44. Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 1. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 [(N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.), bod 38]: "Nelze přisvědčit argumentu Městského soudu v Praze uvedenému ve vyjádření k ústavní stížnosti, že zásah do čl. 36 odst. 1 Listiny je opodstatněn úsilím o zábranu zneužití popěrného práva vedoucího např. k průtahům v řízení. A to již proto, že předjímá úmysl věřitele zneužívat právo přesto, že příčiny (popření pohledávky jiného věřitele) mohou být objektivní (zejména nesprávná výše přihlášené pohledávky jiného věřitele). Přístup k soudu nemůže být podřízen spekulativní úvaze typu presumpce viny [takto ostatně argumentoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 217/98 ze dne 22. 6. 1999 (N 95/14 SbNU 283)]. Je třeba nalézat jiné cesty, jak zabránit zneužití toho kterého práva v insolvenčním řízení (což ostatně insolvenční zákon v jiných aspektech splňuje - srov. např. prevenci vůči zneužití práva přihlášení pohledávky podle § 178 insolvenčního zákona). Ostatně zneužít lze jakékoliv právo, což dovedeno ad absurdum, by kritizovanou logikou znamenalo, že žádné právo by nemohlo být žádnému subjektu přiznáno, neboť jej lze zneužít."
45. Obecné soudy svým postupem a názorem vyjadřujícím apriorní nedůvěru v pravdivost údajů o vlastnictví vozidel uvedených v přihlášce k registraci vozidla, a tím i v registru silničních motorových vozidel, zpochybnily i důvěru v samotný registr silničních motorových vozidel a částečně popřely jeho smysl. Registr byl podle záměru zákonodárce, vyjádřeného i v důvodové zprávě (k návrhu zákona č. 56/2001 Sb.), koncipován jako veřejný seznam, do něhož má každý právo nahlížet a pořizovat si z něj výpisy, s tím, že: "Technický průkaz vozidla je dokladem, kterým okresní úřad osvědčuje a stvrzuje vlastnictví vozidla ... Technický průkaz je dokladem nezbytným k nakládání s vozidlem, tímto dokladem provozovatel vozidla prokazuje vlastnictví k vozidlu ..." (srov. obecnou část důvodové zprávy).
46. Výše uvedené úvahy o presumpci "viny" - tedy, že osoba, která přihlášku k registraci vozidla podává, stvrzuje pravdivost uvedených údajů svým vlastnoručním podpisem - lze analogicky vztáhnout i na argumentaci obecných soudů, podle které nemusí být (a v praxi ani nebývá) dodržena zákonná lhůta deseti pracovních dnů k podání žádosti o zápis pro změnu údajů v registru od vzniku skutečnosti zakládající změnu zapisovaného údaje. Nejvyšší soud uvádí, že samotný zákon č. 56/2001 Sb. předpokládá, že záznam v registru silničních vozidel nemusí po určitou dobu odpovídat skutečnosti. Tato okolnost však svědčí spíše proti názoru Nejvyššího soudu (o apriorních pochybnostech o aktuálnosti záznamu v registru), protože Nejvyšší soud sám toliko cituje § 12 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. hovořící totiž o lhůtě pouhých deseti pracovních dnů pro podání žádosti o zápis změny v registru. Mimo to tím není vyvrácena ani povaha technického průkazu jako veřejné listiny.
47. Nejvyšší soud cituje na podporu svého názoru vlastní rozsudek ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 25 Cdo 901/2010 v tom smyslu, že pro zahrnutí věci do soupisu je bez významu tvrzení povinného nebo třetí osoby, že povinný není vlastníkem této věci. To pak dává do kontrapozice s věcí stěžovatelky. To je však situace se situací stěžovatelky nesrovnatelná. Zde nešlo jen o tvrzení povinného nebo třetí osoby jako stěžovatelky (v průběhu soupisu majetku či jiné fáze exekučního řízení), že povinný není vlastníkem vozidla. Tu se jednalo o veřejnou listinu (technický průkaz) a o skutečnost pramenící z veřejné listiny, čehož důsledky (plynoucí z § 134 o. s. ř.) s pouhým tvrzením srovnat nelze. V nynější věci dále šlo o údaj o vlastnictví stěžovatelky zapsaný v registru vozidel a v technickém průkazu, který byl takto zapsán před samotným soupisem majetku povinného a svým účelem potřebám exekuce sloužit neměl a nemá. Tudíž, riziko účelovosti u tvrzení povinného či osoby třetí přímo během soupisu majetku povinného či bezprostředně po něm (v exekučním řízení) je nesouměřitelně vyšší než v situaci, kdy se spekuluje, že povinný možná v minulosti předpokládal, že k němu exekutor jednou v budoucnu přijde provést soupis majetku, a z toho důvodu ("pro jistotu") formálně zaregistruje jako vlastníka osobu jinou, aby se případné exekuci vyhnul.
48. Ústavní soud konstatuje, že tímto nálezem nezamýšlí vyslovit názor, podle kterého exekutor nemůže nikdy sepsat vozidlo, pokud jsou mu předloženy technické průkazy osvědčující vlastnictví třetí osoby. Exekutor například může disponovat konkrétními informacemi vedoucími až k racionálním pochybnostem o pravdivosti údajů v technickém průkazu o vlastnictví vozidel, nasvědčujícími (třeba) fiktivním zápisům v registru vozidel či fiktivním převodům vozidel (za účelem vyhnutí se exekuci), čímž argumentoval právě Nejvyšší soud; soupisu takových vozidel pak nic bránit nebude (třetí osoba bude mít právo posléze podat vylučovací žalobu). Sám obvodní soud v napadeném rozhodnutí přisvědčil názoru stěžovatelky, podle kterého má exekutor přístup k evidenci vlastníků vozidel, resp. k registru vozidel. V registru vozidel se rovněž uvádějí změny ve vlastnictví vozidel [srov. např. § 3 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 243/2001 Sb.]. Jinými slovy, podstatou tohoto nálezu bylo vyslovení nepřípustnosti presumpce "viny", tedy závěr, že nelze a priori povinným osobám přisuzovat zlý, podvodný úmysl fiktivně zaregistrovat či převést vlastní vozidla na třetí osoby za účelem vyhnutí se exekuci na tato vozidla, a tím en bloc omezovat vlastnická práva i těch "řádných" třetích osob, která vlastnictví k vozidlům nabyla platně, a nikoli fiktivně.
V.
49. Vycházeje z takto vyložených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nerespektováním relevantních zákonných kritérií v materiálním smyslu porušily základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
50. Proto Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 č. j. 28 Cdo 449/2012-144, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 č. j. 55 Co 302/2011-133 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 č. j. 21 C 169/2009-100 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
51. Při splnění podmínek uvedených v § 44 citovaného zákona tak učinil s upuštěním od ústního jednání.