Možnost uplatnit ustanovení o subordinaci (přiměřeně aplikovat ustanovení § 172 odst. 3 insolvenčního zákona) v tuzemských reáliích přitom právní zástupce stěžovatelů v mnohokrát odkazované publikaci spatřuje de lege lata ve dvou možných interpretačních postupech: Prvním přístupem by bylo podřízení pořadí pohledávek takových osob pohledávkám ostatních věřitelů za použití obecného korektivu § 265 ObchZ. Argumentace by musela být vedena tak, že přihlášení a uspokojení pohledávky takové osoby v pořadí stejném, jako je pořadí ostatních věřitelů, by bylo s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti předcházející úpadku společnosti v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Tento přístup by v hrubých rysech odpovídal doktríně označované anglicky jako equitable subordination, tedy subordinace na základě požadavků ekvity (Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 185, 186). Druhý možný přístup spatřuje autor v aplikaci ustanovení § 66 odst. 6 obchodního zákoníku, přičemž s odkazem na závěry Dědičova komentáře konstatuje: Není jistě vyloučeno, aby na základě úvěrové smlouvy s finančním věřitelem (...) by byl takový věřitel charakterizován jako stínový manager podle § 66 odst. 6 ObchZ. Taková úvěrová smlouva by však musela vykazovat kvalitativně zcela odlišnou úroveň ingerence věřitele do rozhodování společnosti, než jakou nekonkrétním příkladem "souhlasu k určitým majetkovým transakcím" naznačuje (tzv.) Dědičův komentář." (Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 187). Ústavní soud pro pořádek uvádí, že si je současně vědom rezervovaného postoje prof. Jana Dědiče, kterýžto na toto téma v souvislosti s projednávanou věcí vyjádřil v rozhovoru pro přílohu Lidových novin Právo & Justice (4. 4. 2011, str. 26).
Teorie insolvenčního práva nabízí jako možné vyústění důvodů popsaných v předchozích odstavcích vysoce kontroverzní postup označovaný jako tzv. substantivní konsolidace (substantive consolidation), jenž by již musel být považován v kontextu českého insolvenčního práva za neudržitelný (srov. Richter, T.: Insolvenční právo, Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 272, 273); naříkaný postup krajského soudu nicméně takové znaky nepochybně nenese.
IV.
Na základě skutečností uvedených v předchozí části se Ústavní soud domnívá, že právní závěry vyjádřené krajským soudem v souvislosti s ústavní stížností napadeným usnesením, detailně rozvedené ve vyjádření účastníka řízení ze dne 6. 12. 2010, není možno považovat za projev svévole rozhodujícího soudu, neboť mají oporu v jisté části doktríny, nejsou v rozporu s žádnou kogentní normou českého insolvenčního práva a současně neodporují ani žádnému existujícímu judikátu (stěžovatelky nic takového ostatně netvrdí). Z hlediska výše uvedených kompetencí Ústavního soudu a limitů ústavněprávního přezkumu napadeného usnesení a postupu krajského soudu proto Ústavní soud musí konstatovat, že odůvodnění naříkaného postupu krajského soudu nepředstavuje interpretační exces, jenž by odůvodňoval (ospravedlňoval) ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
V.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se věcně nezabýval námitkou stěžovatelek artikulovanou v přípisu ze dne 16. 9. 2011, že napadené usnesení (i další rozhodnutí) vydal soudce Krajského soudu v Brně Mgr. Jan Kozák, jemuž byla předmětná věc dle pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 24 ICm 1452/2010 přidělena v rozporu s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně, neboť tato námitka (odkazující na porušení práva na zákonného soudce dle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny) nebyla v původní ústavní stížnosti - a to ani rámcově - vznesena, pročež je zřejmé, že se tato otázka (tvrzené porušení práva na zákonného soudce) nestala předmětem posuzované ústavní stížnosti v tom smyslu, že by patřila mezi nosné důvody (iniciace) jejího podání. Nadto prizmatem principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno, důsledky odkazovaného rozhodnutí vrchního soudu musí být nejprve řešeny v rámci soustavy obecných soudů, a až poté - v případě, že stěžovatelky budou obecnými soudy přijaté řešení považovat za protiústavní - je případně možno se obrátit (znovu) na Ústavní soud.
Taktéž pro úplnost je namístě konstatovat, že v případě nevyhovění návrhu stěžovatelek na přednostní projednání věci (§ 39 zákona o Ústavním soudu) není nutný zvláštní (negativní) výrok.
VI.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený Krajským soudem v Brně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, stejně jako na tomto právním názoru založený následný postup tohoto soudu, nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelky s těmito závěry neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Právní závěry, na jejichž základě zvolil Krajský soud v Brně ústavní stížností napadený postup, je výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2013
Jiří Nykodým předseda senátu