Konečně nelze nevidět, že týž den (29. 11. 2012) bylo rozhodováno o vzetí do vazby v téže trestní věci více osob (rovněž Jana Surého, č. l. 34 a násl., a Radovana Heliseho, č. l. 49 a násl.).
VIII. Stěžovatel rovněž namítl porušení svého práva na presumpci neviny (a to i v replice). Konkrétně prohlásil: "Okresní soud v usnesení z 29.11.2012 uvedl: "Posuzovaná trestná činnost je vysoce společensky škodlivá. Jde o jednání, které se zcela vymyká civilizované společnosti. Stát zde má co dočinění s velmi nebezpečnou skupinou osob, přičemž obviněný Maslák zaujímá v této hierarchii vysokou příčku." Krajský soud v usnesení z 18.12.2012 uvedl: "(...) krajský soud existenci tohoto vazebního důvodu vidí ve skutečnosti, že obviněný páchal po delší dobu tuto trestnou činnost více útoky (...). Tyto skutečnosti zcela jednoznačně odůvodňují nebezpečí, že při ponechání na svobodě by i nadále v trestní činnosti pokračoval". Uvedenými výroky konstatujícími vinu stěžovatele předtím, než o ní rozhodne zákonným způsobem soud, došlo k porušení presumpce neviny stěžovatele. Konstatování obecných soudů, že stěžovatel trestnou činnost "páchal" je nepřípustné.".
Ústavní soud dovozuje, že zásada presumpce neviny porušena nebyla. Před pravomocným rozhodnutím o vině a trestu se vždy vychází u vazby předstižné "jen" z určité pravděpodobnosti v § 67 písm. c) tr. řádu předvídaného jednání. V případě stěžovatele pak bylo racionálně uvažováno z hlediska většího počtu útoků (sedm poškozených), z možného páchání trestné činnosti po delší dobu, a konečně z důvodného podezření, že se této trestné činnosti dopouštěl i ve Slovenské republice. Ostatně, okresní soud nadto poukazoval na charakter stěžovatele, pramenící i z předchozího - byť zahlazeného - odsuzujícího rozsudku. To byly argumenty pro racionálně akceptovatelný závěr, že hrozí opakování trestné činnosti, které závěr o naplnění § 67 písm. c) tr. řádu odůvodňují dostatečně.
IX. Konečně, stěžovatel namítl porušení svého základního práva na zákonného soudce. K tomu uvedl v podstatě následující.
Rozvrh práce nesplňoval požadavek předvídatelnosti, transparentnosti a srozumitelnosti.
Počet soudců v soudním oddělení 6 To krajského soudu neodpovídá ustanovením § 40 odst. 1, odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Z rozvrhu práce je zřejmé, že soudní oddělení 6 To je tvořené 11 soudci (5 jmenovitě uvedených soudců v senátu 6 To a 6 soudců ze senátů 59 Co a 60 Co), ačkoli by mělo být tvořeno 3 soudci.
V době nápadu stěžovatelovy věci při jejím přidělení rotačním způsobem členu senátu nebylo vůbec jasné, kdo bude předsedou senátu a kdo dalším členem senátu v jeho věci. Stěžovateli není vůbec zřejmé, jakým způsobem byl konstituován 3členný senát na rozhodnutí o stížnosti proti vazbě.
Podle stěžovatele je navíc rozvrh práce nesrozumitelný, jestliže na jedné straně se v něm uvádí, že "trestní věci se do odvolacího senátu 6 To (...) přidělují (...) rotačním způsobem všem členům senátu", na straně druhé uvádí "s tím, že řídící předsedkyně senátu JUDr. Marie Káňová převezme měsíčně všechny věci odvolání - se specializací na trestné činy v dopravě a stížnosti, kromě věcí vazebních. Předsedům senátu: JUDr. Radomíru Koudelovi a JUDr. Ivetě Šperlichové budou přidělovány (...)". Z takovéto formulace pak také možná vyplývá, že předseda senátu JUDr. Jiří Dufek nebude mít v roce 2012 přidělenou žádnou věc. Kromě toho zastupující soudce mají určit předsedové senátů 59 Co a 60 Co. Z rozvrhu práce není vůbec zřejmé, zda zastupující členové senátu 6 To, určení ze senátů 59 Co a 60 Co, se určují ad hoc, tedy pro každou jednotlivou věc, nebo se určují na určité období.
