Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Z. S., zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Hřebenech II, 1718/8, 140 00 Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012 č. j. 3 Tdo 559/2012-35, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2011 č. j. 3 To 644/2011-573 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2011 č. j. 32 T 126/2010-480, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci. S poukazem na podrobně rozvedené argumenty spjaté především s odlišným hodnocením důkazní situace tvrdil, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 39, čl. 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. b) - e), odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V důsledku toho se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak plyne z ustálené judikatury, Ústavní soud není z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů; nadto aniž by je sám při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti (resp. kontradiktornosti) provedl. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje pouze v tom směru a potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další).
K takto ústavně nepřijatelné realizaci důkazního procesu, vzhledem k odůvodnění napadených rozhodnutí a obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 32 T 126/2010, očividně v posuzovaném případě stěžovatele nedošlo.
Námitky připínající se k (dle stěžovatele) nedostatečnému a nepřesvědčivému odůvodnění hodnocení výpovědi svědka P. S. a anonymního svědka vystupujícího pod jménem J. N., resp. k pravdivosti jejich výpovědi, jakož i k jejich věrohodnosti, ztrácejí na intenzitě v konfrontaci s odůvodněním jak rozsudku soudu I. stupně, tak i usnesení soudu odvolacího, z nichž vyplývá, že obecné soudy krom dalšího poměřovaly reálný obsah výpovědí těchto svědků s dalšími provedenými důkazy a vycházely rovněž z podkladů týkajících se jejich věrohodnosti.
Při respektování skutečnosti, že Ústavní soud coby soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí v systému obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, čl. 81, čl. 90, čl. 91 Ústavy ČR], nutno za této situace uzavřít, že úvahy nalézacího i odvolacího soudu se zakládají na racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení celkové důkazní situace, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2013
Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu