37. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji judikaturu, v níž se opakovaně vyjádřil, že "v souladu s čl. 1 odst. 1 Ústavy je povinností státních orgánů při rozhodování o právní pozici jednotlivce postupovat v souladu s požadavky kladenými na právní stát. K nim patří požadavek, podle něhož stát může vyžadovat od fyzických a právnických osob chování, jehož pravidla jsou stanovena a vyhlášena předem. Jiný postup, nejsou-li k tomu zvlášť závažné důvody, znamená porušení principu právní jistoty a ochrany důvěry v právo, jak to vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy" [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/08 ze dne 12. 7. 2011 (N 127/62 SbNU 3; 236/2011 Sb.)]. Tyto požadavky kladené na stát vystupují do popředí obzvláště v oblasti správy daní a poplatků, kde se daňové subjekty nacházejí v nerovném postavení se správními orgány a kde daňové povinnosti citelně doléhají především na ekonomický život fyzických a právnických osob, které jsou z velké části subjekty soukromého práva a zpravidla zároveň i subjekty podnikatelskými. Ústavnímu soudu je známa i judikatura jiných ústavních soudů evropských zemí, v níž jsou vyzdvihovány imperativy dostatečné určitosti (srozumitelnosti) a vnitřní bezrozpornosti norem daňového práva, jakož i princip, podle kterého musí být v tomto ohledu všechny pochybnosti vykládány ve prospěch daňových subjektů - srov. kupř. bohatou a propracovanou judikaturu Ústavního soudu Ruské federace týkající se ústavněprávních aspektů ukládání a správy daní a poplatků tvořící v současnosti významnou část jeho rozhodovací praxe, a to i ve vazbě na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, viz zejména jeho stěžejní rozhodnutí publikovaná ve Sbírce zákonodárství Ruské federace, 2001, N 7, č. 701; 2001, N 10, č. 996 nebo 2003, N 24, č. 2431, a na ně v současnosti navazující další rozhodnutí.
38. V posledně uvedeném rozhodnutí ruský ústavní soud podotkl, že v případech, kdy zákon stanoví ty či jiné úlevy, které osvobozují od povinnosti platit daň nebo které umožňují snížit výši daňových odvodů, je nepřípustné vyvozovat odpovědnost daňového subjektu z jeho jednání, které - ač ve svém důsledku vedlo k neodvedení daně nebo odvedení v její nižší výši - spočívá ve využití jemu poskytnutých práv spojených se zákonným osvobozením od placení daně nebo s volbou pro něho nejvýhodnější formy podnikatelské činnosti, a tím i optimálního způsobu platby. Lze tudíž přisvědčit argumentaci stěžovatelky v jejím tvrzení, že účelu osvobození sporných plateb mohla dosáhnout jiným, týmž zákonem, resp. ustanovením předvídaným způsobem. Jestliže se stěžovatelka rozhodla pro poslední z výše uvedených možností a zároveň se zavázala zaměstnancům hradit formou paušální částky opotřebení určeného oblečení, je Ústavní soud nucen sdělit, že samotná tato skutečnost jí nemůže jít k tíži, a zajisté i proto bylo namístě zkoumat, zda způsob jejího jednání celkově odpovídá smyslu existence a účelu ustanovení § 6 odst. 7 zákona o daních z příjmů, a nikoli se soustředit jen na formalistické posouzení toho, zda směrnice přijatá stěžovatelkou naplňuje ve svých požadavcích definiční znaky stejnokroje, které v napadeném rozsudku předestřel a blíže konkretizoval až Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka.
39. Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a přistoupil ke zrušení naříkaných soudních rozhodnutí. Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. V dalším rozhodování jsou správní soudy povinny přihlédnout k právním názorům vysloveným v tomto nálezu.