Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti České republiky, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/4, územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 10 C 80/2012 ze dne 11. února 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces (články 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, jímž byla jeho žaloba na vydání bezdůvodného majetkového prospěchu ve výši 889,- Kč proti JUDr. Věře Hrouzkové zamítnuta a žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. V důvodech ústavní stížnosti v podstatě stěžovatel brojí proti postupu obecného soudu, který o žalobě stěžovatele na vydání bezdůvodného majetkového prospěchu v uvedené výši z titulu užívání v žalobě označeného pozemku - jehož vlastníkem se stěžovatel podle svého tvrzení stal na základě nabídky daru z 21. 1. 1975 a 11. 2. 1974 - rozhodl, aniž vyčkal výsledku řízení o vzájemné určovací žalobě žalované o vlastnictví předmětného pozemku. Tato vzájemná žaloba byla soudem vyloučena k samostatnému projednání, přesto si soud v tomto řízení sám jako otázku předběžnou vlastnictví k pozemku vyřešil, přičemž však svůj názor na řešení otázky vlastnictví předmětného pozemku v napadeném rozsudku řádně nezdůvodnil.
Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí, posoudil Ústavní soud stížnost jako neopodstatněnou.
Ústavní soud nepovažuje stěžovatelem ve stížnosti uváděné okolnosti ani daný případ, který i sám stěžovatel - pokud jde o předmět plnění - vnímá jako bagatelní, za případ "extrémního rozhodnutí obecného soudu" a připomíná tak svou judikaturu bagatelních věcí se týkající (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2777/11), v níž dal mimo jiné najevo, že u věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98). Takový stav v dané věci nebyl zjištěn. Jakkoli možno přisvědčit stěžovateli, že obecný soud mohl vyčkat rozhodnutí o vzájemné určovací žalobě žalované, nelze jeho postup hodnotit jako nepřípustný a protiústavní, neboť, jak sám stěžovatel připouští, soudem zvolený postup možný je podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Konečně třeba dodat, že i když zdůvodnění obecného soudu o tom, že stěžovatel není vlastníkem předmětného pozemku, je velmi stručné, závěr tam uvedený se jeví jako logický, neboť vychází ze zjištění, že k vytvoření předmětného pozemku, zastavěného stavbou žalované, došlo již v roce 1965, tedy ještě před tím, než došlo k darování pozemků, z nichž byla uvedená parcela vytvořena, stěžovateli. Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 28. května 2013
Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu