Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti E. Š., právně zastoupeného Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. 61 To 219/2011 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 9. 2010 sp. zn. 16 T 43/2008, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu bylo dne 15. 8. 2011 doručeno podání, v němž stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v ustanovení článku 1 odst. 2 a článku 2 Ústavy České republiky, zejména pak právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na bezplatnou obhajobu, o němž se domnívá, že pro něj vyplývá z článku 40 odst. 3 Listiny a z článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Stěžovatel se proto domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
K porušení výše uvedených základních práv mělo prý dojít tím, že stěžovateli jako odsouzenému v trestní věci byla soudy uložena povinnost nahradit státu náklady na nutnou obhajobu, a to přesto, že byl odsouzen pouze pro některé žalované trestné činy, zatímco pro jiné trestné činy byl obžaloby zproštěn; soudy prý nepřihlédly k tomu, že podal žádost o bezplatnou obhajobu. Další stěžovatelova námitka spočívá v tom, že napadená soudní rozhodnutí neobsahují náležitě podrobné odůvodnění.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy svá rozhodnutí o náhradě nákladů nutné obhajoby zatížily vadami ústavněprávního rozměru.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Proti stěžovatelovi bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 43/2008 trestní stíhání, v jehož rámci mu byl z důvodu nutné obhajoby ustanoven jako obhájce JUDr. Jan Žatecký. Obhájci byla soudem přiznána a státem uhrazena částka 28.080,- Kč, vynaložená na náklady obhajoby.
Po pravomocném odsouzení byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 9. 2010 sp. zn. 16 T 43/2008 uložena stěžovateli povinnost nahradit státu na účet soudu shora uvedenou částku, vyplacenou obhájci.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. 61 To 219/2011 zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná. Stížnostní soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky stanovené v § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu pro to, aby odsouzenému byla uložena povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci. Odsouzený přitom neosvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, a nevyplývá to ani ze shromážděných důkazů ve spisovém materiálu.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany. Zásah do majetkové sféry odsouzeného, spočívající v uložení povinnosti nahradit náklady trestního řízení, nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05).
Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení v posuzované věci zjištěno nebylo.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit jako rozhodnutí svévolná, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
IV.
Nad rámec řečeného lze uvést:
V posuzovaném případě nelze souhlasit se stěžovatelovou námitkou, že výše jemu uložené úhrady nákladů na nutnou obhajobu měla být snížena z toho důvodu, že byl pro část žalovaných trestných činů obžaloby zproštěn. Ta skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen pro závažné trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, zatímco byl zproštěn obžaloby pro trestné činy pomluvy podle § 206 odst. 1 a křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona, nemá sama o sobě žádný prokazatelný vliv na náročnost obhajoby ze strany obhájce a nemůže být relevantně zohledněna při určování výše náhrady nákladů na nutnou obhajobu.
Lze souhlasit se stěžovatelem vysloveným a obecně platným požadavkem na potřebnost řádného odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavnímu soudu se však jeví jako racionální jistá diferenciace rozsahu odůvodnění co do stupně detailnosti, a to v závislosti na významu otázek, o nichž je rozhodováno. Zatímco meritorní rozhodnutí o zásadních otázkách trestního řízení, zejména o vině a o trestu, musí být velmi důkladně odůvodněno, lze se spokojit při odůvodňování méně důležitých otázek - mezi něž patří též otázka nákladů řízení - s menší detailizací odůvodnění. V posuzovaném případě lze odůvodnění napadených rozhodnutí pokládat za vyhovující, neboť umožňuje seznat základní argumenty, na nichž je výrok rozhodnutí založen.
Konečně lze připomenout, že stěžovatelem zastávaná představa o "právu na bezplatnou obhajobu" není korektní. Článek 40 odst. 3 Listiny praví: " Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce." Článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy garantuje právo na poskytnutí bezplatného obhájce toliko za podmínky "pokud obviněný nemá prostředky na zaplacení obhájce", a "jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují". Ustanovení § 33 odst. 2, věta první tr. řádu ukládá obviněnému povinnost osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Tato podmínka nebyla v posuzovaném případě splněna.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu