29. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že nezletilá nebyla svěřena do střídavé výchovy obou rodičů, ale jen do péče matky, přičemž obecným soudům vytýká (ve stručnosti řečeno), že jejich skutkové závěry (vůbec) nemají oporu v provedeném dokazování, resp. že hodnocení provedených důkazů bylo svévolné a právní závěry rozporné s judikaturou Ústavního soudu. Podstatou této námitky však je polemika s úvahami obecných soudů o - z hlediska zájmu nezletilé S. - (ne)vhodnosti střídavé péče s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Jedním z důkazů, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, jsou znalecké závěry vyslovené soudní znalkyní PhDr. Záhorskou ve znaleckém posudku a v její výpovědi u jednání, přičemž stěžovatel se na tyto závěry v ústavní stížnosti odvolává a obsáhle jimi argumentuje. Následně pak soudům vytýká, že rozhodl v rozporu s nimi, stejně tak jako se závěry znalců PhDr. V. Fiedlera a PhDr. V. Tesaře, současně však zpochybňuje odbornost a nestrannost uvedené znalkyně. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že tato argumentace není příliš konzistentní, je patrno, že stěžovatel proti klíčovým závěrům této znalkyně žádné výhrady nemá, tyto ostatně ani v jeho neprospěch (ať již jde o posouzení stěžovatelovy osobnosti, nebo vztahu mezi ním a nezletilou), resp. v neprospěch střídavé výchovy nevyznívají, naopak znalkyně výslovně uvedla, že k péči o nezletilou jsou oba rodiče způsobilí, a střídavou péči obou rodičů považovala za nejvhodnější řešení. S tímto názorem ostatně korespondují závěry výše jmenovaných znalců, že stěžovatel je osobou dostatečně způsobilou o nezletilou pečovat. Nelze se přitom ztotožnit s názorem stěžovatele, že by krajský soud uvedené skutečnosti přehlížel, jeho povinností však bylo zohlednit všechny, tedy i další skutečnosti, které jsou z hlediska rozhodování o svěření nezletilého dítěte do střídavé péče relevantní a mezi které patří také vzájemný vztah rodičů, přičemž schopnost vzájemné komunikace mezi rodiči, resp. řádné spolupráce při výchově nezletilého dítěte představuje jeden z důležitých předpokladů (srov. ale níže).
30. V tomto bodě tak není až tak podstatné, že již znalkyně uvedla, že pro střídavou péči je zcela nezbytná dobrá komunikace mezi rodiči, která je v tomto případě narušena. O tom, že vztahy mezi stěžovatelem a matkou jsou zcela narušeny, žádná pochybnost nevzniká, což bylo zřejmé i soudu prvního stupně, postačí nahlédnout do soudního spisu, mj. do obsáhlých vyjádření jak stěžovatele, tak i matky, ostatně i na několika místech ústavní stížnosti stěžovatel matku napadá a vznáší různá, často nepodložená obvinění. Destrukci vzájemných vztahů ostatně stěžovatel nijak nezpochybňuje, pouze za hlavní příčinu této označuje chování matky. Ústavní soud má však za to, že takováto námitka, vycházející ze subjektivního hodnocení postojů druhého rodiče, žádný význam nemá. Jak již uvedl ve svém nálezu ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 48/04 (N 19/36 SbNU 247), "svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů."; současně se Ústavní soud vyslovil, že není "podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu [nezletilého dítěte] spolu kooperovat". K určitému doplnění tohoto názoru, relevantnímu z hlediska souzené věci, došlo v nálezu ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421), kde Ústavní soud odmítl, že by absence kvalifikované komunikace mezi rodiči, resp. neexistence schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem - byla vždy překážkou střídavé výchovy, s tím, že naopak hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem relevantní je a že je proto musí obecné soudy ve svém rozhodování zohlednit.
31. Krajský soud, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku, si byl vědom daného právního názoru Ústavního soudu, a také se jím řídil, neboť se pečlivě konkrétními okolnostmi případu zabýval, načež - ve své podstatě - vyvodil, že na závažném selhání vzájemné komunikace má stěžovatel neopomenutelný podíl a že žádné zlepšení v daném ohledu očekávat nelze. Stěžovatel s tím, jak krajský soud hodnotí jednotlivé zjištěné skutečnosti, vyslovuje nesouhlas, což však věc do roviny ústavnosti nijak neposouvá, ledaže by šlo o skutečnosti zjevně irelevantní. O takový případ se však dle názoru Ústavního soudu zjevně nejenže nejedná, navíc je možno se s nimi plně ztotožnit. K tomu dlužno dodat, že je v podstatě vyloučeno, aby obecné soudy byly s to proniknout do příčin každého jednotlivého konfliktu, které mezi rodiči vzniknou, a posoudit, který z nich "měl pravdu" (to zpravidla větším či menším dílem), ale o posouzení postoje každého z nich při jejich řešení, tedy schopnosti být ve vztahu k druhému rodiči tolerantní a činit určité ústupky. O takový postoj se stěží může jednat, podezírá-li jeden z rodičů toho druhého z nekalostí, opakovaně vůči němu vznáší výhrady (či ho dokonce napadá) a především běžné neshody řeší prostřednictvím státních orgánů, zvláště policie. Poukazuje-li stěžovatel na to, že jen důsledně hájí svá práva, nutno zdůraznit, že právo by mělo být až posledním prostředkem, zvláště pak v rodinných vztazích, kde je klíčová ochota a vůle rodičů spolupracovat; bez nich takového řešení, jež by z hlediska zájmů dítěte bylo za daných okolností nejlepší, prakticky dosáhnout nelze. Ultimativní vznášení celé řady požadavků vůči druhému rodiči a nekompromisní prosazování práv (nutno dodat údajných, protože dotčený rodič často objektivního náhledu na svou věc není schopen) může pak jen vést ke gradaci konfliktu s druhým rodičem a potažmo být i v rozporu se zájmy dítěte.
32. Pokud jde o vlastní posouzení otázky (ne)vhodnosti střídavé výchovy, úlohou Ústavního soudu je zkoumat (pouze) to, zda obecné soudy respektovaly zákonný rámec představovaný především ustanovením § 26 odst. 2 a 4 zákona o rodině, samotné zhodnocení konkrétních skutečností je jejich kompetencí, a nikoli v kompetenci Ústavního soudu. Podstatné z hlediska rozhodování Ústavního soudu je, že tato ustanovení stěžovatel nezpochybňuje z hlediska zachování mezí určených čl. 32 odst. 1, 4 a 6 Listiny pro regulaci rodinně právních vztahů zákonem (čl. 41 Listiny). Poukazuje-li pak stěžovatel v ústavní stížnosti na určité skutečnosti s tím, že obecné soudy na jejich základě měly dospět k závěru, že střídavá výchova je v zájmu nezletilé (jeho i matčiny charakterové vlastnosti, jejich bytové poměry, apod.), a jiné naopak z tohoto hlediska shledává jako nikoliv významné (např. vztah nezletilé k její polorodé sestře), jde o polemiku s věcnou správností napadeného soudního rozhodnutí, která opodstatněnost ústavní stížnosti dle konstantní judikatury Ústavního soudu založit nemůže. Nutno dodat, že krajský soud upravil styk otce s nezletilou, i vzhledem k jejímu věku, v poměrně velkém rozsahu, a námitka, že stěžovatel nebude moci nezletilou prakticky vychovávat, je lichá.
33. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí rovněž proti tomu, jak byl odvolacím soudem stanoven styk s nezletilou. Podle napadeného rozsudku se stěžovatel má stýkat s nezletilou v prvé řadě každý lichý týden od čtvrtka 16.30 hod. do neděle 18.00 hod. a každý sudý týden od středy 16.00 hod. do čtvrtka 8.00 hod. Ze soudního spisu přitom plyne, že obdobný rozsah styku s nezletilou (i v obdobném časovém rámci) stěžovatel navrhoval před soudem prvního stupně (č. l. 311), v průběhu odvolacího řízení se na něm dohodl s matkou u Městského úřadu v B. (č. l. 376, 378), matce totéž navrhl i v mailové zprávě ze dne 9. 9. 2012 (č. l. 602). Na jednání odvolacího soudu dne 22. 11. 2012 stěžovatel uvedl, že by pro něj bylo lepší odevzdávat nezletilou matce již v neděli, a nikoliv v pondělí ráno (v tomto ohledu mu bylo odvolacím soudem vyhověno), a také že jeden den v týdnu (ve středu) má v práci domluveno, že může odejít dříve, aby vyzvedl dceru ze školky (č. l. 715); ve svém vyjádření uvedl, že akceptuje styk od čtvrtka 16 hod. do neděle 18 hod., sám zde navíc zmiňuje matčin návrh, že dceru může vyzvedávat i později v 18 hod. v jejím bydlišti (č. l. 745). Za stavu, kdy stěžovatelovy požadavky byly zohledněny, resp. akceptovány, a takto upravený styk se nijak nevymyká běžné praxi, nevidí Ústavní soud, proč by měl krajský soud jakkoliv stranit matce, a stěžovatele tak diskriminovat. Nerovný přístup nelze spatřovat ani v tom, že stěžovatel má povinnost vyzvedávat nezletilou ve školce, která je v místě bydliště matky. Nezletilá byla svěřena do péče matky, ta má ve své péči další nezletilé dítě, takže již jen z toho důvodu by sotva mohla požadavku otce, aby byla povinna převzít a předat nezletilou v místě jeho bydliště, vyhovět, zvláště s ohledem na vzdálenost mezi předškolním zařízením a bydlištěm stěžovatele.
34. Stěžovatel dále tvrdí, že napadený rozsudek krajského soudu, s ohledem na to, jak byl stanoven styk s nezletilou v době letních prázdnin, je vadný, protože odloučení nezletilé od jednoho z rodičů by podle odborníků mělo být v rozsahu maximálně 7 dnů. Jak patrno ze soudního spisu, styk byl upraven v souladu s požadavkem stěžovatele po 14 dnech v každém měsíci, což je nyní v protikladu s námitkou, kterou uplatňuje v ústavní stížnosti. K tomu dlužno dodat, že pokud se takováto úprava styku v době letních prázdnin neosvědčila, může stěžovatel s dostatečným předstihem požádat o úpravu styku na dobu letních prázdnin příštího roku. Ústavní soud proto ani v tomto bodě nevidí důvod pro svůj zásah, nehledě na to, že by takový neměl valný smysl.
35. Další část ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o výživném, jehož výši stěžovatel považuje za nepřiměřenou. Ovšem otázka (ne)přiměřenosti výživného by se mohla ústavněprávní roviny dotknout za situace, kdy by toto bylo stanoveno zcela svévolně, bez ohledu na konkrétní okolnosti případu, zejména pak - v daném případě - bez ohledu na výdělkové (majetkové) poměry rodičů, případně pokud by tyto byly nedostatečně zjištěny. Jde-li o první případ, Ústavní soud může jen konstatovat, že z hlediska nyní souzené věci by krajským soudem stanovené výživné mohlo být ve zcela neadekvátní výši, pokud by se životní úroveň dítěte stala zjevně nepřiměřenou ve vztahu k životní úrovni stěžovatele. K takovému závěru však dospět nelze. Nehledě na to, že polovina výživného je určena na tvorbu úspor nezletilé, a tedy bezprostřední užitek pro nezletilou nepředstavuje, otci i po zaplacení výživného zbývá dostatečná částka k pokrytí svých životních potřeb. Jde-li o druhý bod, k němu se vyjádří Ústavní soud níže.
36. Brojí-li stěžovatel proti obecnými soudy stanovené tvorbě úspor s tím, že by bylo možno tyto prostředky použít či uložit lépe, z ústavněprávního hlediska je podstatné, že tento postup má zákonnou oporu (§ 85a odst. 2 zákona o rodině), přičemž nelze ani dospět k závěru, že by podmínky tohoto ustanovení nebyly naplněny. Jistě mohou existovat lepší způsoby zhodnocení peněz, než je bankovní účet, na straně druhé je nepochybně stěžovateli známé pravidlo o přímé úměře mezi výnosy a rizikem, takže lze sotva obecným soudům vytknout, že zvolily bezpečný způsob uložení finančních prostředků (na bankovní účet). Jde-li o dispoziční práva k předmětnému účtu, tuto otázku zákon o rodině neřeší, nicméně z příslušné smlouvy o běžném účtu je patrno, že s uspořenými penězi lze před dosažením zletilosti dcery disponovat s předchozím souhlasem soudu (viz č. l. 784), což ostatně odpovídá požadavkům stěžovatele (viz jeho vyjádření na č. l. 437). Pro informaci možno uvést, že podle současné judikatury [viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002 sp. zn. 29 Co 329/2002 (R 57/2004 civ.)] není ani možné, aby dispoziční práva náležela i povinnému, navíc i kdyby měla matka možnost dispozice s danými prostředky, ještě to neznamená, že by s nimi mohla nakládat libovolně.
37. Stěžovatel má dále za to, že krajský soud měl vyměřit výživné matce (a postupovat přitom podle § 85a odst. 1 zákona o rodině), zřejmě i vyčíslit hodnotu její péče o nezletilou. Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, na základě čeho takovou povinnost soudu vyvozuje a jaký by vůbec měl takový krok smysl. I při stanovení výše výživného musí obecné soudy postupovat v zákonném rámci, představovaném zde především ustanovením § 85 odst. 2 a 3, § 96 odst. 1 zákona o rodině; z hlediska ústavnosti je pak určující, zda jej obecné soudy ve svých úvahách respektují, do jejich volného uvážení (jež nemá povahu nějakého prostého matematického výpočtu) však ani zde Ústavní soud oprávněn zasahovat není. Lze si sice představit přístup, že by nějakým způsobem byla vyčíslena hodnota péče o nezletilé dítě, Ústavní soud však má značnou pochybnost, zda by toto vedlo k lepšímu stanovení výživného. Celou věc by to posunulo do odborné roviny, rozdílné přístupy, které lze očekávat, by pak vedly i rozdílným výsledkům a staly by se předmětem dalších sporů. Ústavnímu soudu není ani zřejmé, proč by mělo být stanoveno výživné matce za situace, kdy nezletilé dítě bylo svěřeno do její péče, přičemž úvahu stěžovatele, že tím soud vytváří prostor pro to, aby mohla matka po materiální stránce dítě zanedbávat, nesdílí. Matka, kromě osobní péče o nezletilou, má povinnost zajistit materiální potřeby nezletilé, a to jak z prostředků otce (tj. výživného), tak z prostředků vlastních, což ostatně již stěžovateli vysvětlil krajský soud. Jde-li o stěžovatelovu námitku údajné diskriminace jeho osoby tím, že jen jemu byla stanovena povinnost k tvorbě úspor, tuto je třeba odmítnout, protože je zcela zřejmé, že majetkové a sociální poměry matky jsou od poměrů otce značně odlišné.
38. Namítá-li stěžovatel, že nebyly dostatečně zjištěny příjmy matky v období duben 2010 až leden 2013, resp. že krajský soud měl při určení příjmů matky postupovat podle § 85a odst. 1 zákona o rodině, pak je ze soudního spisu patrno, že v daném ohledu dokazování provedeno bylo (viz č. l. 86, 560, 564, 645-6), krajský soud příslušné důkazy (viz str. 10 napadeného rozsudku), včetně toho, že stěžovatel matce zasílal příspěvek na výživu neprovdané matky (viz str. 11), zhodnotil a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, k jakým závěrům dospěl. Z ničeho neplyne, že by shledal (resp. shledat měl), že by se matka bránila prověření svých majetkových poměrů. Stěžovatel tuto námitku ostatně vznesl v odvolacím řízení (viz č. l. 515), posléze matka soudu předložila poslední daňové přiznání (za rok 2011); další podklady stran roku 2012 požadovány soudem nebyly; soud zde vyšel ze sdělení matky, že žádného zisku z podnikání v roce nedosáhla, což mu lze stěží vytknout s ohledem na předmět podnikání, minimální předchozí příjem, a na to, že matka v průběhu roku 2012 nastoupila do zaměstnání), a ani stěžovatel v tomto ohledu nic dále nenamítal. 39. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje taktéž na okolnosti, které dle jeho názoru mohou mít vliv na výši výživného, ovšem skutečnost, zda tu kterou položku výdajů stěžovatele krajský soud započetl nebo "jen" zohlednil s tím, že by jinak musel stanovit výživné vyšší, zjevně ústavněprávní rozměr nemá. Uvedený soud při stanovení výživného vzal v úvahu, že se stěžovatel podílel a bude podílet na zajištění potřeb nezletilé v rámci širokého styku, přičemž nelze považovat za vadu, pokud na základě těchto úvah stanovil výživné v určitém průměru, tedy aniž by reagoval na každou, nikoliv zásadní změnu v jednotlivém měsíci, jako je kolísání výše platu např. v závislosti na vyplacení odměn. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem, že od dubna 2010 nezletilá zůstala v péči matky, jde opět jen o polemiku s řádně odůvodněnými závěry krajského soudu, založenou na tom, že relevantní skutečnosti měly být vyhodnoceny jinak, což Ústavnímu soudu přezkoumávat nepřísluší.
40. Směřuje-li ústavní stížnost do rozhodnutí o nákladech řízení, které vznikly státu, na skutečnosti, že stěžovateli tyto musel hradit větší měrou, Ústavní soud nic diskriminačního nepovažuje, a to s ohledem na rozdílné sociální (majetkové) poměry obou účastníků.
41. Pro důvody výše uvedené, jakož i s ohledem na to, že další námitky stěžovatele ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž otázky, jež stěžovatel činí spornými, byly obecnými soudy ústavně konformním způsobem zodpovězeny, kdy odůvodnění napadených rozhodnutí (ve svém celku) lze považovat za dostatečné (byť totiž soudy nereagují na každou jednotlivou námitku, lze z odůvodnění vyvodit, proč rozhodly tak, jak shora uvedeno, proč nebyly přijaty další důkazní návrhy a proč vznesené námitky důvodné nejsou), Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu