Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Lukáše Krátkého, zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1038, 500 02 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2012 sp. zn. 8 Cmo 366/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností napadl stěžovatel shora označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Uvedeným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci (I.) změnil (nákladový) výrok II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2012 č. j. (6) 43 ECm 17/2010-71 tak, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi (takto žalovanému v řízení před obecnými soudy) blíže specifikované náklady řízení a (II.) že je povinen mu zaplatit náklady odvolacího řízení. Své rozhodnutí opřel o ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že s odkazem na konkrétní relevantní momenty dané záležitosti akcentoval ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 439/06 vedle ryze procesního hlediska komplexní zhodnocení okolností případu.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že Vrchní soud v Olomouci předmětnou situaci z hlediska rozhodování o nákladech řízení nesprávně posoudil. Popsal genezi projednávané záležitosti a dle něj pro rozhodnutí o nákladech řízení relevantní kontext vedoucí k opačnému závěru, pročež se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli nebo, že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10 a další).
Pod aspektem tohoto přístupu Ústavní soud konstatuje, že z pohledu rámce argumentačního prostoru vymezeného ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. a judikaturou Ústavního soudu (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 439/06, IV. ÚS 288/05) napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci obstojí; není výrazem svévole a lze je tudíž považovat za projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).
V důsledku toho bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu