Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky IDEAL-TOUR PRAHA, s. r. o., se sídlem Praha 9, Freyova 5, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 5. 2012, č. j. 9 C 218/2007-176, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013, č. j. 68 Co 520/2012-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 25. 4. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně.
3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona nepřípustná (sp. zn. II. ÚS 207/05, U 12/37 SbNU 747).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že souběžně s ústavní stížností podal dovolání pro nesprávné právní posouzení věci, a to z procesní opatrnosti. Tato skutečnost byla ověřena i ze spisu sp. zn. 9 C 218/2007 Obvodního soudu pro Prahu 9. Dovolání podle předkládací zprávy vypracované jmenovaným obvodním soudem splňuje základní podmínky projednatelnosti.
5. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy v důsledku volby procesního postupu (nejen) stěžovatelem podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soffer proti České republice č. 31419/04 ze dne 8. listopadu 2007). Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tyto závěry odpovídají ustálené judikatuře Ústavního soudu, která je dostatečně známá.
6. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona odmítnuta jako nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2013
Vojen Güttler, v. r. soudce zpravodaj