Protože trestním řízením dochází k maximálnímu zásahu do základních práv a života jednotlivce, musí mít takový zásah dostatečně silné ospravedlnění. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu "z pohledu procesněprávního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se skutek, který je předmětem obžaloby, objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. K zjištění a osvědčení těchto skutečnosti slouží důkazní prostředky, jimiž má být prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že je obviněný, resp. obžalovaný vinen.
V daném případě však Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že hodnocení důkazů je ze shora popsaných důvodů již "prima facie" problematické a závěr o vině z nich nelze bez porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo učinit.
Rovněž výrok, kterým byla stěžovatelka odsouzena k trestu zákazu výkonu povolání porodní asistentky na dobu pěti let, je ve vztahu ke shora řečenému nepřiměřený; vzhledem k věku stěžovatelky je potom takový trest pro ni profesně nepochybně zcela likvidační.
Z hledisek ústavněprávního přezkumu však neobstojí ani výrok nalézacího soudu, kterým bylo v adhezním řízení dle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích na náhradu škody, jež uplatnila Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 2 702 071 Kč. Výši přiznaného nároku obecný soud skutkově odůvodnil stručným odkazem na listinné důkazy o provedených zdravotnických úkonech; po právní stránce lakonicky konstatoval, že nárok pojišťovny byl v adhezním řízení řádně prokázán. To - poněkud - doplnil odvolací soud konkrétním vyčíslením nároků předložených pojišťovnou.
Zde Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012 (N 69/64 SbNU 781), v něm konstatoval, že adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok na náhradu škody, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Tu Ústavní poukazuje i na svoji ustálenou judikaturu k otázce odůvodnění, přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů [viz např. již nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)]. Dle názoru Ústavního soudu, jak lze dovodit z citovaného nálezu, má trestní soud v adhezním řízení povinnost postupovat - co do odůvodněnosti svého rozhodnutí a přisouzení náhrady škody - se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních (srov. přiměřeně § 157 odst. 1 a 2 o. s. ř.). V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. Nelze přehlédnout ani ustálenou civilní judikaturu, podle níž je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení § 450 občanského zákoníku.
V projednávané věci byla stěžovatelka odsouzena k zaplacení téměř tří milionů korun na náhradě škody, aniž by byl obecný soud zkoumal i to, zda uplatnění nároku na náhradu škody v uvedené výši nebude mít pro ni důsledky z ekonomických hledisek zcela likvidační. Dle názoru Ústavního soudu není z napadených rozhodnutí patrné, zda byl v adhezním řízení uvedený aspekt proporcionality obecnými soudy vůbec zvažován. Napadené rozhodnutí nalézacího soudu proto ve výroku o náhradě škody neodpovídá požadavku řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, čímž došlo i zde k porušení základního práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 645/2000 ze dne 17. 9. 2002 (N 110/27 SbNU 221)]. Zejména v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin, je při stanovení výše náhrady škody třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní "likvidační" následky, tj. aby mu znemožňovala vést snesitelný a lidsky důstojný život; i to lze dovodit z citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2954/11.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhovala odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve výroku ukládajícím zákaz činnosti a v adhezním výroku. Ústavní soud, s ohledem na závažnost posuzované věci, která klade do příčinné souvislosti tvrzené porušení povinnosti stěžovatelky a pozdější úmrtí novorozence, nepovažoval za adekvátní tomuto návrhu vyhovět již v průběhu řízení o ústavní stížnosti.
Napadenými rozhodnutími tedy došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla proto zrušena.
V souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu, v platném znění, tak Ústavní soud učinil, aniž by nařídil ústní jednání.