V replice k vyjádření soudu pak stěžovatel uvedl, že interpretace rozvrhu práce obsažená ve vyjádření krajského soudu ze samotného rozvrhu práce nevyplývá. Z rozvrhu práce není patrno, že soudci ze senátu 59 Co a 60 Co rozhodují pouze v senátech předsedů JUDr. Radomíra Koudelu a JUDr. Ivety Šperlichové a nejsou referujícími soudci. Navíc, z rozvrhu práce prý plyne, že řídící předsedkyně senátu JUDr. Marie Káňová převezme měsíčně všechny věci odvolání - se specializací na trestné činy v dopravě a stížnosti, kromě věcí vazebních; stěžovateli tak není zřejmé, proč v jeho věci byla předsedkyní senátu JUDr. Marie Káňová, a ne JUDr. Jiří Dufek. V době nápadu stěžovatelovy věci při jejím přidělení rotačním způsobem členu senátu nebylo vůbec zřejmé, kdo bude předsedou senátu a kdo dalším členem senátu v jeho věci.
Ústavní soud sice připouští, že textová formulace rozvrhu práce není nejvhodnější a patrně připouští jisté výkladové nejasnosti. Nicméně, vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti co do námitky nezákonného soudce považuje za akceptovatelné (byť se v tom kterém případě neopírá přímo o doslovné znění rozvrhu práce).
Ústavní soud odkazuje i na vlastní usnesení ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4717/12: "Právo na zákonného soudce neznamená ... že obviněný (žalovaný) bude vždy znát předem svého zákonného soudce; právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) naopak znamená především tolik, že musí být vždy zpětně dohledatelné, že soudce nebyl povolán k rozhodování v konkrétní věci zcela nahodile, bez transparentního mechanismu, že se tak nestalo fakticky a bezprostředně toliko z vůle někoho jiného, vlastně jen "na příkaz", tedy v důsledku svévolné manipulace při přidělování věcí jednotlivým soudcům: naplnění práva na zákonného soudce vytváří překážku vzniku tzv. kabinetní justice, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců.".
Ústavní soud uvádí, že v této souzené věci nic nenasvědčuje tomu, že by členové senátu rozhodujícího o stížnosti stěžovatele byli povolání k rozhodnutí "toliko z vůle někoho jiného", vlastně jen "na příkaz", tedy v důsledku svévolné manipulace při přidělování věcí jednotlivým soudcům; ostatně opak netvrdí ani stěžovatel. Předsedou senátu byla JUDr. Marie Káňová, tzv. řídící předsedkyně senátu, uvedená v rozvrhu práce na prvním místě v sekci "předseda senátu" a dalším členem senátu byl JUDr. Jiří Dufek uvedený v sekci "předseda senátu" a JUDr. Ivan Holík uvedený v sekci "členové senátu". Stěžovatel sice v replice namítá (k vyjádření krajského soudu), že mu není zřejmé, proč v jeho věci byla předsedkyní senátu JUDr. Marie Káňová a ne JUDr. Jiří Dufek, jestliže podle z rozvrhu práce řídící předsedkyně senátu JUDr. Marie Káňová převezme měsíčně všechny věci odvolání - se specializací na trestné činy v dopravě a stížnosti, kromě věcí vazebních. Ústavní soud však k tomu uvádí, že výraz "převezme" lze vyložit jako převzetí referujícího soudce, nebránící však v předsednictví senátu JUDr. Marii Káňová (napadené rozhodnutí vypracoval JUDr. Ivan Holík).
X. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly.
Proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Pokud jde o žádost stěžovatele o přednostní projednání věci, Ústavní soud - vzhledem k datu doručení ústavní stížnosti dne 15. 3. 2013 a datu rozhodnutí Ústavního soudu - ústavní stížnost týkající se omezení osobní svobody fakticky přednostně projednal a rozhodl. Koneckonců, napadené usnesení krajského soudu bylo doručeno stejnému obhájci stěžovatele (který posléze podal též ústavní stížnost jménem stěžovatele) již dne 15. 1. 2013, stěžovateli dne 17. 1. 2013 (č. l. 133). Pokud tedy stěžovatel usiloval o rychlé rozhodnutí věci, měl možnost podat ústavní stížnost dříve než dne 15. 3. 2013, tedy nikoli na samotném konci zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v trvání dvou měsíců (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. června 2013
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu