzením podmínek aktivní legitimace navrhovatele k podání návrhu na zrušení předmětného ustanovení pak zakládají důvod pro přijetí závěru o jejich nenaplnění. Pro uvedené Ústavní soud návrh Městského soudu v Brně na zrušení ustanovení bodu 2 čl. I části první zákona č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti dle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Nadto k argumentaci navrhovatele týkající se opětovného nabytí platnosti a účinnosti novelou změněného zákonného ustanovení jako účinku derogace této novely nálezem Ústavního soudu je nutno odkázat na nálezy sp. zn. I. ÚS 1696/09 ze dne 8. 2. 2011 (N 13/60 SbNU 127) a I. ÚS 504/10 ze dne 21. 3. 2011 (N 51/60 SbNU 609), jež podrobně shrnují předchozí judikaturu k dané problematice [obsaženou zejména v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne 30. 11. 1994 (N 59/2 SbNU 155; 8/1995 Sb.), Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (N 14/25 SbNU 97; 95/2002 Sb.), Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002 (N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.)]. V obecné rovině pak Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 1696/09 a I. ÚS 504/10 konstatuje následující: "V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže. Z této zásady však Ústavní soud učinil nutnou výjimku, která však i v této otázce respektuje svrchovanost Parlamentu. Jak z rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 2/02 plyne, Ústavní soud poskytl Parlamentu čas, aby otázky upravené zákonem, jenž byl posléze protiústavním zákonem zrušen, znovu posoudil a přijal přiměřenou právní úpravu, která bude respektovat základní práva a svobody. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud předjímal i možnost, že zákonodárce apel strážce ústavnosti nevyslyší, a vzhledem ke specifické situaci - ochraně základního práva vzešlého z legitimního očekávání - stanovil další právní následky svého rozhodnutí." Z pohledu posuzované věci Ústavní soud dospívá k závěru, dle něhož na ni dopadá obecné pravidlo plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 504/10 (jakož i z předchozí judikatury) a nejsou v jejím případě naplněny podmínky pro přijetí výjimky z uvedeného pravidla. Domáhá-li se navrhovatel vyslovení obdobného závěru, jaký učinil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, v němž po zrušení derogačního ustanovení konstatoval obnovení stavu založeného derogovanými ustanoveními, je nutno konstatovat, že na rozdíl od věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 v rozhodovaném případě by případná derogace ustanovení bodu 2 čl. I části první zákona č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., nepředstavovala derogaci derogace.
VI.
Ústavní konformita kompetence a legislativního procesu
Ústavní soud v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. je v řízení o kontrole norem povinen posoudit, zda napadený zákon, jeho jednotlivé ustanovení, příp. jiný právní předpis nebo jeho jednotlivé ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Ze sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i vyjádření účastníka řízení, bylo zjištěno, že Poslanecká sněmovna schválila návrh předmětného zákona ve 3. čtení na své 9. schůzi dne 10. prosince 2010 usnesením č. 216, kdy ze 167 přítomných poslankyň a poslanců 147 hlasovalo pro a 1 proti.